Tuhle větu si říkám prakticky denně... :-) D. je schopný sníst dva pekáče buchet "na posezení" a ještě se se mnou hádat, že nejedl...

Zrovna dnes jsem dělala bramboráky... Na to, že smažím jednu placku za druhou a pořád na tom talířku nic není, na to jsem si zvykla:-D Ale to, že můj desetiletý syn sní ze šedesáti bramboráků pětadvacet během pár hodin, to už je sakra moc :-D A kdyby to na něm aspoň bylo vidět! Ale ani omylem! D. je na svůj věk docela vysoký a není žádný střízlík, má jen silnější ramena. Doktorka už si za skoro dva roky zvykla, ale pořád se nepřestává divit, když se jí D. bezelstně pochlubí, že snědl to a to a tohle, a ještě tamto... Prý mu to způsobují léky, které užívá. Mají prý zvyšovat chuť k jídlu. Tak si říkám, že když tyhle léky bude brát pořád, tak mě za chvilku opravdu sní :-) Napadá mě ta pohádka o Otesánkovi :-D Jen si říkám, kdo nás vysvobodí, když sní i sourozence, babičku, psa... :-)