Kapitalismus. Slovo, se kterým se setkáváme dnes a denně. Někteří mu přisuzují vinu za vše špatné, co dnes existuje, jiní jej naopak velebí. Někdo považuje za kapitalistický snad i vzduch, který dýcháme, jiný je ochoten přísahat, že kapitalismus je již minulostí a my žijeme v jakémsi postkapitalismu. Podívejme se nejprve, jak definují kapitalismus encyklopedie. Nejrozšířenější Wikipedie nám říká, že "kapitalismus je ekonomický systém, v němž jsou výrobní prostředky v soukromém vlastnictví a jsou provozovány v prostředí tržní ekonomiky za účelem dosažení zisku. Akumulací (části) zisku vzniká kapitál, který je znovu investován do výroby za účelem navýšení zisku. Vyskytuje se však více pojetí kapitalismu závisející na historické době a osobě, která jej používá. Termín také zpravidla nezahrnuje jen ekonomický, ale i společenský a politický význam." Dále cituje Anthonyho Giddense, který identifikuje tři základní charakteristiky kapitalismu:
Wikipedie dále (nepřesně) odkazuje na Marxovo vymezení kapitalismu jako ekonomického systému založeného na námezdní práci a nakonec připouští, že na definici kapitalismu není shoda. Jinými slovy řečeno, žijeme více jak 200 let ve společensko-ekonomickém systému, který si neumíme jednoznačně definovat! (https://cs.wikipedia.org/wiki/Kapitalismus).
Další zajímavou definici předkládá Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích nakladatelství Diderot (4. svazek, Praha 199, s. 44). "Ekonomický systém založený téměř výhradně na soukromém (tj. nestátním) vlastnictví, na relativně volném trhu a prodeji pracovní síly soukromým zaměstnavatelům. Pro původní kapitalismus je charakteristická výroba pro zisk, nízká státní kontrola soukromého vlastnictví a politická moc kontrolovaná politickou elitou ... Následným vznikem společností sociálního blahobytu se změnily znaky kapitalismu natolik, že je vhodnější označovat moderní západní společnosti spíše jako industriálně demokratické než jako kapitalistické."
Ilustrovaný encyklopedický slovník z roku 1981 uvádí ve svém druhém díle definici kapitalismu takto: " Společensko-ekonomická formace, založená na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a na vykořisťování námezdní práce kapitálem." (Ilustrovaný encyklopedický slovník, díl druhý, Academia, Praha 1981, s. 90).
Jak vidno, z těchto nemnoha příkladů (a bylo by jich možno uvést více, ovšem mnoho nového by již nepřinesly) je vidět, jak obtížné je vměstnat popis složitého společensko-ekonomického systému do jedné věty či odstavce. Ostatně ani Marx nepovažoval za potřebné vymýšlet nějakou jednu definici, ale stačilo mu, že systém popsal a objasnil jeho základní zákonitosti. Přitom každá z uvedených definic označuje některé faktory, které charakterizují kapitalismus, ale současně některé podstatné pomíjí. Například vymezení A. Giddense klouže po povrchu a jen málo se dotýká podstaty systému. Některá vymezení směřují ke ztotožnění kapitalismu s tržní ekonomikou obecně, což je i přes velkou míru shody nepřesné a zavádějící. Ani důraz na soukromé vlastnictví výrobních prostředků nezachycuje přesně specifiku kapitalismu oproti jiným (předchozím) systémům.
Než přejdeme k pokusu o vlastní vymezení kapitalismu, musíme rozlousknout kardinální problém: co je a co není kapitalismus. Bývá zvykem označovat jako kapitalistické všechno, co nás obklopuje, veškerou společenskou skutečnost. Takové pojetí vychází z Marxova vymezení společenské formace, pomocí kterého hledal v historii lidstva obecné zákonitosti, je však oproti klasikovi zjednodušené a zavádějící až k primitivní antinomii "socialismus = kapitalismus s opačným znaménkem" hojně užívané dogmatiky všech politických odstínů.
