V souvislosti s blížícími se volbami sílí v průzkumech preferencí nová hnutí a strany, které se svým programem vymykají z tradičního pravo-levého schématu. Místopředseda KSČM Jiří Dolejš ve svých četných publikačních vystoupeních hovoří dokonce o možném "konci starých časů", kdy se "tradiční" či "zavedené" strany mohou v budoucím parlamentu ocitnout v menšině. Očekávali bychom, že jako potenciální revolucionář předloží nějaké radikální řešení, ovšem autor jen opakuje obehraná mainstreamová klišé o nebezpečí náhrady starých časů ještě staršími.

Proti Dolejšovi vystoupil velmi ostře docent Radim Valenčík, který na svém blogu zveřejnil příspěvek pod názvem "Cenná přiznání i zmatek v hlavě ideového šéfa KSČM"
(Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/4794-cenna-priznani-i-zmatek-v-hlave-ideoveho-sefa-kscm.html). Valenčík naprosto přesně identifikuje základní problém J. Dolejše a koneckonců i celé KSČM, jejímž je hlavním ideologem. "... stejně jako všechny ostatní strany se vyhýbá identifikování, pojmenování a analýze příčin současných problémů, otázkou odkud se vzaly ty, které tu dříve nebyly, jak spolu tyto problémy souvisejí, proč se je nedaří řešit, co potřebují občané znát, aby se do řešení problémů mohli aktivně zapojit. Tuto odpověď, dostatečně konkrétní a jasnou, nejen v článku J. Dolejše, ale ani v programových dokumentech nenajdeme.Místo toho se pracuje s představou jakéhosi abstraktního kapitalismu, který není definován a který se nemění."

Abstraktní pojímání kapitalismu vede také k abstraktnímu vymezení pojmů "levice" či "pravice" a k povrchnímu nálepkování. Již delší dobu tvrdím, že v naší politice působí málo opravdových politiků, zato však spousta amatérských politologů. Protože nejsou s to či nechtějí splnit metodologický požadavek docenta Valenčíka, pomáhají si jednoduchými nálepkami. A tak v kritice nenáviděného Andreje Babiše není obvykle ani zrnko skutečného rozboru programových východisek a praktického dopadu navrhovaných opatření, zato se to jen hemží nálepkou "oligarcha" a hledáním důkazů pro obvinění z podvodů a korupce. Takovýto přístup nahání hnutí ANO další voliče, protože obvinění politicky ambiciózního podnikatele pronášejí zprofanovaní funkcionáři, kterým málokdo uvěří. Odmítají pochopit, že by jej měli porazit kvalitnějším řešením problémů, které on na rozdíl od nich pojmenovat dovede, a také předložit vlastní vizi řešení. Odmítají pochopit, že Babišův problém není v jeho podnikání či předlistopadové minulosti, ale právě v navrhovaných věcných řešeních.

Příčin útěku k abstraktnímu levičáctví může být celá řada. Může jít o mechanické přejímání západních myšlenkových vzorců bez ohledu na zcela rozdílnou životní zkušenost střední a starší generace. Ale také zde může působit strach z represí "protisystémových" sil, snaha být za každou cenu přijat mezi "demokratické" strany i osobní ambice jednotlivých politiků.

Právě rozdílná životní zkušenost obyvatel bývalých socialistických zemí vede k poněkud odlišným přístupům, než hlásá "moderní" levice v západních zemích. Zde si lidé zvykli na liberální systém natolik, že jim nevadí vyšší nezaměstnanost ani velké sociální rozdíly, ale za "levicový" přístup považují snahy o ještě větší liberalismus v podobě genderových aktivit, boje za uzákonění sňatků homosexuálů, práva na "svobodnou volbu pohlaví" a podobných menšinových požadavků. Naproti tomu lidé v zemích bývalého Východu mají ještě čerstvou zkušenost z "toho, co tu bylo předtím" a nemalé množství odolává masové propagandistické manipulaci líčící předlistopadový režim ve výlučně černých barvách. K problémům proto přistupují více pragmaticky a konkrétně historicky, bez růžových brýlí idealismu. Dovedou proto odpustit politické reprezentaci takový způsob prosazování v jejich očích potřebných a správných řešení, který nedbá na formální pravidla liberální demokracie a jde mu více o obsah než o formu. Abstraktní, na formě postavená kritika na ně nezabírá a naopak budí vzdor. Babiš a Okamura jdou vzhůru a do role bojovníka za liberální demokracii se pasující Kalousek míří ke dnu, přičemž s sebou táhne pomyslně i všechny ostatní podobně smýšlející nebo ochotné naskočit na tuto rétoriku, zejména sobotkovské křídlo ČSSD.

 Zmíněná publicistická vystoupení Jiřího Dolejše a některých dalších významných lídrů KSČM svědčí ale o tom, že abstraktnímu levičáctví se nevyhýbají ani ti, co se ohánějí odkazem Karla Marxe a jeho dialektikou. "Hnědý" abstraktní nacismus je fuj, kdo by nesouhlasil? Rasismus jakbysmet. Teď ještě někomu nepohodlnému "přišít" na základě křiklavých analogií příslušnou nálepku a "principiální" levicová pozice je hotova. V konfrontaci s konkrétními požadavky "populistů" a "nácků" ovšem těžko obstojí a abstraktní levičáci se jen těžko mohou divit, proč jejich politická cílová skupina tak "hnědne". A když k tomu ještě přibude nechuť se konkrétně vyjádřit k zásadním problémům mezinárodní politiky, především Evropské unie, jejíž součástí jsme a jejíž rozhodnutí se nás bezprostředně týkají, iniciativu přebírají ti, kteří se příliš nezatěžují politologickými schématy, ale snaží se co nejvíce se přiblížit "hlasu lidu".

Kolektivní rozum lidu vědomě či instinktivně chápe, že abstraktní levičáctví představuje faktickou kapitulaci před současnými systémovými problémy a rezignaci na legitimní odpor vůči nim. Proto se v období zostřených rozporů od něj odvrací a přiklání se k těm, co mu nabízejí razantní, konkrétní řešení. Lze jen doufat, že toto poselství výzkumů veřejného mínění pochopí i dosud mlčící většiny členů levicových politických stran a hnutí. Ať již volby u nás či u sousedů dopadnou jakkoli, "konec starých časů" se skutečně neodvratně blíží. S tím už nic nenadělají ani nejschopnější specialisté na politický marketing. Předložit vizi lepší budoucnosti je úkolem odborné i laické politicky aktivní pokrokové veřejnosti. Snad se k ní přidá i levicová politická reprezentace.