Tři ekonomická a tři politická kritéria pro optimální měnové oblasti:

1)      Náklady sdílení společné měny by byly sníženy v případě plně mobilní práce a kapitálu; předpokládá se, že základní kapitál je plně mobilní, takže hlavní překážkou je mobilita osob; překážky mobility pracovních sil existují v rámci jednotlivých zemí (Robert Mundell).

Pozn. Zde jsou velké bariéry – technické, ale i psychologické, jazykové, vysoké transakční náklady na migraci atd.

2)      Optimální měnová oblast zahrnuje země, jejichž produkce a vývoz jsou široce diverzifikované a mají podobnou strukturu (Peter Kennen).

      Pozn.  Protikladem je například řecká pozice (nedostatečně

 diversifikovaná ekonomika).

3)      Optimální měnová zóna se skládá ze zemí, které jsou velmi otevřené pro obchod a úzce obchodují mezi sebou (Ronald McKinnon).

Pozn. Možný rozpor: využívání komparativních výhod vede ke specializaci, což může způsobit oslabení diverzifikace.

4)      Do optimální měnové zóny se zahrnují země eurozóny, které se dohodly na vzájemné kompenzaci nepříznivých ekonomických šoků.

Pozn. Toto eurozóna odmítá (tzv. bail out čili mezistátní transfery  jsou vyloučené - viz diskuse o likvidaci či zmírnění řeckého dluhového břemene); stabilizační mechanismus je jen polovičaté řešení (kupování času).

5)      Členské státy měnové unie se musí skutečně dohodnout na tom, jak se vypořádat s hospodářskými otřesy čili existuje potřeba společné hospodářské politiky.

             Pozn. Eurozóna nesplňuje.

6)      Jestli jednotná měnová politika vyvolává konflikty mezi národními zájmy zemí, které tvoří měnovou zónu, všichni musí vzít tyto náklady v zájmu společného osudu (kritérium soudržnosti).

Pozn. V eurozóně je splněno jen částečně kvůli velkým rozdílům v zájmech jednotlivých zemí nebo skupin zemí.