Sám Marx ovšem přistupoval k problému společenské formace z hlediska dialektiky, tj. jako k vnitřně rozporné jednotě protikladů. Jeho negace nebyla formální, mechanicistická, nýbrž hegelovská, v níž se uchovává vše životaschopné z minulosti. Byl si vědom, že jevy jako zisk, podnikání, kapitál nejsou vynálezem kapitalismu, ale vznikly dávno před ním už v antické společnosti a rozvíjely se i v období feudalismu. Nešlo však o klíčový podstatný prvek společnosti, její základní ekonomický vztah. Základem ekonomiky otrokářské i feudální společnosti bylo zemědělství a s ním spojená držba půdy, na které pracovali otroci nebo později poddaní. Kapitalismus je spojen teprve s nástupem průmyslové výroby.
Začněme trochu obecně. Jádrem společnosti je rodina. V rámci této analýzy je přitom lhostejné, jak ji definujeme, novátoři značně překračují tradiční biologické schéma založené na vztahu muže a ženy a pokoušejí se do vymezení základní buňky jakéhokoli společenského systému vsunout i další trvalé vztahy (například osob stejného pohlaví či více než dvou členů). Do rodiny vstupuje člověk okamžikem svého narození, pokud není v tomto okamžiku odložen jako nevítaný host tohoto světa. To jsou ovšem jen výjimečné případy, o většinu narozených se starají rodiče, nebo alespoň jeden z nich. Činí tak v rámci vlastních materiálních a kulturních možností, které jsou v současné společnosti většinově dostatečné k pokrytí základních potřeb. Nicméně existují regiony, kde převládá chudoba, bída, hlad a nemoci, a kde se lidé neobejdou od pomoci ze strany mezinárodních organizací. Důležité z našeho hlediska zkoumání je rodinné rozdělování dle potřeb ze společného koláče. V rámci normálně fungující rodiny dostává každý její příslušník podle svých potřeb bez ohledu na svůj podíl na vytvořeném bohatství a zdrojích obživy. Dominantní kapitalistický sektor rozděluje společnost dle příjmů, nicméně dále do vztahů uvnitř rodiny s výjimkou obrany proti patologickým jevům příliš nezasahuje. Proces rozdělování rodinného bohatství probíhá sice v prostředí ovlivněného kapitalismem, nicméně relativně autonomně a podle jiných než tržně ziskových pravidel, a to i v rodinách kapitalistů. Sektor rodinného hospodaření tedy je nejvýznamnějším nekapitalistickým sektorem v rámci současného typu společnosti. Americký ekonom David Graeber poznamenává v této souvislosti trefně, že komunismus netřeba vymýšlet, protože zde již existuje a je základem veškeré lidské pospolitosti (GRAEBER, David. Dluh. Prvních 5000 let. Nakladatelství BizBooks. Brno 2012, s. 73 – 79). Je zajímavé, že tento na první pohled viditelný fakt dlouhodobě popírali mnozí ideologové marxismu-leninismu, kteří tvrdili, že komunismus musí vzniknout "na zelené louce", protože je neslučitelný s kapitalismem.
Do dnešních dob se zachovaly i zbytky primitivního komunismu prvobytně pospolného charakteru ve formě života izolovaných kmenových společenství v jihoamerických a indonéských pralesích či v jižní Africe. Pro náš rozbor však nepředstavují více, než zajímavý etnografický fenomén, který na vývoj dnešní společnosti nemá žádný podstatný vliv.
Na sektor rodinného hospodaření dle potřeb úzce navazuje vzdělávací systém. Již moudrá císařovna Marie Terezie zavedla v polovině 18. století povinnou školní docházku, aby se veškeré obyvatelstvo Habsburské říše naučilo číst, psát a počítat. V té době nebyla bezplatná, ale rodiče museli přispívat na plat učitele a školní pomůcky. Dnes jsou všechny stupně vzdělání, včetně vysokoškolského, formálně bezplatné, jakkoli rodiče musejí vynakládat nemalé prostředky na vybavení pomůckami, oblečením, na různé mimoškolní aktivity atd. Těm, kteří jsou finančně lépe vybaveni, může navíc posloužit plejáda soukromých škol, od základních až po vysoké. Existence soukromých škol ale neznamená, že se vždy jedná o exkluzivní zařízení, většina z nich není po stránce pedagogické výše než školy veřejné. Vzdělávací sektor je tedy většinově rovněž nekapitalistický, nicméně v jeho rámci existuje kapitalistický tržní subsystém. Ten však není dominantní ani v nejvyspělejších kapitalistických státech. Jeho nejpočetnější zastoupení spočívá v agenturách, které zabezpečují postgraduální a rekvalifikační vzdělávání v podobě kursů IT, tzv. "měkkých dovedností", finanční a daňové gramotnosti, účetnictví a celé řady dalších praktických dovedností. Jde většinou o malé podniky založené na individuálních znalostech a dovednostech majitelů a lektorů. Funguje zde konkurence a trh, nicméně zmíněné firmy nejsou až na výjimky závislé na úvěrech z finančního sektoru, nevytvářejí se zde monopoly a velké řetězce. Jde o segment, který může vstoupit bez problémů do budoucího nekapitalistického společenského systému.
