S Radimem Valenčíkem vedeme již léta produktivní diskuse ohledně paradigmatu "nové" ekonomie. Před časem mi poskytl ještě nevydanou monografii, věnovanou teorii produktivní spotřeby. Teprve nyní jsem našel trochu času se s ní podrobněji seznámit a jak jsem vedoucímu autorského kolektivu slíbil, také ji kriticky okomentovat. Na úvod dlužno konstatovat, že už nastolení tématu je významný počin, protože si jen málokdo klade otázku, co vystřídá průmysl v budoucnu v roli ekonomické základny společnosti. Po právu si přitom pokládá otázku, zda současné pojetí efektivnosti vystačí i v době, kde do popředí vystupují externality a kdy je více než jisté, že výsledky ekonomické aktivity nelze poměřovat jen na základě individuálního ziskového kritéria. Velmi podnětný je i odkaz na osmdesátá léta, kdy se tyto problémy začaly řešit v rámci tehdejší centralizované ekonomiky, a výsledky tehdejších diskusí, kterých jsem se také občas zúčastnil, nespravedlivě upadly v zapomenutí.

K efektivnosti se ještě vrátím v některém z dalších pokračování, v prvním dílu se chci zabývat exkurzem do dějin ekonomických teorií, který je určitou zkratkou, a možná i to způsobilo jistou povrchnost a problematické hodnocení přínosu jednotlivých koncepcí. Určitě se shodneme v hodnocení přínosu Josepha Schumpetera, jenže právě jeho závěry poněkud narušují autorův převládající matematicko-modelový přístup. Přínos inovací lze sice dodatečně matematicky zhodnotit, ale nikoli odvodit jejich vznik v rámci nějakého modelového schématu.

Jako problematické vidím hodnocení významu Karla Marxe a neoklasických teorií. Chybná je již redukce Marxova přínosu na teorii nadhodnoty a materialistické pojetí dějin. Teorie nadhodnoty byla pochopitelně trnem v oku buržoazních ekonomů (klasických i neoklasických), kteří v ní právem viděli zdůvodnění odstranění kapitalistického výrobního způsobu. Následné "vyvrácení" na základě údajného rozporu mezi prvním a třetím dílem Kapitálu bylo dlouho považováno za definitivní zúčtování s důležitým aspektem Marxovy analýzy, nicméně na počátku tohoto století problém vyřešila tzv. probabilistická ekonomie, a to v neprospěch kritiků. Je zajímavé, že problémem se v tomto duchu zabývalo monotématické číslo Valenčíkova internetového časopisu Marathon, proto je překvapivý autorův povrchní odsudek, jako vystřižený z plytkých komentářů ekonomů "hlavního proudu", který si vytkl za cíl přesáhnout.

Problémem nadhodnoty a vykořisťování jsem se zabýval v rozsáhlém souboru statí věnovaných 150. výročí vydání prvního dílu Kapitálu a dvoustému výročí Marxova narození. Jasně jsem odvodil, že i přes státní zásahy, zdanění a sociální zákonodárství problém vykořisťování objektivně nezmizel ze světa, jen je v důsledku zvýšení životní úrovně zaměstnanců mnohem méně pociťován zejména ve vyspělých zemích¹. Těm se podařilo díky koloniálnímu a neokoloniálnímu režimu, respektive vývozu kapitálu "vyvézt" velkou část vykořisťování do méně vyspělých zemí a umožnit vlastním občanům se podílet na této nerovné směně. Marxův odkaz není prost dobově a subjektivně podmíněných omylů, ale základní postuláty Kapitálu mezi ně nepatří.

Autorský kolektiv monografie se bohužel až příliš shlédl v neoklasických teoriích, které jim jako matematikům konvenují zřetelně více než obecnější, i neekonomické faktory zahrnující přístupy. Z toho vyplývá i příklon k subjektivismu a chybné zhodnocení role neoklasicismu v dějinách ekonomických učení. Neoklasicismus nebyl překonáním klasicismu, ale nalezením nové oblasti ekonomického zkoumání, které spočívá ve vztahu jednotlivého subjektu s podmínkami na trhu. Přístup klasiků, včetně Marxe, byl naproti tomu objektivní. Valenčík zcela správně zdůvodňuje vznik neoklasicismu změnou objektivních podmínek ve společnosti, kdy se v důsledku rozvoje průmyslové výroby rozšiřuje nabídka zboží a kdy mají i zaměstnanci v průměru více peněz a mohou se rozhodovat mezi možnými variantami. Nicméně nekriticky přebírá neoklasické pojetí hodnoty jako čistě subjektivní kategorie pocitů a prožitků. Přitom toto pojetí vyjadřuje pouze jednu z vlastností hodnoty, která má objektivní podstatu v množství společensky nutné práce (bez ohledu na složitost problému jeho měření), a subjektivní jevy ve zmíněných těžko měřitelných pocitech uspokojení vlastní potřeby.  Věřím, že i Radim Valenčík považuje různé objektivizované "jednotky" užitku (například "úkoje" či "utily") za slepou uličku, v podstatě za teoretickou hloupost.

Klasická i neoklasická ekonomie nejsou vzájemně odděleny "čínskou zdí". Důkazem může být například neoklasické "převyprávění" klasické teorie komparativních výhod Davida Ricarda rakouským ekonomem Gottfriedem Haberlerem², samozřejmě se stejným výsledkem. Ostatně "převyprávět" lze se stejným výsledkem i Marxovu teorii vykořisťování³. Obráceně, neoklasické modely nabídky, poptávky, rovnováhy, hospodářského růstu atd. byly včleněny i do marxistické politické ekonomie, která se kdysi učila – bohužel jako jediná varianta – na našich vysokých školách.

Kritickou výtku lze adresovat autorskému kolektivu také ohledně jeho pojetí vztahu mezi mikroekonomií a makroekonomií. Jádro teorie produktivní spotřeby by mělo být makroekonomické, pokud se má splnit cíl "přesahu" neoklasické ekonomie. Jenže autoři pracují s metodologickým aparátem mikroekonomie a na něj "lepí" ve třetí kapitole statistická data, která mají potvrdit objektivní posilování podílu služeb, které autoři zařadili mezi "produktivní". Určitý posun lze vysledovat, protože souvisí s obecným zvyšováním podílu služeb na HDP vyspělých zemí. Nicméně o nějaké "revoluci" mluvit nelze.

Makroekonomie není jen "vyústěním" či "projekcí" mikroekonomických souvislostí, ale má své vlastní zákonitosti, které zpětně mikroekonomii ovlivňují. Tyto makroekonomické zákonitosti také vymezují rozsah platnosti mikroekonomických modelů, modifikují je. Jako vyšší stupeň obecnosti mají v tomto ohledu prioritu. Pouze vylepšením mikroekonomické teorie nové paradigma vytvořit nelze.

1)      1) KROH, M. Tajemství kapitálu. Medias Res 1/2018, s. 9 – 15.

2)      2) VARADZIN, F. Mezinárodní ekonomie (teorie světového hospodářství), Kamil Mařík – PROFESSIONAL PUBLISHING, vydání první, Praha 2013, s. 247 – 250.

3)      3) KROH, M. Tajemství kapitálu. Medias Res 1/2018, s. 14.