To, že řízení pro mě není zrovna koníček jsem nikdy nikde netajila (pravda, někdy už mě to i baví, ale nestává se tak často, ve městě v podstatě vůbec, tam se stávám sprostým, slovně agresivním a zpruzeným řidičem, který doufá, že ho nechytne amok, nezačne slintat a ten tik v oku mu nezůstane, však ráno raději zamačkáváme pojistky :-)).Tohle je ale věc se kterou jsem smířena. Aspoň tak nějak do přijatelna. 

Ovšem cesta z města a do města, z dědiny a na dědinu, to je něco panečku, zvlášť takhle když mrzne. Oni to tu nesypou, takže když zasněží a zaprší jsme v hajzlu stávají se z nás "machři" na ledové dráze. Nevím jak to mají ostatní, ale já, která jsem dělala autoškolu pěkně v létě a pak hezkých pár let nejezdila s tím teda bojujuju jak krokodýl s cestou v poušti. O přežití (a nejen moje) se pochopitelně bojim taky. Cestou zpátky, když už jedu sama to přežití až tak neřešim, to se prostě jenom modlim, aby to kdyžtak bylo co nejrychlejší (berte to s nadsázkou, né že na mě pošlete Chocholouška).Klouže to jak Klouže to, nebrzdí to a nebaví mě to.Zimu bych zakázala, aspoň na týhle cestě.

No a aby to shrnutí po roce bylo obsáhlejší, protože trocha ledu a jeden vystresovanej pacient nejsou tak hrozný skóre, tak ještě dodám, že už umím couvat, nejezdím  ani sedmdesátkou kdekoliv, ani po kolejích (a to jsem z plzeňského kraje, tak ty koleje nevim jestli jsou dobře nebo špatně -vysvětlení - klik), stále neumím parkovat podélně když tam neni místo aspoň na dvě auta.Pruhy na silnici ani stěrače už mě neštvou., cyklisty ignoruju(když nejedou v řadě vedle sebe tři a více, skokany a auta, která předjíždí mě ještě při předjíždění taktéž. Takže tak.

Mějte se krásně ......a slunce v duši až za uši!

Mimochodem: Věděli jste, že na ledu se nemá brzdit? Já už si to budu určitě pamatovat.