Většinově nekapitalistický je i rozsáhlý sektor veřejné správy, zdravotních a sociálních služeb. V rámci sektoru sociálních a zdravotních služeb je podobně jako ve školství nedominantní tržně kapitalistický subsystém (například soukromé domy seniorů, soukromé nemocnice a lázně atd.). Ve zdravotnictví existuje kombinovaný systém, kdy na soustavu veřejného zdravotního pojištění jsou napojeni soukromí lékaři a zdravotnická zařízení. Jejich činnost se ovšem až na velké zdravotnické holdingy a obchodní řetězce lékáren nedá charakterizovat jako kapitalistické podnikání.
Podobný charakter má síť společenských organizací, zájmových spolků, část kulturního sektoru (zde je ale také poměrně silný kapitalistický subsystém, zejména v podobě soukromých řetězců kin, galerií, obchodníků s uměleckými předměty, producentů filmů a dalších kulturních akcí atd.), církví. Některé ze subjektů tohoto sektoru vytvářejí dceřiné společnosti za účelem podnikání a generování prostředků pro veřejně prospěšnou činnost, nicméně ani zde nejde o činnost dominantní.
Významnou součástí ekonomické základny společnosti je rozsáhlý sektor drobné výroby, služeb a obchodu. Ten je napojen na výrobně kapitalistický sektor, poskytuje mu část svých služeb (například opravy spotřebičů, které prodávají obchodní řetězce, IT služby, malé stavebnictví, poradenství apod.), ale jeho hlavními odběrateli jsou rodinná hospodářství (to se týká především takových služeb, jako malých prodejen, kadeřnictví, drobné hotelnictví, služby napojené na turistický ruch atd.), stát a obce. Jen v České republice s deseti miliony obyvatel je takových firmiček zaregistrován téměř milion. Velká část z nich nemá zaměstnance, představuje tzv. osoby samostatně výdělečně činné, což je institut fungující i za socialismu, ovšem v podstatně omezenější podobě (pro umělce, významné sportovce atd.). Když vám lékař spraví zuby či instalatér vyčistí zanešený odpad, není to kapitalismus. Stejně tak není kapitalistou váš daňový či pojišťovací poradce, i když své materiální prostředky (pracovní nástroje, účtenky atd.) čerpá z kapitalistického sektoru hospodaření a nezřídka pro tento sektor i pracuje. Pokud se sami považují za kapitalisty, mýlí se, i když se jimi mohou v průběhu své pracovní kariéry stát. Stejně tak se mýlili i stalinističtí marxisté, když v rámci snahy o co nejrychlejší přechod k jejich pojetí socialismu násilně likvidovali drobné samostatné živnostníky a "zespolečenšťovali je" do různých družstevních a komunálních podniků. Produktivitu práce tím nezvýšili, protože združstevněný holič používal stejné nástroje jako za časů svého živnostenského podnikání. Naopak vytvořili zbytečný administrativní a řídící aparát, který práci řemeslníků jen prodražoval.
