Internet otevřel cestu k nezprostředkovaným, nefiltrovaným a necenzurovaným informacím. Rozpornost světa má pochopitelně za následek i rozpornost informací, sdílení protikladných stanovisek. Nedokonalost lidského poznání pak šíření různých konspirací, iluzí, katastrofických scénářů. Někteří analytici na tuto situaci reagují novotvarem "postpravdivá společnost" či "postpravdivý svět". Podle nich je pravda v zásadě buď neuchopitelná, nebo její odhalení není v zájmu aktérů světových dějin. Je to velmi pesimistický koncept, vyplývající ze skepse vůči politickým elitám i jejich oponentům. Pravda se jakoby "ztrácí", neboť se nikdo nenamáhá ji poznat a už vůbec ne za ni bojovat.

Stesky intelektuálů jsou ovšem také iluzí či vyloženou lží. Vychází totiž z představy, že jedině oni vědí, co pravda je, a sami sebe pasují na její výlučné hlasatele a obhájce. "Postpravdivá společnost" je v tomto smyslu svět založený na nepravdě, v přímém protikladu s ušlechtilými šiřiteli "jediné pravdy".

Abychom tento zmatek lépe pochopili, je třeba udělat malý výlet do filosofické teorie poznání. Pravda totiž není nic jiného než výsledek poznání reality, který je s ní buď v absolutním, nebo alespoň v relativním souladu. Tím se liší od nepravdy, která má dvě základní podoby. Tou první je omyl jako neúmyslné zkreslení dané nedokonalým poznáním (selháním jeho nástrojů), ale také určitou subjektivní pozicí, pro níž je pravda nebezpečná a v protikladu se základními zájmy. Jako příklad bychom mohli uvést středověkou inkvizici odsuzující učence s "heretickými", byť pravdivými kosmologickými názory, na základě domněnky o neomylnosti Písma svatého. Střet se zájmy subjektu je však již velmi blízko od vyslovení lži, která je vědomým zkreslením skutečnosti v podmínkách, kdy pravda je již známa. 

Filosofie také učí, že pravda je proces. Lidstvo není schopno poznat vše najednou, ale každá generace přidává nějaký kamínek do mozaiky pravdivého poznání. Tak jsme například dospěli od newtonovské fyziky až po současný einsteinovský relativismus. Přitom současné poznatky nijak neruší pravdivost závěrů Newtona a jeho pokračovatelů, pouze jim určují mantinely, při jejichž překročení nastupují nové zákony, odpovídající lépe změněné skutečnosti.

Pravda je také rozporná. Odráží totiž rozporné skutečnosti. U přírodních věd to tolik nevadí, ale ve společnosti jsou rozporné skutečnosti spojeny se zájmy protikladných subjektů. Jako příklad může posloužit významná událost posledních dnů – porážka džihádistů ve východním Aleppu. Ta byla spojena s velmi tuhými boji, ve kterých zahynulo na obou stranách nejen mnoho bojovníků, ale oběti byly i v řadách civilního obyvatelstva. Právě ty byly záminkou verbálních útoků proti režimu prezidenta Asada i proti jeho spojencům – Rusku, šiítským milicím a Iránu. Ty se zakládaly na očividně pravdivé skutečnosti v podobě obětí na civilním obyvatelstvu (aby ne, když štáby džihádistů sídlily mimo jiné i ve školách a nemocnicích), ale i na vědomém zkreslení reality protiasadovskými aktivisty nejrůznějšího zaměření. Podle představitelů západních zemí, včetně EU, jsou Rusové v podstatě válečnými zločinci, protože nedokázali vyhrát válku bez výstřelu a bombardování nepřítele. Podle takových teorií je větším zločincem ten, kdo zabije více osob, než jeho nepřítel. Jenže kdo chce zvítězit, musí zabít více osob, než jeho protivník – taková je už logika války. V této souvislosti lze srovnat razantní postup proasadovských sil v Aleppu s rozpačitým manévrováním mezinárodní koalice u Mosulu, kde i přes deklarace o životy šetřícím způsobu boje umírá srovnatelný počet civilistů a kde fronta "zamrzla" v důsledku malé agresivity koalice a vnitřním rozporům uvnitř ní.

Lze jen těžko předpokládat, že evropské i americké politické špičky nemají dostatek informací o situaci v Sýrii a Iráku. Zpravodajské služby pracují na plné obrátky. Ale pravda se jim "nehodí do krámu" a tak cílevědomě a lživě šíří polopravdy či vyložené dezinformace protiasadovských aktivistů. S islamisty byla totiž spojena naděje, že se postaví distribuční cesta pro energetické suroviny z ropných polí sponzorů radikálního islámu Saúdské Arábie či Kataru, a jejich nižší ceny vyřídí jednou provždy nepohodlnou ruskou konkurenci. Propagandisticky je to samozřejmě nutné "zabalit" do starostí o rozvoj lidských práv, což je v případě naivních dobrovolnických aktivistů jasný omyl a v případě politických elit vyložená lež. Dobře totiž vědí, že umírnění i radikální džihádisté většinově vyznávají ortodoxní islám a právo šaríja, což je koncepce na hony vzdálená evropským lidskoprávním hodnotám. V zájmu spravedlnosti a pravdy je však třeba také uznat, že Rusové a Irán v Sýrii nevystupují jako strážní andělé lidských práv, ale tvrdě a v rámci možností hájí své geopolitické zájmy.