Kolem Vegetariánky se rozhodně nestrhl v našich knihkupectvích velký rozruch. Knize je už bezmála deset let, ale teprve v minulém roce se dočkala svého uznání, Man Bookerovy ceny a překladu z rozsypaného čaje do angličtiny. K nám se dostala přeložená do češtiny letos. Jak to, že do té doby nikdo neměl ani potuchy o jihokorejské autorce Han Kang? Mezi našimi čtenáři si získala lehce nadprůměrného hodnocení od skoro dvou set čtenářů. Byla by škoda, aby vůbec první přeložená próza této autorky upadla do zapomenutého knižního archivu, protože žádná jiná kniha vás neuvrhne do takových rozpaků, jako to zvládla tahle.

O Vegetariánce jsem se dozvěděla náhodou z Instagramu a možná bych ji také přešla jako další knihu, kterou si možná někdy přečtu, až nebudu mít zrovna po ruce žádnou lepší (tzn. pravděpodobně nikdy), kdybych jen sama nebyla vegetariánkou. Zařadila se proto čiště z mé zvědavosti do seznamu "chci si přečíst". A tam vytrvale čekala nějaký ten měsíc, dokud jsem nenavštívila jedno miniaturní knihkupectví s původním záměrem "jen se mrknu a půjdu" (samozřejmě o čtyři stovky chudší, jak jinak). Tak se mi dostala do rukou. Byla to jedna z knih, u kterých mě moc nezajímala anotace. Pustila jsem se rovnou do čtení a na malý moment měla dojem, že jsem otevřela vcelku humornou knihu.

Snad jen v jediné věci vyčnívala z davu - neměla ráda podprsenky. Když jsem jí ještě v prchavém čase našeho vlažného randění položil ruku na záda, otřáslo mnou, že pod jejím svetrem necítím ramínko od podprsenky. Tenkrát mě to vlastně docela vzrušilo. Na okamžik jsem se zarazil, abych se zaujetím prozkoumal výraz její tváře: vysílá mi tím snad nějaký tajný signál? Jenže výsledek mého zkoumání byl jednoznačný - žádný signál nevysílá. Ale když nejde o signál, je to známka její lenosti? Nebo možná lhostejnosti? Nedokázal jsem to pochopit. Měla malé, nehezké poprsí, nezdálo se proto pravděpodobné, že by vyznávala módní trend bezpodprsenkového vzhledu. Naopak, kdyby chtěla, abych se za ni před kamarády nestyděl, měla by si vzít pušapku s přiměřeně tlustými vycpávkami.

Jak jsem se šeredně spletla, jsem se dozvěděla o pár desítek stránek dál... Ono to totiž zas tak humorné nebylo.

Příběh vás vtáhne do Soulu, hlavního města Jižní Koreje, kde žije tichá a relativně obyčejná Jonghe se svým manželem. Dělá prakticky to, co se od ní očekává. Roli poslušné manželky, která se nikdy zbytečně moc neptá, necourá venku kdy se jí zachce, spokojí se s televizními seriály jako s koníčkem a umí přijatelně upravit maso na několik způsobů, aby měl manžel kus žvance k večeři. Co se ale stane díky jedné jediné noční můře?

Jonghe si den ze dne postaví hlavu a odmítne jíst maso. Může za to děsivá noční můra, která se jí opakovaně vrací a brání jí v klidném spánku. Jonghe zbaví domácnost veškerého masa a následně i všeho, co má byť jen minimální spojistost s živočišnými produkty. Do popelnice letí drahé maso, ještě dražší kožené boty následované vejci a mlékem. Přestává být dokonalou pasivní ženuškou a přesně tady se začne odhalovat bezpáteřnost její rodiny. Otec jí po nepěkném incidentu dost silně uhodí, přičemž předcházelo domlouvání od celého zbytku rodiny. Jonghe si chce ze zoufalosti podřezat žíly. V tom momentě se od ní odvrací rodina, kromě starší sestry. Manžel se s ní rozvede a Jonghe je "odklizena" do vlastní garsonky, kterou jí zřídí sestra. A vegetariánství se zvolna zvrtává v něco skutečně nebezpečného a schizofrenního...

Čím více Jonghe blázní, tím víc problémů nastává. Objevuje se také velice divný "umělecký vkus" sestřiného manžela. Svou švagrovou odmítající maso svede na cestu neřesti. To všechno kvůli mongolské skvrně, kterou má švagrová nad zadečkem. Už se ztrácíte? Ještě počkejte.

V době, kdy si Jonghe, vážící sotva 35 kilo začne myslet, že je strom a může žít pouze ze slunečního svitu a vody, je už v psychiatrické léčebně trápena sondami, které jsou jí zaváděny do žaludku... To všechno za sestřiné přítomnosti, kterou pohled na umírající Jonghe s prázdným pohledem doslova ubíjí.

Co dál říct, abych zase tolik nespoilerovala? Je to malá sonda do fungování jihokorejské společnosti, která se nám, evropanům, může zdát poněkud zkostnatělá, skloubená s poměrně slušným psychem. Můžeme si jen domýšlet, zda by šílenství Jonghe dospělo do tak kritické fáze, kdyby jí už od začátku rodina pochopila. Stalo by se to, kdyby její manžel nevnímal vegetariánství jako sobectví? Mohla za to léta mlčení a pasivnosti? Nebo v Jonghe dřímala psychická porucha již od dětství a plně se rozvinula až v dospělosti? Kdoví... Třeba jsme naopak divní všichni okolo. Při čtení jsem často měla rozporuplné pocity. Moc dobře jsem Jonghe chápala, i když se jevila jako blázen. A několikrát jsem se přistihla, že mi autorka svým stylem psaní smazává hranice toho, co vnímám za normální a co už ne.

Vegetariánka není oddechovým soustem, jak se možná tváří. Má mnoho úhlů, jak se dá chápat a vyložit. A to ji dělá tak brilantní. Četli jste ji? Co na to říkate vy?