Režim, který se původně těšil podpoře těchto v kapitalismu s potížemi přežívajících subjektů, ztratil rázem podporu milionů občanů. Když přišel na to, jaké škody způsobil sám sobě, bylo již pozdě a nově povolovaná drobná podnikání se již orientovala na návrat ke kapitalismu v naději, že jim tento systém umožní růst. To se ovšem splnilo jen částečně. Z některých původně drobných podnikatelů se stali díky transformačnímu procesu velcí byznysmeni, kteří posléze přešli do výhodnějších segmentů realitního či finančního podnikání. Většina řemeslníků a živnostníků však zůstala v podmínkách přežívání a bez šance na vzestup. Nicméně své dnešní podmínky srovnává s původními dělnickými profesemi v rámci družstev či komunálů a neměnila by je za skromné jistoty "reálného socialismu".
Specifikou drobného obchodnictví se smíšeným zbožím ve východní, ale i v jiných částech Evropy je vysoká míra angažovanosti asijských přistěhovalců, která je dána jejich adaptabilitou na mimořádně náročné podmínky živnostenského obchodního podnikání, skromností a nenáročností na materiální zázemí rodinného života. Stinnou stránkou ovšem bývají daňové úniky či falšování spotřebního zboží.
Sektor drobné výroby, služeb a obchodu může prakticky beze změny přejít i do budoucího nekapitalistického systému uspořádání společnosti. Živnostenská práce bude i ve vzdálenější budoucnosti potřebná a finančně soběstačná (obvyklé úvěry na zakoupení automobilů, potřebných k podnikání jsou v tomto směru standardem, který dlužníky likvidačně nezatěžuje). Obejde se tedy bez většího finančního kapitálu, neboť jejím základem a kapitálem je osobní know-how majitele firmy (tj. již zmíněný "sociální kapitál"). Z podstaty věci tedy nejde o kapitalismus a tento sektor kapitalismus k pokračování své existence s historií několika tisíců let až na zmiňované výjimky vůbec nepotřebuje. Naopak bez něj se může rozvíjet daleko rychleji a úspěšněji.
V kapitalistické společnosti vyskytují někde i relikty feudalismu v podobě konstitučních monarchií, titulů, šlechtických sídel a pěstovaných tradic. Jde o záležitosti spíše formální a ceremoniální, které jejich nositelům nepřinášejí žádné výsady. Evropští dědiční monarchové jsou dnes něco jako prezidenti, formální hlavy států bez větších pravomocí, která je soustředěna do rukou vlád a parlamentů. Více zbytků feudalismu nalézáme v Orientu, ale i tam je feudalismus kapitalizovaný ropnými šejky a sultány a pomalu se přibližuje pojetí monarchií v transatlantickém prostoru.
Zatímco s popsanými relikty feudalismu může dnešní civilizovaný a demokratický kapitalismus bez problémů koexistovat, existují zde ještě pozůstatky minulosti, kterých by se rád zbavil (alespoň jsou oficiálně potírány), i když je ve svých počátcích hojně využíval. Je to novodobé otrokářství vyskytující se hojně v oblasti erotických služeb, na plantážích i jinde. Nejnovější studie Mezinárodní organizace práce uvádí, že na světě je okolo 21 milionů lidí žijících v otroctví či v podmínkách, které se otroctví přibližují. Tato studie odhaduje, že celosvětově vytvoří lidé nucení k práci zisk téměř tří bilionů korun. Dvě třetiny z něj představuje nucená prostituce, nemalý podíl má ale i výroba, stavebnictví, zemědělství a lesnictví. Dokonce velký zisk (cca 8 miliard dolarů) vykazují i domácnosti, které neplatí, špatně platí či jinak vykořisťují najaté pomocné síly. Otrockou práci využívali v době druhé světové války hojně němečtí či japonští okupanti, později kambodžští Rudí Khmerové, nyní například hrdlořezové z Islámského státu. Není to tedy ani dnes definitivně uzavřená kapitola dějin.
