Hínajána pojímá buddhistické školy, které zachovaly věrnost starým učením a odmítly inovace přijaté stoupenci mahájány. K oddělení došlo před více než dvěma tisíci lety. Hínajánový buddhismus, označovaný také jako théráváda se rozšířil především na jihu Asie - Srí Lanka, Barma, Thajsko a Kambodža. Od mahájány se liší tím, že zavrhl mnohá písma, které považuje za pozdní a nekanonická, tím, že ústřední místo zaujímá Buddha Šákjamuni a nakonec tím, že přikládá velký význam pojmu arhat. Hínajána využívá meditaci a čistou morálku, aby odstranila nevědomost, příčinu veškerého utrpení. Hlavní filosofií je neubližování.
Mahájána se ujala především v severních asijských zemích (severní Indie, Nepál, Kašmír, střední Asie, Čína, Korea, Japonsko, Tibet a Mongolsko). Zhruba v 1. století před n.l. se oddělila od hínajány. Spásu činí dostupnou všem (proto "velký vůz") a za kanonická považuje také později vzniklá písma. Má tendenci do sebe vstřebávat božstva, na které při svém šíření narazila. Mahájána klade důraz na rozvoj soucitu a lásky. Probuzení se stává prostředkem, jak pomoci ostatním bytostem od utrpení.
Vadžrajána je konečné stádium mahájány. Používají se texty zvané tantry, zvláštní formy meditace, vizualizace, mantry, aj. Učí, že na cestě k probuzení může být využita každá životní situace.