58, Pouta minulosti
Dariae stál ve stínu kousek od Ekathe, která temným pohledem probodávala stonky šivu. Loupala trnitou povázku a mračila se, i když ji nejspíše díky mozolům z tréninku se zbraněmi ani tolik nepíchala. Ne, byla nespokojená z úplně jiného důvodu. Jeho milovaná totiž nenáviděla jak vaření, tak pěstování rostlin – dva fakty, které nepřiznala ani sama sobě, kvůli nějakým pomýleným ideálům, s kterými vyrůstala. Loupala ji pro kuchaře v nějakém gestu sebemrskačství.
Nechtěla vymazat šivu z existence na těchto pláních pro jejich pichlavou ošklivost.
Vybavil si ráno, kdy pro něj doběhl jeden z vojáků jeho drahé – Lorafa? – bílý jako křída a z rozčilení zapomněl i na přehnanou úctu, kterou mu obvykle prokazoval.
"Můj princi! Prosím, poručík neodpovídá!"
"Neodpovídá?" zvedl se už jen pro pocit děsu, který z mladého elfa cítil a který nijak nekryl.
"ĺlška se ztratila a poručík se je vydala hledat! Prosím, pospěšte! Princi!"
Dariae šel za vystresovaným vojákem, z kterého nemohl dostat kloudného slova, až uviděl dav elfů. Zrychlil. Když se před ním rozestoupili a on uviděl jeho družku, cítil, jak se i v něm zvedá hrůza.
Dlouhé vlasy zplihle padaly jako černé provazce kolem drobného tělíčka novorozence, které Kiri svírala v rukou a vlastním tělem štítila proti dešti. Takové bezbranné mládě s bezvládnými končetinami, jehož aura byla bledá a stále slábla. Stejně tak pocit z duše jeho družky.
"Ekathe!" Ihned klečel vedle ní, v bahně, a nezáleželo na tom, že jeho političtí nepřátelé o ní nesměli vědět. Měl její tvář ve svých rukou a jeho duše volala její. Riskantní, tančilo to na hraně se spojením druhů, ale její duše už byla tak daleko. Ponořil se do země, volal ji, a když tvrdohlavě neodpovídala, zavolal na pomoc Eri samotné a Psa.
Princ se vytrhl ze vzpomínek, když na sobě vycítil cizí pohled. Jeho milenka ho sledovala s přimhouřenýma očima, její prsty, zelené od loupání šivu, trhaly rostlinku na kusy. Nejspíše jí došla trpělivost. A konečně si ho všimla, poprvé od toho rána obrátila zrak ven a nadechla se. Neutápěla se ve vině natolik, že přestalo existovat vše kromě bolesti, kterou ze zvyku měnila v zuřivost.
Čím vším si dříve prošla, a nic ji nezlomilo, ne zcela, nikdy nepřestala bojovat.
Stačil však jediný život, jediné ílško, a tančila na hraně šílenství, které sama přivolávala.
Odrazil se od stromu a vydal se k ní. Každý jeho krok vydával čvachtavý zvuk, nesnažil se pohybovat elegantně. Pršelo, ale byl to už jen slabý déšť, intenzivní lijáky signalizující konec léta pomíjely a následovalo krásné podzimní období. "Nejsem si jistý, že dnes chci večeřet. Ta šivu vypadá zcela toxicky, drahá tyranko."
"Řekněte, co chcete, princi." Nebyl to chlad slov, který ho donutil ztuhnout. Ne, byla to disonance, první znak toho, že opravdu propadá šílenství. Jelikož její duše a její mysl už nebyly jedním.
"Jsi v pořádku?"
"Jejich matka, Darana, se po porodu zlomila mentální bolestí. Oer, jejich otec, čeká s nadějí, až ho popravím a ukončím jeho bezcenný život. Jaké sobecké stvoření nechá svá sotva narozená mláďata bez dozoru?! Byla napojená na svou matku a stejně tak se chtějí napojit zemi! Několikadenní ílško, šílení a temní! Jak ho chci roztrhat holýma rukama! Zabít elfa, který svou pitomostí zabil svá mláďata!" Popadla mísu s oloupanými stonky a mrštila jí proti stromu. S její silou a přesností dřevo naprasklo a stonky se rozlétly na všechny strany, popadaly do bahna a kaluží všude okolo.
