Aneb jak jsem do toho vlaku naskočila a hned zase vyskočila, než se vůbec stačil pořádně rozjet.

Ještě před třemi lety se všechno jevilo náramně úžasně, slibně, idealisticky. Jenže jakmile něco působí úžasně, slibně, idealisticky a ještě k tomu náramně, skoro nikdy to neklapne a není to přímo takové, jaké jsme si to představovali. Vysvětlete to ale mladé naivní holce s neutuchající touhou poznávat, vzdělávat se a někam to dotáhnout.

Někteří z vás pravidelnějších návštěvníků, si jistě stačili povšimnout, že žiju knížkami (ačkoli na ně nemám peníze), psaním a zvířaty, mám ráda focení (ačkoli nemám peníze na pořádný foťák) a mimo jiné si nesmírně vážím rodiny, která pro mě vždycky měla pochopení a dokázala mě nasměrovat správnou cestou. V posledním roce mého života je tu i můj přítel, který mi vstoupil do života takřka bez klepání, ale stal se za velmi krátkou dobu mým "životním pilířem". A všechno tohle tvoří můj životní balíček, bez kterého bych opravdu nefungovala. A teď to všechno vezměte a prakticky zahoďte, protože... vejška.

Od října se mi přetočil život úplně vzhůru nohama. S něčím takovým jsem samozřejmě počítala, protože VŠ prostě není základka, gympl nebo relativně pohodová práce v kanceláři. Počítala jsem se záhulem během zkouškového, s prací na seminárkách, s praxemi... Nicméně i tak jsem se pořád těšila. Protože to byl můj vysněný obor. Představa toho, že studuju to, co mě opravdu baví. Práci se zvířaty. JENŽE. Dopředu jsem neviděla předměty šesti semestrů. A to byl kámen úrazu.

První týden byl ve znamení hořkého zklamání. Na imatrikulaci nás vítali tak honosně, jako bychom nebyli "jen" budoucí zahradníci, rozvojáři venkova a v mém případě canisterapeutové, ale budoucí vývojáři v NASA, fighteři za lidská práva či snad objevitelé nových chemických prvků. Mnoho povyku... Ale budiž, tohle byla sranda a svým způsobem milé gesto ze strany školy. Ovšem povzbuzující větu "mnoho studentů ukončí studium ještě v prvním ročníku, vlastně je to 65 %, ale to číslo stoupá" si mohli odpustit. Už na tomhle mi něco nesedělo. Že jsou na škole lidi, kteří tam jsou přihlášení jen proto, aby měli status studenta, to je jasné. Ale to číslo bylo až moc vysoké. Přece je to "hnojárna", tu zvládne každý. Motalo se mi to v hlavě, ale nechala jsem to být.

Jak běžel čas a já si za boha nemohla zvyknout na denní režim "ve čtyři ráno vstávat, v půl jedenácté večer možná jít spát", začala jsem bezděčně propadat velmi silné depresi a neblahému tušení, že jsem na úplně špatné životní cestě. Říká se, že když jdeš tou nejvyšlapanější cestou, dojdeš jen tam, kam už došli všichni před tebou. Kdežto když si zvolíš tu nejméně viditelnou, dojdeš tam, kam ještě nikdo před tebou. Tohle rčení mě pronásledovalo druhý týden na škole. Nechodí spoustu lidí na školu jenom proto, že je to zdánlivě ta nejjistější cesta?

Najednou jsem neměla čas na knihy, focení a co bylo nejhorší – ani na své blízké. Bohužel bez vidiny zlepšení, vždycky tu bylo něco, co jsem se musela učit, protože mi to nelezlo do hlavy (jelikož mě to nebavilo). Připadala jsem si jak před trojnásobnou maturitou a to nebylo ani zkouškové. Unavovalo mě to a neměla jsem se kde pořádně dobíjet. Protože na to nebyl čas. Můj životní balíček přestal fungovat a já se začala psychicky sypat.

