Tak si občas říkám, čím jsem si to zasloužila, že všechny chuťovky se během roku střádají pro mě na týden, kdy všichni odjedou na dovolenou a já zůstanu s naší kočičí smečkou doma sama. Pokud zrovna jíte, jíst přestaňte anebo nečtěte dál.
Tři dny jsem registrovala divný smrad ve špajzu. Nedá se tomu říct zápach. To byl prostě smrad. První den jen sotva znatelný. Myslela jsem, že pravděpodobně některé brambory odcházejí do věčných lovišť, ale vzhledem k tomu, že jsem od pěti ráno do sedmi večer mimo byt, neměla jsem náladu hledat "mrtvé" brambory. Šmahela, který jako temný stín obcházel dveře špajzu jsem taky moc nevnímala. Ostatně strká nos všude a hrabe se ve všem. Zavřela jsem dveře, aby ho nenapadlo hledat plesnivějící brambory za mě.
Druhý den se smrad zhoršil. Já, táhnouc za sebou nohy, jsem zběžně prohlédla pytle s cibulí a bramborami, ale nenašla jsem nic. Opět se za mnou vynořil Šmahel nabízející své služby pátrací kočky. Vykašlala jsem se na to, zase. Obývák propojený s kuchyní se začal stávat neobyvatelným prostorem zamořeným toxickými látkami neznámého původu. Všechny kočky se odstěhovaly za mnou do pokoje. Pravděpodobně čistě z logického důvodu než z lásky. Nikdo nechce trávit noc v místnosti, která smrdí po tlejícím odpadu jak ze hřbitova a ještě něčím jiným, těžko odhadnutelným.
Včera jsem už skutečně musela jednat. Přijela jsem z práce dřív a začala vyhazovat věci ze špajzu. Smrad se od doby jeho vzniku zpětinásobil. Napadlo mě, co by mi řekla máma, kdyby zjistila, že jsem věci nechala zajít tak daleko. Později z mého vyprávění utrpěla málem infarkt, jak se smála. Ale zpět k tématu. Šmahel mi opět přišel na pomoc. A tehdy jsem došla k prozření. Tenhle jeho výraz jsem už viděla. Zračila se v něm provinilost se špetkou výčitek, které patřily mně. On přece upozorňoval celé tři dny! S opravdu neblahým tušením jsem vyndavala pytle, až jsem našla zdroj. Pod pytlem od brambor se táhla lepivá zasychající louže slin a žaludečních šťáv. Brambory v síťce to samozřejmě nezvládly, něco, co rozkládá maso v žaludku nemá s bramborami nejmenší problém, pochopitelně. Brambory tekly. Málem jsem se pozvracela taky. Tohle byla ta tlející složka...
 Dala jsem se do uklízení a přebírání brambor za soustavného běhání do popelnice. Přítel mě pozoroval z úctyhodné vzdálenosti deseti metrů a zjevně škrtal v hlavě všechny plány na večer, když mě viděl s ulepenýma rukama od obsahu žaludku našeho benjamínka. Když má zoufalost dosahující nebeských výšin začala pomalu klesat, protože jsem smrad a škody zredukovala na minimum, zaslechla jsem výhružné syčení z kočičho záchodu. Šimla seděla skrčeně uvnitř, vědoma si toho, že není na svém záchodu, ale přece pořád v právu, pozorována Barnabášem, který si rovněž připadal v právu, jelikož je to jeho záchod. Čekal venku, připravený uštědřit Šimle výchovný pohlavek jenom co vyleze z jeho záchoda. Okřikla jsem ho, stále ještě v rukách dezinfekční ubrousky. Šimla nemá zuby a těžko se brání, tudíž je v pranicích ve značné nevýhodě. Nicméně i tak na truc chodí vykonávat potřebu do záchodu, kam chodit nemá, protože ví, že jí vždycky někdo zachrání.
"Já ti to, Bárny, vyčistím... Jenom co vytřu blitky." Odevzdaně jsem houkla. Jinak poslušný Barnabáš mě ovšem nebral na vědomí. Rozhodl se jednat, rychle a účinně, aby mi dal najevo, že tohle fakt ne. Od záchoda sice odešel, ale jako nové stanoviště si vybral místo pod jídelním stolem, kde zaujal charakteristický posed pro... no víte, co. Když jsem ho koutkem oka zahlédla, bylo už pozdě. Pod stolem byla hromada toho, co smrdělo hůř, než tlející brambory a Bárny se šel spokojeně umýt bůhví kam. Seděla jsem v kuchyni mezi ubrousky nasáklými hnusem ze špajzu a hromádkou čerstvě vykonané potřeby a ukazatel míry zoufalosti u mě zase vystřelil nahoru... Jako bonus jsem se nevyspala, protože se Šmahel s novým elánem a zbaven výčitek rozhodl běhat po celém bytě s válečným pokřikem kočky, která si nutně potřebuje hrát ve tři ráno.
V takových okamžicích si musím desetkrát zopakovat, že jsem na pomyslném žebříčku evoluce přeci jen trochu výš a měla bych se podle toho tedy i chovat. Nicméně kondice mého vnitřního klidu ještě nedovede chladně přijmout zvratky mezi jídlem či něco pikantnějšího pod jídelním stolem. Třeba se tam někdy dopracuju.

Zdroj: http://melancholicka.pise.cz/1-pod-brambory-se-blije-nejlip-dvounozko.html