Tak se nám to pomalu blíží.Jo, trochu mam strach jak všechno bude, ale na druhou stranu, už aby to bylo. Pocity, že vypadám a pohybuju se jako lachtan se změnily ve skutečnost, i když výstižnější by možná byl přežranej tučňák.Ležet pořádně nemůžu, sedět taky moc ne a na nějaké větší procházky můžu taky zapomenout. Už ani ty 3 kilometry ráno, který jsem chodila domů ze školky , poté co odvedu Míšu, nedojdu celé. Kašlu na kopec. Ten vyjíždím autobusem.Ještě, že je to jen jedna zastávka. Zajímavé je, že se mi dělá blbě jen při jízdě zpátky. Při cestě tam to docela jde.

Jsem nachcípaná, docela dost, ale naštěstí nemám teplotu a Céčko a paralen docela zabíraj. Akorát musím přeobjednat zubařku. Né, že by mi to až tak vadilo, ale...jo, už bych chtěla mít všehny "okolní" prohlídky vyřízené.

Antidepresiva mám na snad úplně nejnižší možné dávce a ještě je tak jednou za dva až tři dny zapomínám brát. Neděje se nic.

Jinak mímo je dle kontroly v pořádku.Tak snad už to zdárně dotáhneme do konce.

Ke zlomené noze přibyla Kamínkovi stejná nachcípanost jako mně. Oba jsme teď "děsně příjemní". Pokud máte moc dobrou náladu a potřebujete dodat trochu pesimismu stavte se v těchto dnech u nás.

Konečně máme kočárek. Na 3. pokus a úplně jinej než jsme objednali. Ale nevadí, je lehkej a pěknej, takže si ho necháme. Už fakt nemám nervy vyhledávat a objednávat jinej. Zatím ho máme u Kamenovo rodičů.

Měli už bysme konečně začít s tou úpravou bytu, abysme se sem dočasně vešli. Dočasně-jo! Pak, až se trochu po tom všem zmátořím, doufám, že to bude brzy, bude třeba shánět byt malinko větší.

Toť stručně vše. Mějte se krásně.