Ukazuje se, že moderní společnost je složitě rozvrstvená a mnohorozměrná. Novější systém organizace výroby neruší úplně ty předchozí, pouze si je podřizuje a ponechává tam, kde systému neškodí, či kde se nové formy nevyplatí zavádět. Vzniká tudíž otázka, co vlastně kapitalismus je, když všechny jeho základní prvky a postupy existovaly již v předchozích společnostech. Zbožní výroba, trh, kapitál, banky, úvěr, námezdní práce atd. – to vše už tu bylo dávno před kapitalismem. Jenže kapitalismus přinesl velkou organizační inovaci v podobě průmyslové výroby. Tím se zásadně odlišuje od předchozích typů společnosti, kde dominovala individuální ruční výroba a pokud docházelo zejména ve stavebnictví ke kooperaci mnoha řemeslníků a dělníků, byla to kooperace ad hoc a po dokončení díla se zase rozpadla. Jejím výsledkem byl proto pouze jeden produkt, byť takové kvality a rozměrů, že jej obdivujeme dodnes (egyptské pyramidy, římské silnice a zavlažovací systémy, středověké hrady a města).
Vývoj kapitalismu byl popsán podrobně v dílech klasické ekonomie i historie a těžko k nim něco zásadního dodávat. Všechny se shodují, že podstatou vzniku kapitalismu byla organizační inovace v podobě manufaktur a později továren. Ta vytvořila příznivé klima pro technické inovace založené na využití páry, později elektřiny a energie ze spalování uhlovodíků.
Co se týče sociálně ekonomických dopadů nového systému, rozhodující pro úspěch a bohatství už nebylo vlastnictví (či jiná forma neekonomického podřízení) lidí, ale vlastnictví výrobních prostředků, průmyslového kapitálu. To mělo pro nevlastníky rozporný účinek. Stali se sice formálně svobodnými občany, ale současně byli zbaveni ochrany poskytované pozemkovým vlastníkem. Průmyslový kapitalista si je najímal pouze na určitou část dne (pracovní dobu), přičemž jejich životní osud mu byl zcela lhostejný, protože na jednoduché operace v rámci tovární výroby si mohl najmout kohokoli. Obranu životních zájmů průmyslových dělníků musely převzít jejich vlastní organizace (odbory, podpůrné spolky apod.) a postupně stále více stát, který různými zákonodárnými opatřeními začal záhy zasahovat do smluvních podmínek námezdní práce, zejména co se týče úpravy maximální pracovní doby, zákazu práce dětí atd.
Dostáváme se tedy k podstatě současné společnosti, ke kapitalistickému sektoru – dominantní složce složitého společenského systému. Tvoří jej průmyslová, stavební a zemědělská velkovýroba, střední výroba, určité segmenty služeb a obchodu, hlavně finančnictví a pojišťovnictví, velkoobchodní a maloobchodní obchodní řetězce, řetězce zdravotních zařízení (nemocnic, soukromých poliklinik, lékáren), velké sportovní kluby, masová média, filmový a hudební velkoprůmysl – zkrátka vše, co potřebuje ke své reprodukci a rozvoji velký finanční kapitál. Jsou to právě peníze a masová produkce, skrze něž tento sektor ovládá zbytek společnosti. Ale nejen to, špičky velkoprůmyslu a finančního sektoru úzce prorostly do politické elity, která je závislá na jejich finanční podpoře a bez ní by neuspěla ve volbách. Významnou úlohu hraje i rostoucí zadlužení států u soukromých bank a fondů. To je novum oproti situaci, kdy národní emisní banky byly suverénem a monopolním věřitelem státu. Dluh se proto mohl "monetizovat". Dnes se vlády klepou strachy, aby nějaká soukromá agentura nesnížila jejich rating a nezvedla jim tím úrokové náklady.
Jaké jsou tedy základní rysy kapitalistického typu společnosti? Je to společnost s dominancí průmyslově organizované výroby, ve které je vztah mezi výrobcem a spotřebitelem zprostředkován trhem, přičemž obě strany vztahu vystupují jako soukromí, v rámci daných podmínek svobodně se rozhodující vlastníci. Jako soukromý vlastník tedy vystupují nejen občané, ale i skupiny vlastníků – jednotlivci, družstva, obchodní společnosti, ale i stát (pokud se jedná o státní podniky). Ptáte se, kde je tady kapitál, buržoazie, proletariát? Průmyslová organizovaná výroba (patří do ní i další průmyslově organizovaná odvětví – stavebnictví, energetika, komunikační technologie, podstatná část zemědělství atd.) - je založena na výrobních prostředcích, které jsou obsluhovány pracovní silou a právě výrobní prostředky a peníze potřebné k zaplacení najaté pracovní síly tvoří základní složky kapitálu. A ten, kdo působí v tomto sektoru jako vlastník kapitálu, je kapitalistou, příslušníkem třídy buržoazie, bez ohledu s kým sympatizuje. Kapitalistou byl svého času i velký nepřítel kapitalismu Friedrich Engels. Naopak ten, kdo podniká v jiných oblastech než průmyslově organizované výrobě, kultuře, sportu či službách, kapitalistou není. Kapitalisty nejsou tedy živnostníci, i když se jimi mohou postupně stát.
