V rámci probíhající diskuse o financování vysokoškolského vzdělávání lze ocenit snahu obou stran pochopit toho druhého a najít styčné body k rozvoji teore i praxe. Rád bych proto poděkoval všem diskutujícím a shrnul dosavadní argumentaci. Přitom bych rád vyvrátil některá nedorozumění či nepochopení toho, co jsem napsal.

1) Ad Jan Mertl: Pokud není dodatečný absolventský příspěvek odloženým školným, pak musí být vztažen i na studenty soukromých VŠ. Ty samozřejmě mohou tuto platbu svým absolventům odpustit.

2) Pokud absolventský příspěvek neřeší financování vysoké školy v celém rozsahu, pak z čeho budou financovat svoji činnost soukromé VŠ? Tj. ty budou stejně muset vybírat školné a na současné situaci se prakticky nic nezmění.

3) Nerozumím, proč se "reformátoři" snaží vyhnout termínu "závazek". Pokud by nešlo o závazek, nebylo by to vymahatelné. Okamžik vzniku závazku je v jejich koncepci promoce či složení státní závěrečné zkoušky.

4) Vymahatelnost závazku je v rámci koncepce slabým místem. Kariéra absolventů se musí nějak kontrolovat, aby se zjistilo, kdy nastal okamžik počátku plnění jejich povinnosti. To mají absolventi posílat škole každoročně přehledy o příjmech? Připomínám, že většina z nich budou zaměstnanci, takže to asi nejde ani přes finanční úřady. Jak se budou kontrolovat ti, co odešli pracovat do zahraničí? Kdo bude vymáhat neplacení příspěvku, exekutoři (to je nesmírně drahé)? A to ještě vynechávám případné soudní spory, kterých může být celá řada. V případě nedostatečného přílivu peněz u státních VŠ, to stát nějak "dosype". Ale u soukromých to může znamenat bankrot.

5) U školní mládeže a dětí v mateřských školách a dětských skupinách samozřejmě smlouvu uzavírají rodiče. Argument o jejich nezpůsobilosti není relevantní. Existuje již celá řada soukromých zařízení na nižších stupních vzdělávání. Argumenty "reformátorů" se dají vztáhnout i na nižší stupně vzdělávání. Ty se také podílejí na kvalitě budoucích absolventů, jen to neumíme změřit.

6) "Změření" vlivu vzdělání na uplatnění absolventa nemůže být nikdy přesné. To bychom například mohli požadovat, aby se daně platily podle spotřeby veřejných statků a služeb. Samozřejmě je to nemožné, užitek lze vyjádřit pouze ordinalisticky. Tudíž nemůžeme ani stanovit přesnou část příjmů, kterou by absolvent měl platit. Každý andragog potvrdí, že pojem "kvalifikace", který je rozhodný pro uplatnění absolventa (vynecháme-li konexe či příbuzenský vztah k zaměstnavateli), zahranuje více faktorů, ne jen vzdělání. "Reformátoři" vliv vysokoškolského vzdělání přeceňují.

Závěr: "Reformátoři" se úporně drží nejobecnější úrovně argumentace (viz opětovné návraty R. Valenčíka k cílům a potřebě reformy vzdělávání). Jenže já už jsem souhlasil s tím, že obecně to může fungovat, a že je nutno sestoupit o úroveň níže a začít se bavit, jak by to mohlo v praxi fungovat. A tady "reformátoři" dluží odpovědi na řadu námitek. Zůstávám proto v pozici "setrvačníka" (termín R. Valenčíka) s tím, že i přes dílčí souhlas s obecným zdůvodněním, které R. Valenčík a jeho spolupracovníci předkládají, trvám na tom, že deklarované cíle (zde vynechávám egoistickou motivaci vyrovnat či alespoň sblížit podmínky mezi veřejným a soukromým školstvím, protože zastávám pojetí vzdělávání jako veřejného statku) lze splnit ve veřejném zájmu i jinými prostředky.