Až do roku 2008 se u nás volil prezident parlamentem. Protože oba základní tábory byly zhruba vyrovnané, rozhodovali o výsledku volby přeběhlíci, o jejichž ušlechtilé motivaci bylo možno pochybovat.

V roce 2013 jsme přešli na přímou volbu. Konečně mohli rozhodovat občané. Je to určitý pokrok, ale současná začínající kampaň ukázala i některé slabiny přímé volby. Především není s výjimkou věku a obvyklé bezúhonnosti přesně definován kvalifikační požadavek pro funkci prezidenta. Tím pádem se jím může stát vlastně kdokoli starší 40 let a to láká nejen umělce či vědce, ale i různé exhibicionisty, jejichž hlavním cílem je zviditelnit se a užít si pár měsíců pozornosti médií.

Samotná funkce prezidenta je u nás pojímána spíše v monarchistické tradici, zděděné po Habsburské říši. Hlava státu by měla "sjednocovat", klást věnce, salutovat vojenským přehlídkám, účastnit se různých oslav a sportovních akcí, udělovat vyznamenání, ale hlavně se moc nemíchat do konkrétního řízení státu. A tuto úlohu skutečně může zvládnout kdekdo. Je pravdou, že takto to funguje ve Spojeném království, Nizozemí, Švédsku, Španělsku i jinde ve světě. Je ale také pravdou, že existují i jiné modely, ve kterých je prezident výsostně politickou figurou s velkou mocí, která spojuje v menší či větší míře ceremoniální funkci s pravomocemi premiéra. Klasickým příkladem jsou Spojené státy, částečně Francie, Rusko a řada zemí Asie, Afriky a Latinské Ameriky. Někde se jedná o maskovanou diktaturu, ale většinou jde o demokratické země, které si vybírají své politické vedení ve svobodných volbách. Obviňovat prezidentské systémy z jakéhosi nižšího stupně demokracie je lež a demagogie, která by urazila většinu řadových Američanů. Je to prostě jen jiný typ demokracie, než ta parlamentní a parlament v ní hraje stejně jako v jiných systémech klíčovou úlohu.

Pokud bych vyšel právě ze zkušeností jedné z nejstarších moderních demokracií na světě, přiklonil bych se v rámci přímé volby k prezidentskému systému. Mělo by to celou řadu výhod. Jako tu největší vidím v tom, že by byli automaticky vyřazeni (či bez šance) kandidáti bez politické podpory a prezident by musel mít podporu významné politické strany. Na prezidenta by také musely kandidovat osobnosti, které toho v politice už něco dosáhly a prokázali svoji kvalitu a schopnosti. Zvýšila by se i ekonomická efektivita funkce hlavy státu, která by musela odvádět podstatně více práce za stejné peníze. Propojení aparátu prezidenta a vlády by také zlevnilo státní vrcholovou agendu.

Samozřejmě zde mnozí mohou uvést i nedostatky prezidentského systému, především situaci, kdy prezident nemá podporu parlamentu a zákonodárná a výkonná moc se mohou dostávat do konfliktů. Lze však namítnout, že k těm dochází i v parlamentním systému a v USA to zvládají už více jak dvě stě let. Do systému je také nutno zabudovat pojistky zabraňující přeměnu prezidentského systému v autokracii.

Na závěr bych chtěl vyvrátit podezření, že bych chtěl zahájením diskuse o prezidentském systému pomoci Miloši Zemanovi k posílení pozice. Změna ústavy se neschvaluje rychle, a tudíž by nový systém platil až po roce 2023. Kromě toho souběh ceremoniální a řídící funkce vyžaduje pevnější zdraví a více fyzické síly, než má současný prezident.  S trochou ironie lze poznamenat, že pokud by někdo chtěl skutečně Zemanovi zabránit v druhém mandátu, měl schválit změnu ústavy ve směru přechodu na prezidentský systém.

Smyslem stati je vyvolat diskusi o problematice, ve které stále platí jakási kalouskovská demagogie o jedinečnosti a nejvyšší demokratičnosti současného parlamentního systému. Je pravdou, že v prezidentském systému by politici jeho typu byli bez šance.