Tak je to tady. Prckovi právě začalo období vzdoru. Vždycky, když mu něco nechci dovolit, tak si lehne na zem, zakloní hlavinku a začne ječet. Napoprvý mu to vyšlo, protože mi ještě nedošlo, o co jde. Přeci jenom je to moje první dítě, tak mě ještě lecos zaskočí a překvapí. No, ale když to udělal podruhý a pak zas, tak už jsem se nedala tak snadno. Nejdřív jsem si myslela, že bude stačit si toho nevšímat a on toho nechá.

Omyl nad omyly to byl. Nenechal. A ten ublíženej výraz v tváři jakej měl, vzteklounek muj malej. No, tak jsem to zkusila jinak. Lehla jsem si na zem vedle něj, taktéž zvedla ruce a nohy a začala ječet s ním. Zabralo to. Tedy docela. Vyskočil a urazil se. Dost naštvaně odešel trucovat k svým hračkám a koukal na mě pořádně dotčeně. No, ale za chvíli ho to přešlo. A pořád lepší tohle, než ten řev a vynucování. Neříkam, že to funguje pokaždý. Někdy se nedá a nezbejvá než polevit a buď ho zaujmout něčim jinym(nejvíc se ujaly kočičky, které téměr pořád hladově postávaj a polehávaj před dveřmi našeho domu, ačkoliv dostávaj baštu dvakrát denně a docela dost- jsou to prostě somračky no)anebo ho pochovinkat a věc po kterej toužil mu dát až když se uklidní. No, snad to dělám dobře, nevim. Ono je to jedno, protože babička a dědeček zdaleka nejsou tak neústupný jako já a tak si občas lecos prostě vyřve. Ale co, aspoň vidí, že co platí na jednoho, to na druhýho platit nemusí.A stejně je nejvíc se mnou, tak snad brzo pochopí, že takhle ne.Nezbývá než obrnět se trpělivostí a čekat až to přejde.Snad se dočkám..

Stejně je to muj broučánek, i když je to pěkná trucmínka a vynucánek k tomu. Ale i tohle období má svoje kouzlo a někdy dokáže pořádně pobavit..

Tak tady si uraženě hraje (se svou sadou nářadí, kterou má mít každej správnej chlap).