Na základě vystoupení poslance SPD Volného se rozpoutala diskuse o efektivitě programu žákovských a studentských mobilit. Už několik let jsem hodnotitelem těchto projektů pro agenturu Dům zahraničních služeb, která byla pověřena řízením programu. V tomto směru mám velmi bohaté zkušenosti, ale až na dvě výjimky pouze z oblasti středních odborných škol. Sám za sebe i za ostatní hodnotitele mohu zodpovědně prohlásit, že individuální žádosti o dotaci na mobility posuzujeme přísně a za tu dobu jsme se již naučili rozeznat "zrno od plev". Projekty jsou velmi důkladně hodnoceny i po realizaci a v případě nesplnění cílů jsou přidělené peníze kráceny. Určitě se nejedná o výlety, takové pokusy dokážeme odhalit a projekt zamítnout.

S mobilitou vysokoškoláků je to však složitější a poslanec Volný může mít spolu s dalšími kritiky kus pravdy. Na rozdíl od většiny středních škol a učilišť nejsou žádosti vysokoškolských studentů individuálně posuzovány a nelze vyloučit určitý formalismus a čistě administrativní přístup ze strany škol. Ty se totiž obvykle spokojí se získanými kredity stážistů a nekontrolují, zda nejde jen o "papírový" doklad zakrývající několikaměsíční flákání za evropské peníze. Formální také bývá i výběr studentů na stáže.

Před časem jsem přednášel v jednom kursu pro zahraniční studenty v programu Erasmus+. Přednášky byly v angličtině, ale část účastníků měla s tímto jazykem značné potíže, takže si toho z pobytu asi moc neodnesli.

Nechci shazovat ty, kteří pojímají zahraniční stáže jako vynikající příležitost k studiu materiálů, které tuzemské univerzity nemají k dispozici, kvůli lajdákům, co si za dotace udělali zajímavý tříměsíční výlet. Erasmus+ je výborný program a i v případě, kdyby se rozpadla nebo transformovala Evropská unie, by měl být zachován. V oblasti vysokých škol by si však zasloužil i v zájmu odstranění pochybností důkladnou prověrku a případné odebrání certifikátu, umožňujícího samostatnou administraci mobilit, těm, co program berou formálně.