Přemýšlěla jsem a šlo mi to těžce. V tomhle ukrutném horku,se mi všechny myšlenky roztápějí a smíchají v jednu lepkavou hustou hmotu. A když konečně najdu chladné místo,marně prohrabuji tu hmotu rukama hledaje tu správnou myšlenku. Vyhrabala jsem tu myšlenku o ptácích. Napadlo mně,že si pořídím zvířátko. Třeba ptáčka. Budu jej mít v kleci. Zanesu si jej na okno a budu mu ukazovat svět za oknem. Budu mu vyprávět o tom co cítím a co si myslím. Budu jej učit říkat "uctivá poklona madam" nebo "ty couro!",to je fuk.

Možná by mi naslouchal a naučil se mluvit. Možná by mně dokonce měl rád. Ale byl by štastný? Dělalo by mu radost jen tak sedět v kleci a nemohout ani pořádně roztáhnout křídla? To je přeci tak krutý osud. Ne,to nemohu udělat. Zase... Na druhou stranu jiný osud mého páčka stejně nečeká. Moje lítost mu už svobodu nedá. Bude až do konce života urputně sedět na špaličce ve obchodě a naslouchat skřeku jiných ptáků a bublaní akvarijních filtrů. Chtěla bych ptáčka,s kterým bych si mohla povídat... A vanku lidé naříkaj,že prší. Že fouká. Že sluníčko zalezlo. Někdo mi řekl, že už máme po létě. Zašklebila jsem se. "Tak to prr..." řekla jsem "Vy už jste měli léta dost,teď teprve přišlo to moje léto!!!"