...chráníme a milujeme a ztrácíme...
Objevila se jeho Arisa a s křikem k němu doběla, vzala ho z počínající bouřky.
"Daay se zlobí, ty hloupé ílško. Chceš se snad přidat k jejím Poslům?" okřikla ho netrpělivě. Klaply za nimi dveře a nadále bylo slyšet pouze déšť.
Těžké kapky dopadaly na nedostavěnou sochu panáka. Měl dlouhé uši z tuhých trsů trávy, na těle plno květin, které měly představovat krvavé drahokamy. Jeho hlavu představoval velký kus kůry, na který šťávou z rudých bobulí jedovatého zeleň‘Runki vykreslil úsměv.
Čím déle pršelo, tím více se úsměv rozpíjel... až připomínal temný škleb se strůžkami krve v koutcích.