Tak jací??Hmmm. Vždycky mě naštve , když čtu , že jsme závistiví, zamračení , nevoníme a pod.Možná se   to tak jeví, někomu , kdo k nám přijede. Nevím.  Ale já ze své zkušenosti a po vandrování v různých zemích vím , že závist je ve všech zemích stejná , i ti navonění a usměvaví jsou hodně neradi , když jejich soused má lepší auto a větší dům. Ale někde v jádru naší povahy je ochota podat pomocnou ruku .Vidím to , když v TV projde zpráva , že někdo postižený má problém. A lidi pomůžou.To o čem chci napsat , je můj zážitek  , ještě úplně čerstvý .Na dovolené jsme bydleli v půvabných studiích , společně s lidmi různých národů. Většinou si jen kývnem na pozdrav a usmějem se a tím to končí.Proto mě zaujal nezvyklý ruch  a pobíhání lidí  v zahradě.Něco děje. Hlasy v angličtině a v češtiny naznačovaly , že je někdo v nebezpečí , že je potřeba pomoci Všichni se soustředili na malý otvor, který ústil do odpadní roury na dešťovou vodu. Bylo jasný , že člověk tam nespadl.Což potvrdilo zoufalé naříkání a mňoukání.Zapomněla jsem říct, že pobyt s námi sdílelo několik koťat.Tři sourozenci Zrzci a jedno černobílé.Byli milí a přítulní.Všimla jsem si , že dva zrzci sedí u otvoru , nahlížejí tam , odkud bylo slyšet mňoukání.Ale bráškovi nedokázali pomoci.A tady se ukázalo ,jací my lidé jsme.Italský holky , co vypadaly , že je zajímá jen diskotéka ,Angličan ,s pokerovou tváří všichni vytáhli do boje . Největší aktivitu projevoval  český manželský pár , vyhloubili otvor ,na obou koncích odpadní roury a snažili se dostat kotě  ven. Marně. Jen  tlustý Maďar , který koťata nesnášel , byl mimo hru a spokojený. Přiznám se , že jsem si přála aby se udusil , když se cpal , zatím co ostatní byli aktivní. Brali jsme to jako naši prohru , že jsme to nedokázali. Hlasité naříkání kotěte nás drásalo. Jen dva Zrzci  - bráškové seděli a smutně sledovali otvor.Neodlákali je nabízené pamlsky. Všichni večer vypadli do městečka , nedalo se to poslouchat. Když jsem se pozdě večer vrátila , bylo ticho. Pár lidí sedělo na balkonech , ale obvyké povídání se nekonalo. Jako na pohřbu. Jen u otvoru seděl jeden zrzeček ..nevzdával to.Druhý den ráno , při cestě do bazénu  vidím na trávě sedět něco urousaného, mokrého, chlupy  jako nagelovaný a kolem pobíhali zrzečci , počítám  ....jeden , dva , tři hurrrrá. Podařilo se mu to.I když chudák malej byl jako když vypadne z pračky . trošku se na něm ten zážitek podepsal.Při snídani jsem zavolala na manžele , co se tak angažovali , že se povedlo. Novina se šířila rychleji , než epidemie prasečí chřipky. Všichni měli radost a já jsem si řekla , že to lidstvo není až tak špatný.Když jsem se navečer vracela od moře , náš miláček už zase zářil , nechápu jak se mu povedlo dát ten kožíšek do pořádku tak rychle . Ještě jedna věc mě zaujala , jak se  zrzeček přiblížil k místu , kde spadl , černobílá kočička na něj ošklivě prskala. Jako když říká " Nestačilo ti to ?" A on opravdu rychle zmizel.

Možná vám můj příběh přijde banální , ale mě utkvěl v hlavě . Právě pro tu mezinárodní solidaritu , pro tu obyčejnost,bez proklamací , pro ochotu udělat něco pro malého tvora , kterému jeho bratři pomoct neuměli. Kéž by jsme to dokázali vždycky.