Letošní krajské a první kolo senátních voleb dopadlo vcelku dle mého očekávání. Vítězství hnutí ANO jsem očekával, relativní úspěch koalice SPDSPO také. Kde jsem se mýlil, byl neúspěch KSČM. Zde jsem předpokládal, že jim očekávaná nízká volební účast stejně jako v minulosti pomůže. Ukázalo se také, že TOP 09 je strana pro pražské měšťanstvo a bez sílícího hnutí STAN je mimo Prahu a velká města prakticky bez šancí.
Hlavním vítězem voleb však byli nevoliči. Lidé spokojeni se svým sociálním i hmotným statusem, soustředění na sebe a své rodiny, ale také jednotlivci a skupiny z opačného pólu, frustrovaní, prekarizovaní, ale bez naděje, že by volby něco na jejich smutném osudu změnily. K nim se připojili ti, kteří si v podobně znějících volebních sloganech neuměli vybrat, anebo všechny povazují za lháře a korupčníky.
A tak i "drtivé vítězství" hnutí ANO představuje méně než 10 % oprávněných voličů. Za tuto fragmentaci politiky může absence nějakého zásadního tématu celostátní politiky (kraje jsou odlišné, a zde se nějaké jednotící téma těžko hledá), jako tomu bylo například v roce 2008, kdy triumfoval Jiří Paroubek s odporem k zavedeným registračním poplatkům ve zdravotnictví. Ekonomika se vyvíjí příznivě, invaze migrantů se nám zatím vyhýbá, a skandály místních politických elit většina ani nezaregistruje. Přesto se podle mého názoru určitá témata najdou. Jsou to ale témata mezinárodně politická a proto jejich vliv nebyl tak silný ani bezprostřední. Nicméně výsledek voleb ovlivnily možná více, než si myslíme.
Na první pohled to vypadá, jakoby volby potvrdily proevropskou orientaci většiny občanů. Na prvních dvou místech byly strany vládní koalice a uspěly i další subjekty s příznivým vztahem k EU (KDU ČSL, STAN). Otevřeně euroskeptická SPD má pouze 16 mandátů, protože stejný počet zastupitelů získal i její koaliční partner SPO s poněkud mírnějším pohledem na evropskou integraci. Nicméně bližší pohled je trochu jiný. Euroskeptici tentokrát překvapivě zůstali doma, nebo jejich hlasy pro Úsvit, Svobodné a podobná uskupení prostě propadly (nebylo jich ale i tak moc). Důvodem pro absenci mohlo být i to, že se na krajské úrovni o vztahu k EU nerozhoduje a kraje jsou navíc velcí příjemci dotací z evropských fondů. Nicméně kritický vztah k EU převládá, protože "eurohujerská" ČSSD a TOP 09 neuspěly a další strany jsou umírněnými kritiky současného uspořádání a politiky EU. Taktické příchylnosti předsedy ČSSD Sobotky k V4 voliči prostě neuvěřili, servilnost vůči Angele Merkelové a lavírování kolem uprchlických kvót jednoznačně ocenili "žlutou kartou".
"Zavedené" strany budou muset po těchto volbách přemýšlet, s čím osloví voliče za rok, kdy půjde o zásadnější rozdělení moci. Je až komické, jak se jejich představitelé snaží z propadáku vyrobit "neprohru". ODS si lebedí, že je nejsilnější stranou na pravici (zapomíná přitom, že ANO je též převážně pravicové, a že jí přebralo hodně tradičních voličů), Miroslav Kalousek se utěšuje, že TOP 09 má stejně málo mandátů, jako v předešlých krajských volbách, ČSSD se prohru snaží zvrátit povolebními vyjednáváními a KSČM podle Jiřího Dolejše uhájila třetí místo (i když s méně než 50 % mandáty oproti roku 2012).
Tristní je ovšem situace především na levici. V krajně napjaté a nejisté mezinárodně politické situaci přestává být produktivní okázalé předvádění různých protichůdných postojů a proudů pod heslem "jsme přece demokratická strana", protože voliči instinktivně tíhnou k silným, byť i částečně kontraverzním osobnostem. Takovým jsou jistě jak Andrej Babiš, tak i Tomio Okamura, a připočíst k nim můžeme i lidoveckého "enfant terrible" Jiřího Čunka. Poněkud překvapivě do této elitní skupiny kandidují i jihočeský předák ČSSD Jiří Zimola a liberecký vítěz Martin Půta (STAN). Naopak KSČM propásla možnost vysunout do popředí razantního Josefa Skálu (ale může to napravit napřesrok), protože strejcovský "objektivně komentátorský" přístup předsedy Filipa a některých místopředsedů se do dnešních nejistých poměrů příliš nehodí.
Nejhůře je na tom ale ČSSD, kde neuspěli představitelé ani jednoho z hlavních soupeřících proudů. Propadli někteří "sluníčkáři", ale i Foldyna, Hašek, a v ohrožení jsou i Zdeněk Škromach či Jan Mládek. Pokud chce Bohuslav Sobotka obhájit pozici silného lídra, má jedinou možnost, protože volební sjezd je za pár měsíců. Tou možností jsou razantní změny ve vládě, které jsou jediným prostředkem, jak se zbavit nepopulárních spolupracovníků typu Dienstbiera či Zaorálka, jejichž neobratné výroky a obojaké postoje straně ubírají hlasy, ať už jsou zdůvodňovány sebevznešenějšími cíli. Domnívám se však, že předseda ČSSD je natolik nejistý a opatrnický, že si na tak psychicky náročný postup netroufne, a tím si určí svůj budoucí osud - ať již na sjezdu strany či po parlamentních volbách 2017. Ostatně jeho okřídlený výrok, že se ČSSD bude učit u Pirátů – strany, která totálně propadla – o nějaké razanci či koncepčnosti příliš nesvědčí.
Co se týče budoucnosti, čekají nás v příštím roce parlamentní volby a v roce následujícím i volební superrok (evropské, prezidentské, komunální a senátní volby). Úspěšný v nich bude ten, kdo dokáže o svých přednostech přesvědčit nekorunovaného vítěze letošního volebního klání – nevoliče. Už teď by namísto, jak se vypořádat s rozhádanými spolustraníky a přesvědčovat přesvědčené, měli přemýšlet, jak oslovit ty, kteří nevolí. Určitě z nich alespoň 20 % přijde k volbám do sněmovny, a možná ještě více ke komunálním a prezidentským. A to je síla, která může rozhodnout o výsledku hlasování. Aby toho byly strany schopny, musí vygenerovat někoho podobného výše jmenovaným charizmatickým osobnostem. Že by se mezinárodní situace uklidnila, nelze očekávat, zvlášť podíváme-li se na americké prezidentské kandidáty. Osobností nám bude v příštím období opravdu třeba jako sůl.