Stále častěji se setkávám se známými, kteří jsou levicového smýšlení, a současně říkají "nemáme koho volit". Je zdánlivě s podivem, že je tomu tak, neboť zde máme dvě až tři strany, které se hlásí k levicové orientaci. Bližší pohled však ukáže, že stesky na nabídku pro levicového voliče mají reálný základ.

Levicové strany ve svých programech a vystoupeních nedokáží absorbovat rostoucí vliv mezinárodních vztahů na vnitřní politiku a pokračují v tradičním stereotypu souboje práce s kapitálem, chudých s bohatými. Základní rozpory kapitalismu samozřejmě nezmizely, ale do značné míry byly překryty rozpory mezi státy a jejich uskupeními, pokračující globalizací, problémy migrace apod. Jenže levicové strany se tváří, jako by nic takového neexistovalo a jediným zájmem voličů je správné nastavení minimální mzdy. A tak se předhánějí, kdo ji nastaví výše a tím přetrumfne konkurenta.

Voliče tyto přestřelky ovšem nechají chladnými, protože jim je jasné, že jde jen o předvolební sliby a o skutečné výši minimální mzdy rozhodnou koaliční vyjednávání. Zato je zajímá, jak se dále bude vyvíjet Evropská unie a zda se budou moci v referendu vyjádřit k otázce přijetí eura. Sociální demokraté jim tuto možnost upírají, přijetí eura v zásadě podporují, pouze jej odsouvají na dobu, kdy se eurozóna bude cítit komfortněji a bude vyřešen řecký dluh. Tuto pozici dlouhodobě zastává též prezident Miloš Zeman. Nikoli však velká většina voličů, včetně voličů levice. Předáci ČSSD prostě chtějí "sedět se šéfy eurozóny u jednoho stolu" a poslouchat, jaké úkoly jim přidělí Němci a Francouzi. Nespokojené voliče straší hrozbou "dvourychlostní Evropy", odsunem na periferii a dalšími katastrofami. Decentně přitom mlčí o tom, že podobné scénáře vyžadují změnu základních smluv, což zase nelze přijmout bez souhlasu všech členských zemí. Namísto jasného sdělení, že takovému vývoji zabrání, jen mlží a utíkají se k frázím.

Rád bych se na tomto místě vyjádřil k postojům konkurentů ČSSD v této otázce. Mám ale smůlu a statisíce voličů se mnou. Volební programy zmíněných stran problém eura zcela ignorují. U Strany práv občanů to je ještě jakž takž pochopitelné s ohledem na pozici jejího čestného předsedy, ale u komunistů je to na pováženou. Vždyť eurofily nikdy nebyli a volič jim v tomto příliš nerozumí. Jiří Dolejš nazývá ty, kdo chtějí z otázky eura udělat volební téma, pohrdlivě "blouznivci". Drží se až dosud osvědčeného postoje českých komunistů vyčkávat za bukem a doufat, že k nim přiběhnou voliči krizí zmítané sociální demokracie jaksi sami od sebe. Jenže ouha, už to není to, co bývalo. Jsou tady i další pretendenti. Andrej Babiš prohlásil euro nikoli bez důvodu za krachující projekt, kterého se logicky nechceme zúčastnit, a Tomio Okamura rovněž velmi zřetelně přijetí eura odmítá. Stejně tak pravicová ODS, která v posledních měsících posiluje na úkor eurofilní TOP 09.  Takže "pravičáci" paradoxně více souzní se závěry levicových ekonomů o nevhodnosti jednotné evropské měny v současných podmínkách, než levicové politické strany.

Žádná levicová strana také nepředložila vizi budoucí evropské spolupráce a pozici České republiky v ní. Občas se sice ozývá brblání, zdrženlivá kritika, odmítání nesmyslných kvót a podobné výpady, nicméně žádné návrhy jsem nezaznamenal. Nad požadavkem rovnosti ze strany KSČM se mohu jen útrpně pousmát, protože faktickou rovnost dosáhnout v neoliberálním konceptu nejde, a komunisté si toho musejí být vědomi. SPO zase redukuje kritiku EU na problém migrace a mnoho podnětného také nepředložila. Jasnější pozici zaujímá jen ODS a Strana svobodných občanů (přeměna EU na pásmo volného obchodu) a především SPD Tomia Okamury (vystoupení z EU na základě referenda). ČSSD jen obecně deklaruje, že EU potřebuje reformu, neříká ale, jakou, a ani to, jak by zareagovala, když by Mutti Merkel se svojí šedou eminencí Wolfgangem Schäublem trvala na rezolutním "Nein".

Volebním tématem bude i elektronická evidence tržeb, protože to tvrdě nastolí pravicová opozice. Jak se k takové diskusi postaví levice, zůstává opět českému voliči skryto, zatímco lidovci a Babiš už učinili ústupky a navrhují zmírnění.  Podobně je tomu také s odvody živnostníků, na což poněkud netakticky a nepřijatelnou formou poukázal předseda senátu Štěch. Ten bude v diskusi symbolem levicového stanoviska a jakkoli budou ostatní říkat pravý opak, voliči jim těžko uvěří.

Prostě v první fázi volební kampaně levice zpackala, co se dalo. Nepřipravený útok na Babiše s nejasným pozadím nelegálních odposlechů připravil ČSSD o pěkných pár procent preferencí (zatím) a "nedotknutelného" Bohuslava Sobotku o vedení strany. Uvolnil se voličský potenciál, po kterém by zcela logicky měly sáhnout obě konkurenční strany. Ovšem nečiní tak a usnadňují cestu SPD a Babišovi. SPO od okamžiku ohlášení prezidentské kandidatury Milošem Zemanem parlamentní volby přestaly zajímat, a vše, co pro ně činí, je jakoby vynuceno okolností, že si prezident přeje této straně dát hlas. Prostě hlas čestného předsedy stačí, i kdyby zůstal jediným. A KSČM zase před "nahnědlými" voliči ČSSD dává přednost marnému vábení levicově liberálních aktivistů propagujících migraci a multikulturalismus (zaměňovaný některými mladými komunisty mylně za internacionální solidaritu). Těch je ovšem málo, nepředstavují významný voličský potenciál a navíc jednoznačně inklinují k ČSSD, Zeleným či Pirátům.

Nestane-li se zázrak, budeme tady mít na podzim pravicovou vládu, možná s marginálním podílem sociální demokracie, a ještě jen proto, že ODS koalici s ANO předem odmítá. Z hlediska levicového voliče je to nevábná perspektiva, horší než nezvolení Zemana prezidentem.  A protože si dobře uvědomuje nezájem o jeho názory a potřeby ze strany politické levice, "hodí" to naštvaně populistům. Upřímně řečeno, to by byla ještě ta lepší varianta. O těch dalších lépe nespekulovat.