jsem to nejhodnější, nejposlušnější, nejpořádnější,....dítě pod sluncem a pod stromeček si přeju,...

Taktně by zamlčeli, že to tak je jen občas (ale přece o sobě nemusí hned vytroubit všehno).

Tak asi takhle nějak by začínal dopis od obou mých ratolestí pro Ježucha. Kdyby teda uměly psát. Jenže neumí. V roce by to bylo minimálně podezřelé, a předškolák už sice pár písmen sesmolí, ale smysluplný delší psaný text z toho ještě nevznikne. Podezřelé by to sice už až tak nebylo, jen se obávám ,že, soudě dle jeho povahy,  by nám začly ve velkém chodit různé písemné upomínky, co jsme nestihli, neudělali, zapomněli,...

Dopis mi byl tedy nakonec nadiktován. Mile mě převapilo, když si nepřál dárky jen pro sebe, ale i pro ostatní členy rodiny. Co na tom, že jsem donedávna netušila jak moc s tatínkem potřebujeme lego hvězdné války, a že Josefínka se nijak moc nevyjádřila, že by chtěla živého pejska (i když pravda, možná jo, má knížku, kde je, mimo jiné, i pes. A tu když prohlíží říká: "Hap, hap!", faktem je, že to řekne, i když zrovna ukazuje na papouška :-), ale co já vim, co dneska můžou papoušci umět?:-)).

Krom nadiktovaného bylo psaní vyzdobeno obrázky (to, aby se Ježíškovi líbilo) a obsahovalo i seznam slibů o tom, že nebude zanedbávat a odflákávat to, co by neměl, a to i přesto, že jde o věci prokazatelně otravné (úklid hraček a tak).

Dopis byl, jako každý rok, dán za okno a...za chvíli zmizel. Teď už prcky na 100% sleduje Ježíšek jestli nezlobí. Zatím jsou docela hodní (teď to zaklepávám na zeď). Tak né, abyste nás někdo naprášil :-).