Potkávala jsem mnoho lidí, kteří se tetelili blahem, že si můžou říkat "vysokoškoláci", ačkoli šmelili každý test jak jen mohli a celé jejich studium tak nabíralo trochu ráz obyčejné pózy. Pak tu byli lidi dělající dojem, že jsou otrávení nejen z toho, že s vámi sdílí přednášku, ale i tím, že vůbec žijou. Potom jen velmi malá hrstka těch, kteří našli v oboru zapálení. A zbytek tvořili lidé, jako já. S podlitýma očima, nepřítomným pohledem na prezentaci o složení půdy a neustále přemítající o tom, proč se učí tohle, když měli poznávat primárně psa/koně. Ztratila jsem iluze o tom, že tohle je ten top obor, který mě připraví na budoucí práci. Každý den bylo těžší a těžší vstát a do té školy dorazit. Nač taky, nechápat chemii, usínat při ekologii, trpět při rozboru prvoků?

Samozřejmě jsem kolem sebe slyšela názory typu: "to je jen prvák, pak to bude lepší...". Ale nikdo už vám neřekne, že většina profesorů vyhazuje od zkoušek i za to, že se blbě zatváříte a to je přesně to, proč vyletí tři čtvrtě prváků – část tedy odejde dobrovolně, jako já, když jim dojde, že tam nemají co dělat a ten zbytek vyletí po zkouškovém. Položila jsem sama sobě otázku, jestli takhle chci (ne)žít tři roky. A jestli se to vyplatí – respektive jestli za ty tři roky nervů a dřiny budu mít takové znalosti, jaké jsem chtěla mít. Odpověď byla jasná – ne a ne. Během těchto tří týdnů mého "studia", jsem poznala mnoho lidí, kteří odešli z podobného důvodu, jako já a jejich osobnost tím ani v nejmenším neutrpěla žádné škody, ba ani profesní život ne. Problém je jen v tom, že vám všichni tlačí do hlavy, že jenom s gymplem a maturitou nejste nic. A proč by to tak mělo být? Jak můžu být "nic", když mám dost ambicí na to, abych za sebe nenechala rozhodovat profesory a blbé body na papíře, jestli si zasloužím nebo nezasloužím titul, který je mi vlastně docela k ničemu, když v závěru nebudu umět nic, jen teorii ohledně žahavců a bezkyslíkatých kyselin? Proč bych měla mít menší hodnotu než bakalář/inženýr?

O školním nepřehledném systému, ve kterém se topil snad každý, koho jsem potkala, pravidlech a praxích raději nemluvím. Je to nutné zlo, kterým se musí projít. Ale díky pěkně, já to nepotřebuji. Dnešní doba nás pořád tlačí někam, kam nechceme a jsme zvyklí to pasivně přijímat. A tak zůstávají na škole lidé, kteří tam vlastně být nechtějí, ale nevědí, co by s nimi bylo, kdyby se na to vykašlali. A takovým povahám je k ničemu i ta škola, protože se potom stejně nikam neprosadí... Jedno velký špatný, přátelé, otrokem školy nebudu.

Minulý pátek jsem se opravdu řádně naštvala. Tři týdny přechozená chřipka kvůli tomu, že nemám povolené absence, brzké vstávání a blížící se hodina chemie udělala svoje. Obepsala jsem půlku veterinární komory a specialisty na fyzioterapii malých zvířat. Od všech mi přišla velmi chápavá odpověď, kterou jsem potřebovala. Kdybych to měla shrnout "škola je vám slečno k ničemu, obzvlášť takového rázu, raději si domluvte praxi u odborníka sama a udělejte rekvalifikační kurzy a bude toho umět víc". Tak se stalo, že jsem před hodinou ekologie a chemie zaklapla skripta a prorazila si cestu ven ze školy opačně mířícím davem. A najednou se mi udělalo tak dobře, jako nikdy. Vidina tří zahozených let se rozplynula. A já se usmívala jak měsíček na hnoji.

Po mém odchodu se ozvalo dost lidí, kteří byli takřka zděšení, že zrovna já, takový poctivý šprt, opustil školu mezi prvními. Všem jsem řekla to samé – nebojte se přemýšlet jinak a hlavně dělat co, co opravdu chcete a naplňuje vás. Pokud vás studium na VŠ naplňuje, je v nejlepším pořádku studovat. Pokud ovšem pochybujete a intuice vám říká něco jiného, nenechejte se ovlivnit okolím a poslouchejte jen sebe... Jedině tak se dostanete nejdál. Můžete být chytří jak chcete, ale ne vždy to znamená, že máte studovat VŠ. Protože ne vždy je to vstupenka do "lepšího" světa.

A jak to máte vy? Studujte/studovali jste VŠ? Byli jste podobně zklamáni nebo naopak studium naplnilo vaše očekávání?