V posledních dnech se hodně mluví o filmu Sbormistr. Film jsem viděla "last minute", než ho zakázali. Je sice skvělé, že tvůrci filmu otevřeli tímto způsobem jedno celospolečenské téma, ale zdá se mi, že společnosti ukázali jen to "A" a tak trochu zapomněli na to "B".

Vzhledem k tomu, že má téma vážný etický dopad (na oběti i společnost), bez toho B za mě dává spíš prostor předsudkům, než aby poskytlo ucelený obrázek mechanismu manipulace, jak chtěli autoři filmu.

Zkrátka a dobře, film na mě působil příliš zbavený lidského pohledu a emočně plochý.

A co víc...

Náhodou se mi dostal do ruky text s názvem "Třetí škatulka", samosebou anonymní autorky, a musím říct, že mě jako mámu i jako člověka zasáhl.

Za mě je tohle svědectví chybějícím kouskem mozaiky.

Takže sdílím a cituji, protože mě styl autorky dost baví a doporučila bych ho si přečíst každému, kdo chce pochopit, co se děje v duši dítěte, které „je v pasti“.

Cituji z jejích zápisků: „Veřejnost má ráda jasno. Hrdinové mají pomáhat a chránit, od obětí se očekává útěk nebo boj. Kdo nepatří do jedné z těch dvou škatulek, jakoby neexistoval.

Ale mezi útěkem a bojem existuje propast, kam se vejdou desítky let ticha. Třetí škatulka.

Vyrostla jsem v době, kdy poslušnost a úcta k autoritám byly nad hodnotou a vlastní identitou dítěte. Díky filmu vidím, jak bych dnes působila na diváka. Navenek možná stejné chování jako dívky ve filmu, uvnitř ticho, které bolí.

Bylo mi jedenáct. Mozek 'zamrznul'.

V šoku z toho, že mi ublížil někdo, v koho jsem vložila jako dítě nejvyšší důvěru. Mozek vypnul obranný mechanismus a zůstala jen poslušnost.

Viděla jsem se jako figurka na šachovnici, kterou posouval někdo jiný, podle pravidel, která jsem si nevybrala.“

Ten kousek textu za mě doplňuje, co mi ve filmu chybí. Pohled oběti. Vhled do mysli dítěte v pasti prostředí, je pro mě jako matku varováním. Možná varováním, že nemusím vidět hrozbu, která mi stojí přímo před nosem jako rodiči a možná varováním, abych nezaměnila pubertu potomka za "zamrznutí" a to ticho, které bolí za neochotu se mnou bavit.

Jestli vás tenhle úryvek zaujal stejně jako mě, sdílejte ho prosím dál pod hashtagem #tretiskatulka.

Autorka slíbila, že pokud uvidí zájem, pokusí se zbytek příběhu z deníku přetavit v kampaň na Doniu jako osvětu.

Ta myšlenka se mi líbí a navíc myslím, že by to mohlo být mrazivě dobré čtení/poslech.