Naopak ten, kdo kapitál nevlastní a není ani prostým zbožním výrobcem či poskytovatelem služby, je pouze vlastníkem vlastní pracovní síly (materializovaných, tržně uplatnitelných schopností) a musí jí nabídnout zaměstnavatelům z řad kapitalistů, živnostníků či státu a veřejným institucím. Nic jiného mu nezbývá, je k směně vlastních pracovních schopností za peníze či naturální prostředky k životu donucen, nemá-li jiný příjem (například z renty, dědictví, výhry v loterii apod.; od nepoctivě získaných prostředků zde abstrahujeme, i když jsou v určitých obdobích vývoje kapitalismu hojně přítomny).
Jednotlivé společenské subsystémy nefungují izolovaně, ale ve vzájemné interakci. Jsou mezi nimi samozřejmě rozpory, ale i spolupráce posilující jejich jednotu a systémovost. Kapitalistický sektor (subsystém) je sektorem dominantním, určuje "pravidla hry" a tím i charakter vztahů mezi složkami systému, jakož i míru jejich autonomie. Sám je ovšem také strukturovaný a mezi jeho subsektory (průmyslový kapitál, finanční kapitál, státní kapitál atd.) jsou silné rozpory, konflikty, zájmové střety. Charakteristickým rysem kapitalismu 20. století i současného je dominance finančního kapitálu v rámci kapitalistického sektoru.
Podobně jako šlechta za feudalismu není ani kapitalistický sektor pro ostatní složky společnosti jen vykořisťovatelem a utlačovatelem. To by bylo velmi zjednodušující. Feudální pán vyžadoval desátky či jiné formy renty a povinností, ale jeho povinností byl v rámci tehdejších možností chránit své poddané před ozbrojenými nájezdy a zajišťovat jim jakési bezpečí. Dominanci kapitalismu se podřídili chtěj nechtěj příslušníci rodové šlechty, protože ačkoli ztratili podstatnou část svých stavovských privilegií, otevřely se před nimi nové možnosti podnikání a tudíž i šance na vysvobození z chronických dluhů, kterými byly v pozdním feudalismu zatíženy rodové majetky. Podřídili se i námezdní pracovníci, byť v počátcích kapitalismu na tom byli z hlediska materiálního zajištění často hůře, než nevolní sedláci. Jinou volbu až na výjimky neměli a status svobodného občana jim přece jen poskytoval jistou šanci na zlepšení, například formou migrace nebo na základě politické aktivity. Proletariát kapitalisty také potřebuje, neboť očekává, že co nejlépe prodají výsledky jeho práce na trhu.
Kapitalismus přinesl pro ostatní sektory společnosti s výjimkou feudálního a otrokářského v průběhu času dříve nemyslitelný pokrok. Postupně tak ovládl různou měrou všechny systémové části společnosti, stal se její formativní složkou. Vytvořil nové právní uspořádání, kulturu i morálku. Rozvinula se občanská společnost. Pod vlivem politických zápasů neprivilegovaných občanů i působením osvícených příslušníků buržoazní třídy se však kapitalismus za dobu své existence výrazně změnil. Dominance kapitalistického sektoru nad ostatními byla oslabena především rozvojem demokracie (zejména od doby zavedení všeobecného volebního práva), růstem významu vzdělání a dalších oblastí nekapitalistických segmentů společnosti. Přesto se současná společnost nedá označit za postkapitalistickou či industriálně demokratickou. Je to stále kapitalistická společnost, byť zejména v oblasti kultury, zdravotní a sociální péče, kvality života atd. výrazně modifikovaná ve prospěch nekapitalistických vrstev obyvatelstva.
