Smlouva o Antarktidě je základní smlouva Antarktického smluvního systému. Byla uzavřena 1. prosince 1959 ve Washingtonu a vstoupila v platnost 23. června 1961. Smlouvě o Antarktidě podléhá veškerá pevná zem jižně od 60. rovnoběžky včetně plovoucích šelfových ledovců.

Dohoda byla uzavřena u příležitosti Mezinárodního geofyzikálního roku (1957 - 1958), kdy došlo k dříve nebývalé mezinárodní vědecké spolupráci. Ta zasáhla také oblast Antarktidy, kde bylo vystavěno množství polárních stanic. Spolupráce vědců z různých států nakonec vyústila v uzavření mezinárodní smlouvy.

Smlouvu původně podepsalo 12 států, jejichž expedice v roce 1959 v Antarktidě aktivně pracovaly - Argentina, Austrálie, Belgie, Chile, Francie, Japonsko, Nový Zéland, Norsko, JAR, Sovětský svaz, Spojené království, USA.

Dalších 36 zemí se ke smlouvě připojilo později, přičemž se dělí na státy, které získaly významnější postavení a hlasovací práva v případných společných rozhodováních (Brazílie, Indie, Čína, Německo, Polsko, Uruguay) a na státy ostatní (v této třetí skupině je i Česká republika).

Smlouvu o Antarktidě může v budoucnu podepsat jakýkoliv další člen OSN.

Nedůležitějšími body smlouvy jsou mírová vědecká spolupráce, zákaz vojenského využití a pozastavení všech nároků na suverenitu nad jakoukoliv částí Antarktidy (na současných mapách jsou nadále vyznačovány zábory jednotlivých zemí, které byly vzneseny před rokem 1959, protože nebyly zrušeny, jen pozastaveny; jiný význam ale v současnosti nemají).

Obsah smlouvy:

• Preambule - Antarktida má sloužit výhradně mírovým účelům a nemá být dějištěm ani předmětem mezinárodních sporů
• Článek 1 - Antarktida bude sloužit pouze mírovým účelům, jakékoliv vojenské využití je zakázáno (vojenský personál či zařízení je ovšem možné využít pro mírové účely)
• Článek 2 - v Antarktidě bude pokračovat svobodný vědecký výzkum a spolupráce
• Článek 3 - smluvní strany si budou vyměňovat vědecký personál, údaje a výsledky vědeckých pozorování a informace o plánech vědeckých prací
• Článek 4 - dosavadní vznášené nároky všech států na územní svrchovanost v jakékoliv části Antarktidy jsou zmrazeny po dobu platnosti této smlouvy
• Článek 5 - jsou zakázány jaderné výbuchy i zneškodňování radioaktivního odpadového materiálu v Antarktidě
• Článek 6 - smlouvě podléhá území na jih od 60.rovnoběžky jižní šířky, včetně plovoucích ledovců (nikoliv volné moře)
• Článek 7 - smluvní strany mají právo jmenovat pozorovatele pro jakoukoli inspekci a tento pozorovatel má v kteroukoli dobu volný přístup do všech oblastí Antarktidy (včetně všech stanic, lodí a letadel na základnách); každá smluvní strana musí ostatní informovat o všech výpravách do Antarktidy, o všech stanicích a o každém vojenském personálu či vybavení
• Článek 8 - všichni pozorovatelé i vědecký personál podléhají jurisdikci svého státu
• Článek 9 - zástupci smluvních stran se budou scházet na pravidelných konferencích, kde budou diskutovat o všech problémech, které se týkají Antarktidy
• Článek 10 - všechny smluvní strany zajistí, aby v Antarktidě nebyla prováděna žádná činnost, odporující této smlouvě
• Článek 11 - jakékoliv spory se budou řešit mírovými prostředky, jednáním a šetřením; pokud nedojde k dohodě, bude spor řešit mezinárodní soud
• Článek 12 - smlouva může být kdykoliv změněna nebo doplněna, pokud budou souhlasit všechny smluvní strany; po uplynutí 30 let od započetí platnosti smlouvy je k její změně nutný souhlas pouze většiny smluvních stran
• Článek 13 - smlouvu může v budoucnu podepsat jakýkoliv stát OSN nebo jakýkoliv jiný stát, pokud souhlasí všechny smluvní strany
• Článek 14 - smlouva bude uložena v archivu vlády Spojených států amerických