Historický debakl levicových stran podnítil úvahy ohledně příčin neúspěchu. Je to velmi pestrá paleta názorů a připomínek. Často se ale mezi nimi vyskytují stesky, že příslušným politickým stranám a hnutím chybí pohled do budoucna, vize, na které by se mohly vytvořit voličsky přitažlivé programy. Diskuse probíhá i zde na Argumentu, za cíl vytvořit alespoň střednědobou vizi si dala i skupina intelektuálů sdružená kolem webu www.kudyzkrize.cz. Z gruntu k tomu přistoupil člen této skupiny docent Radim Valenčík, který doslova každý den zásobuje internet a sociální sítě zajímavými rozbory a metodickými připomínkami, které mají směřovat ke kýženému výsledku.

Vize je skutečně pohledem do budoucna, prognózou vývoje. Ovšem prognózou, do které jsou vsunuty subjektivní představy a přání. Ostatně každý z nás se občas zasní a představuje si společnost bez válek, kde se všichni mají rádi, nikdo nikoho neokrádá ani nevykořisťuje, a kde jsou si všichni rovni. Nedávno se zasnil i bývalý premiér, a dokonce na toto téma vydal knihu. Snilo se i v minulosti, dokonce v dávné minulosti, a výsledkem byly literární počiny tvořící nedílnou součást každé opravdové knihovny. Utopie, které jsou výsledkem překročení reality, rozhodně nelze zavrhovat jen proto, že se od ní vzdálí mnohdy až příliš. Naopak, stály u zrodu mnohých, dnes zcela samozřejmých součástí našeho života. A nemusíme se jen vracet do dětství, kdy jsme hltali verneovky, ale i takové družstevnictví mělo svůj prapůvod v utopických teoriích. Utopický socialismus Saint Simona, Owena a Fouriera je považován za jeden ze zdrojů marxismu, který se pokusil – jak se později ukázalo, ne vždy úspěšně, - jejich vize včlenit do realistického vědeckého rámce.

Nicméně i přes historicky podmíněné omyly můžeme Marxův přístup k tvorbě společenské vize vzít jako stále životaschopný vzor. Uvědomil si jako jeden z prvních, že základem společenského vývoje je negace. Vlastně celá historie lidstva je nekonečným zřetězením negací. Proto tvorbu vize musíme začít odpovědí na otázku "Co je špatně? Co musíme změnit, negovat?" (Valenčík to nazývá identifikací problémů). A už zde narazíme na problém, neboť co je pro někoho špatné, může být pro druhého dobré. Výchozí světonázorová a ideologická pozice je při tvorbě vize klíčová. Vytvořit abstraktně "neutrální" projekci budoucnosti a pak ji "vrhnout do pléna" je ztráta času, neboť z toho nic nevzejde. Ten, kdo vizi tvoří, se musí nejprve s něčím a s někým identifikovat, a hledat pro něj reálně možné a teoreticky obhajitelné řešení, jak to svého času udělal Marx. Naopak současné levicové strany se zasekly právě na tom a zmateně přebíhají od jednoho pólu rozdělené společnosti ke druhému. Nelze se divit, že jejich preference směřují k nule.

Na rozdíl od Marxových časů je situace okolo rozdělení společnosti složitější. V sociální oblasti se míra vykořisťování snížila na ze strany zaměstnanců přijatelnou úroveň a současná globalizace vyvolává nové dělící čáry mezi kosmopolitně založenými a vlastenecky orientovanými jednotlivci a skupinami, mezi nadnárodními korporacemi a národně zakotvenými podnikateli, mezi velmocemi, národy, etniky, civilizačními okruhy atd. K tomu ještě přibyla koronavirová pandemie s problémy okolo protiepidemických opatření a očkování. Politická struktura se přetvořila na kaleidoskop, ve kterém se původní třídní kostra ztrácí a je stále těžší určit, co je pro danou vývojovou etapu klíčové, jaký společenský rozpor vlastně dominuje. Nelze se proto divit, že to někoho svede k vytváření "catch-all vizí", které jsou ovšem nerealistické, protože se snaží "překrýt" stávající rozpory, namísto jejich identifikace a následného řešení.