Z výše uvedeného vyplývají důležité závěry. Za prvé, postupujeme-li od abstraktního (zformulovaných zákonitostí) ke konkrétnímu, nelze abstraktní jednoduše "natlouct" na existující realitu, ale musíme i za pomocí méně obecných (speciálních) věd realitu "nabalovat" na abstraktní podstatu a současně tak zpřesňovat samotné abstraktní. Teorie i praxe se při zpětné realizaci vyabstrahovaných modelů dopouští chyby v tom, že veškeré skutečnosti odporující modelu považuje za nežádoucí, škodlivé a snaží se je odstranit. Tak se dopustíme nepřípustných zjednodušení a sklouzneme k dogmatismu. Formativní přístup k dějinám proto vyžaduje součinnost se speciálními vědami a jejich metodologickými postupy. Podobně je tomu například i v chápání trhu a volné konkurence, kde různé antimonopolní úřady hlídají, aby se skutečnost co nejvíce podobala vysněné teorii. Když to nefunguje, je vždy po ruce stesk na "selhání trhu". Ve skutečnosti trh neselhává, choval se tak vždy, selhává pouze teorie i praxe, která abstraktní model považuje za rovný skutečnosti.
Za druhé, kapitalistický sektor nezmizí se zánikem kapitalistické společenské formace, ale pouze ztratí dosavadní dominanci a schopnost formovat společnost. V jeho rámci dojde k podstatným změnám, oslabí se vůdčí role finančního sektoru a velkokapitálu. Podrobněji tento proces rozebereme v dalších částech seriálu.
Za třetí, kapitalismus začne ustupovat ze scény v okamžiku, kdy jeho přínos pro ostatní, převážně nekapitalistické společenské subsystémy, bude těmito subsystémy na základě poznání objektivních skutečností pociťován jako menší, než dopad negativního působení. Ve slavné předmluvě k práci "Ke kritice politické ekonomie" to ostatně potvrdil i Marx: "Společenská formace nikdy nezaniká dříve, než se rozvinuly všechny výrobní síly, jimiž poskytuje dost prostoru, a nové, vyšší výrobní vztahy nikdy nenastupují dříve, než se materiální podmínky jejich existence vylíhly v lůně staré společnosti samé. Proto si lidstvo ukládá jen takové úkoly, které může řešit, neboť při přesnějším zkoumání se vždycky ukáže, že úkol sám vzniká jen tam, kde jsou materiální podmínky k jeho řešení už dány nebo kde jsou alespoň v procesu vznikání." (MARX, K. Předmluva ke "Kritice politické ekonomie", in: MARX, K. – ENGELS, B. Spisy, Sv. 13, s. 37). V dnešní globalizované společnosti je situace modifikována rozdíly mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi. Ve vyspělých zemích panuje s kapitalismem relativní spokojenost, neboť většině společnosti dokáže zajistit slušnou úroveň uspokojení potřeb. V části rozvojového světa existuje snaha kapitalismu využít k snížení existujících rozdílů, což se podařilo například Číně, Jižní Koreji a dalším, převážně asijským zemím. Naopak země blízkého a středního východu či Afriky se zmítají v rozporech mezi kapitalistickou modernitou a polofeudálním společenským a kulturním uspořádáním. Individuálním způsobem řešení rozporu je rostoucí migrace z chudých do bohatých zemí, která však domovským zemím migrantů nepomáhá, ve vyspělých zemích prohlubuje existující rozpory a přináší sociální, kulturní, náboženské a rasové konflikty.
Kapitalismus prokázal v historii větší flexibilitu, než si dovedli představit jeho velcí kritici počínaje Marxem a jeho současníky. Když už se zdálo, že má na kahánku, vždy se mu podařilo otevřít nové možnosti rozvoje a tím svést třídní a jiné konflikty do klidného prostředí kompromisů a zapojit do něj i dřívější odpůrce. Ale po pravdě řečeno, vždy mu při této operaci "něco ubylo" a naopak musel přijmout do systému společnosti i "cizorodé" prvky, pro prvotní etapy jeho vývoje nemyslitelné. Prvky, které až se vymaní z kapitalistické dominance, se mohou stát stavebním materiálem budoucí nekapitalistické společnosti.