Konečně je večer. Dnešní den byl dlouhý, únavný, a i když se nestalo nic vyloženě špatného, co by mě rozhodilo, mám toho plné zuby. (Walk slow and low on a tightrope - Hope it lasts but you know, you never know).

Přehozený spánek, který se ne a ne srovnat s běžným denním režimem většiny lidí, mě vyčerpává čím dál víc. Navíc fakt, že jsem doma sama, mi nepřidává. Nikdo mě nekontroluje, jestli obědvám. Nikdo nehlídá, zda se aspoň snažím normálně jíst.

Partner je pryč, děti po většinu dne ve škole nebo na kroužcích, a tak je společná večeře vlastně jediné teplé a pořádné jídlo, které za celý den sním.

Většina denních myšlenek se točí okolo úzkosti a jídla.
Úzkost. Jídlo. Úzkost. Přejídání. Nevhodné jídlo. Pochutiny. Limonády. Víc úzkosti. Alkohol?  Pohled do zrcadla na masy tuku pomalu přetékající přes lem spodního prádla probouzí jen víc úzkosti a znechucení nad sebe samou. Jak jsem to jen to mohla nechat zajít takhle daleko?
Co pomáhá nejlépe na úzkost? Jídlo...

Znám jen dvě fáze.

Buď totální emoční oploštění (Up high in the middle of nowhere) kdy je mi úplně jedno cokoli, co se kolem mě děje. A tomhle případě se cítím jako ve sklenici, nebo pod skleněným zvonem, kam se za mnou žádné vjemy na sto procent nedostanou. Vím, co se okolo mě děje. Vím – nebo minimálně tuším, co bych měla cítit, ale všechny emoce jsou utlumené, pokud už se vůbec nějaké dostaví.

Pak je tu druhá fáze totálního přesycení emocemi. (And so much happens in between - The days catch fire like gasoline - Just tell me what's the worst you've seen - I wanna know). Vnitřní pnutí tak silné, že pak stačí sebemenší vzruch, abych vybuchla v explozi smíchu, pláče, vzteku... V této fázi nechcete být v mé přítomnosti. Zvlášť pokud jste z jakéhokoli důvodu příčinou mého nepohodlí, která dřív nebo později povede k výbuchu vzteku.

Nevím, která z těchto dvou variant je horší. Zajímalo by mě, jaké to je, cítit se normálně. Tak nějak nehraničně.

Jakékoli emoční nepohodlí řeším jídlem, ideálně čokoládou něco podobným svinstvem. Moje poslední terapeutka říkala, že svoje nenasycení v emoční/sexuální oblasti řeším jídlem. To je sice strašně hezké, ale co s tím? Ke konstruktivnímu řešení jsme se nějak nedostali. Pak už jsem terapeuta neměla žádného, takže jsem to už neměla s kým řešit.

Trápí mě roztržitost. Každou věc hledám natřikrát – pokud ji vůbec najdu. Předevčírem jsem zapomněla sluchátka před prací na lavičce. Šéfová mi položila na telefon CD, já odešla bez něj. Odcházela jsem s dcerou, hučela do mě (jak u to děti umí), před budovou jsem si uvědomila, že nemám mobil, nechala všechny věci na lavičce a mazala zpátky. Telefon jsem našla, posbírala si svých pár švestek a odcházela i s holkou. Bohužel jsem tam jednu švestku nechala. Uvědomila jsem si to až někdy k půlnoci, naštěstí je našel nějaký dobrodinec a sluchátka dal na recepci.  (All the storms we've been through - And lived to see the light of day - I search the skies within you - Just to see a rainbow).

Jsem přetažená. Unavená. Přetížená. (Rush, rush, take me away  - Like hourglass sand that never escapes - Stars are born and then die, but carefree - A small clock that ticks without time
And watched by an ocean of eyes - Ending, ascending and then).

Jak ráda bych někam vypadla. Utekla. Kéž by mě někdo vzal pryč. Nikdo takový ale není. Musím to holt všechno nějak vydržet.

Vždycky jsem ráda četla, jen teď to nějak nejde. I když teď se mi povedlo něco málo přečíst - celou knížku Nocturno pro Erika.

 

Na každou denní situaci dokážu napasovat verš písničky. A stačí mi k tomu jeden jediný interpret. Denně mi hlavou prolétnou desítky písniček. Zajímalo by mě, zda si vůbec dotyčný interpret uvědomuje, jak moc ovlivňuje svoje fanoušky. Jak hlubokou stopu zanechává v srdcích všech, kteří se s jeho hudbou seznámí blíž.

Všechno se to ve mně točí. A podle toho, v jak moc velké prdeli aktuálně jsem, upravuju i svůj playlist. Poslední dobou si hodně pouštím Lost On You. Dokonce víc než jiné oblíbené sklady. LOY mám už tak trochu oposlouchanou, ohranou, ale teď, když jsem doma sama a procházím, čím procházím... Nebo respektive – čím procházíme – to množné číslo je víc na místě. Bože můj...

A já v LOY nacházím stále víc a víc významů... Takže kolikrát tu tak sedím, bulím, poslouchám tu písničky ve smyčce a přemýšlím na tím, co mi dřív v těch slovech unikalo. Mně se sice netýká rozchod, o které ta písnička především je, ale bohužel se mě týkají jiný věci. Jak se s tím vším vyrovnat?

Vždycky, když už si myslím, že je to dobrý, že v té situaci stojím pevně v kramflecích, přijde nějaká nevinná poznámka a mě to úplně rozhodí. (When you get older, plainer, saner, will you remember all the danger we came from?) Mám pak přesně ten pocit, jako když jdete po schodech a zapomenete na poslední schod. Krátký pocit pádu, vynechání jedné doby srdečního rytmu a zbude jen pachuť v ústech a lapání po dechu.  Nejhorší na tom je, že mi s tím nikdo nepomůže. (To all the things I've lost on you - Tell me are they lost on you? - Just that you could cut me loose - After everything I've lost on you. Is that lost on you?)

Napadají mě i jiné písničky, ale ty si nepouštím. Ty by zbytečně zranily jak mě, tak hlavně toho, na kom mi krom dětí záleží nejvíc. Ale je to tak moc přesné! Bože můj...

Ach jo... Už je zase půl jedné, a mě ještě zbývá naplnit a pustit myčku, pověsit vyprané prádlo a přemáchnout si namočené podprdy z odpoledne. O nějaké osobní hygieně ani nemluvím. Než se dostanu do pelechu, budou zase dvě.

 

Help me, heal me, tell me I'm cured
It's all behind me, yeah
Days like this kinda make you unsure
They always find me, yeah
Maybe I'll just open that door
'Cause I feel safe here
Maybe I can handle one more
I feel so safe here...