Druhou etapou vytváření společenské vize je teoretické a praktické vypořádání se s vizemi minulými i stávajícími. Žádná vize totiž nepadá z nebe, ale navazuje na předchozí či se snaží překonat existující. Marx ještě dříve, než přistoupil k přípravě Kapitálu, kriticky rozebral dílo svých předchůdců i současníků – německých mladohegelovců, utopických socialistů, francouzských historiků období restaurace, anglických ekonomů atd. Posbírat amatérské či poloamatérské příspěvky a hledat v nich racionální přínos, jak to činí Radim Valenčík, je jistě záslužné, ale nestačí to. Je třeba především vzít v úvahu vize založené víceméně na odborném základě, a mezi těmi vidím jako klíčové tři: globalizaci a integraci, průmysl (společnost) 4.0 a řešení klimatických změn ("bezuhlíková" ekonomika).

Tyto vize nebyly primárně vypracovány levicovými teoretiky, snad jen u klimatických projektů mají silné slovo zelení aktivisté, kteří se k levici slovně hlásí. Jejich společným rysem je technokratický přístup a snaha vše řešit prostřednictvím trhu (viz například nešťastné emisní povolenky či vnucený obchod s energiemi na burze, což přispělo k prudkému zvýšení jejich cen a multiplikačně i k nebývale vysoké inflaci). Chybí nebo jsou nedostatečně podchyceny sociální dopady výše uvedených procesů. Právě tam by se měla napřít pozornost sociálně uvažujících vizionářů.

V šedesátých letech minulého století takto postupovala skupina odborníků pod vedením profesora Radovana Richty, která k vytvoření společenské vize (třetí, vrcholná etapa práce) přispěla slavnou publikací Civilizace na rozcestí. V ní se pokusila vytvořit obraz světa za několik desetiletí, včetně možných cest dalšího vývoje. Už tehdy byla v centru pozornosti vědecká a technická revoluce a její společenské dopady. Svět se od té doby radikálně změnil, a potřeba nové vize, nového paradigmatu je stále naléhavější nejen proto, že ti, co by měli nové myšlení reprezentovat a nečinili tak, prohráli volby, ale z daleko širších společenských příčin.

Debata okolo společenské vize by proto neměla začínat akademickými úvahami, co a jak by měla obsahovat, ale měla by přímo směřovat k obrazu světa řekněme pro začátek v roce 2050. Přece nestačí jen říci, že k tomuto datu musejí být emise skleníkových plynů o x procent nižší, že zanikne zhruba 40 % dnešních pracovních míst, nebo že nebude na důstojný důchod. A přesně tak vypadají výstupy stávajících vizí, na kterých se podíleli především bruselští úředníci, byznysmeni, neoliberální ekonomové či hvězdy technických univerzit. Podle nich se svět ve své podstatě fakticky nezmění čili změny budou jen kvantitativní. Tím ale popírají dnes už všeobecně přijímanou vývojovou teorii, podle níž technické revoluce jsou motorem kvalitativních společenských změn.

Neměli bychom také diskusi začínat spory o detaily, které obvykle jakoukoli snahu o vytvoření nového paradigmatu spolehlivě zlikvidují. Aby se vize stala materiální silou tím, že ovládne masy (Marx), musí být dostatečně obecná, jasná, srozumitelná, směřující k nejhlubší podstatě budoucí společnosti. To umožní, aby do ní mohli své představy vsouvat nejen teoretici, ale i po změně toužící laická veřejnost. A je úplně jedno, zda se jejich individuální či skupinové dílčí vize a jejich konkretizace v projektech změn ukážou jako předčasné či dokonce zcela iluzorní. Jak bude vypadat svět v roce 2050, přece dnes neví nikdo, to definitivně prokáže až praxe. Ostatně přesah reality je charakteristický pro jakoukoli vizi. Nicméně pokud se stane materiální silou, posune svět o pořádný kus dopředu. Proto postupujme podle mírně upraveného hesla slavného německého filozofa Herberta Marcuseho "Buďme realisty, žádejme (zdánlivě) nemožné!".