Infračervené záření (také IR, z anglického infrared) je elektromagnetické záření s vlnovou délkou větší než viditelné světlo, ale menší než mikrovlnné záření. Název značí "pod červenou" (z latiny infra = "pod"). Infračervené záření zabírá ve spektru 3 dekády a má vlnovou délku mezi 760 nm a 1 mm, resp. energiifotonů mezi 0,0012 a 1,63 eV.

Infračervené záření se dále dělí na jednotlivá pásma. Toto dělení ovšem není jednoznačně dané. Jedno schéma je například toto:

• blízké (near) infračervené záření neboli NIR

IR-A podle normy DIN, vlnová délka 0,76–1,4 µm, definováno podle vodní absorpce; často používané v telekomunikacích optických vláken

• IR krátké vlnové délky (short wave) neboli SWIR

IR-B podle DIN, vlnová délka 1,4–3 µm, při 1450 nm značně roste vodní absorpce

• IR střední vlnové délky (medium wave) neboli MWIR

IR-C podle DIN, též prostřední (intermediate-IR neboli IIR), 3–8 µm

• IR dlouhé vlnové délky (long wave) neboli LWIR

IR-C podle DIN, 8–15 µm

• dlouhé (far) infračervené záření neboli FIR

15–1000 µm

Další často používané rozdělení je toto:

• blízké (0,76–5 µm)
• střední (5–30 µm)
• dlouhé (30–1000 µm)

Pásmu mezi 100 µm a 1 mm se říká také submilimetrové vlny nebo terahertzové záření.

Zemský povrch absorbuje viditelné záření ze Slunce a vyzařuje mnoho energie jako infračervené záření skrze atmosféru zpět do vesmíru. Některé plyny v atmosféře, zejména vodní pára, absorbují toto infračervené záření a vyzařují je zpět ve všech směrech včetně zpět k povrchu Země. Tento takzvaný skleníkový efekt udržuje atmosféru a zemský povrch o 33 °C teplejší, než kdyby plyny pohlcující infračervené záření nebyly v atmosféře přítomny.