Dariae k Ekathe došel, přes zuřivost, která ji obklopovala jako takřka hmatatelná stěna. Natáhl se k ní, po chvilce váhání vzal její zelené ruce a stiskl je. Zvedla k němu rozzuřený pohled, nejspíše si ani neuvědomovala, že slzy na jejích tvářích nebyly kapky deště, a chtěla se vytrhnout. Nenechal ji.
"Malá ílška, Dare. Dva maličké životy. Jsem Matriarcha, mou povinností je chránit."
Mlčel a držel ji, opatrně ji vtahoval do své aury.
Jejich duše.
Rezonovaly.
Ekathe se topila v bolesti.
"Samička už byla ztracená, volání Kath příliš silné, ale ten maličký elf, byl mi na dosah. Tak blízko. Ale neznal mě. Nevěděl, že mi může věřit. Tak jsem ho měla v pažích, jako polámanou panenku, a on se smíchem utíkal vstříc své smrti." Tiskla mu tvář do krku a její slzy byly proti jeho kůži horké. Objímal ji a kolébal a její duše byla tak křehká a zranitelná.
Dlouho nebylo slyšet nic jiného, než tichý šum deště a větru a její tiché vzlyky.
Myslel si, že ji takto dokáže uklidnit, krok po kroku dovést zpět, opět sjednotit duši a mysl. Ale Ekathe náhle strnula a prudce pohlédla do boku, na její tváři maska zuřivosti. Na chvíli, s vyceněnými zuby a očima plnýma násilí, s vlasy přilepenými k obličeji a obkreslující kontury její lebky... vypadala méně jako elfka a více jako stvoření nočních můr. Násilí a destrukce. Produkt té nekonečné války. Pak byly jeho paže prázdné a Dariae věděl, že se vydala na lov. Kdokoliv byl tak hloupý, že vstoupil do jejího teritoria se zlým úmyslem, ten zaplatí.
A jelikož tak trpěla, pohlédl k rodinnému stromu, počkal, než se k němu Aar a Riel připojí, a následoval ji. Potřeboval dát své družce mír a klid. Potřeboval se ujistit, že je v pořádku.
*
Byla vzteklá. Nebezpečná.
Zabíjela. Ne, vraždila. Bez slitování nebo zaváhání a Zie si poprvé uvědomil, co viděli její poddaní, co vycítili. Vždy byl chráněn aurou své moci. I v jejích nejtemnějších chvilkách se jí neobával, jelikož by se dokázal ubránit. Ale v ten moment, když v jejích očích byla trýzeň poháněná sebenenávistí, v tu chvíli netušil, zda by mu veškerá jeho magie stačila k přežití. A bál se. Obával se této samice, která by se mohla, v žalu, obrátit i proti němu.
Ale byla to jeho družka.
A tak, když už měla zranění příliš, a přesto se odmítala zastavit, svedl ji.
Tancoval s ní a nijak se nebránil, v případě, že by mu chtěla ublížit. Pouze ji k sobě tiskl blíže a otevřel se jí, přestože měl v mysli vzpomínku na jiného milence, který ho takto zničil. Třásl se, i když se snažil nedat nic najevo, žádnou obranu mezi nimi nenechal. Jelikož její duše se natahovala zoufale po jeho a ona ho potřebovala.
Byli na zemi, cítil, jak mu stéká ledové bahno pod šátky, špinilo mu kůži, cítil ho ve vlasech. Pamatoval si na jiné chvíle, kdy se takto škádlili. Také ho pomalu odzbrojovala a nakonec znehybnila. Ale tehdy v jejích pohybech nebyla sotva potlačovaná agrese, která se vracela rychleji, než ji dokázal měnit v touhu. Kolébal její duši ve své, snažil se ji přivést zpět. Ale její mysl byla opět uvězněná v temnotě.
"Thaje'se," zamumlal. Udělal tu chybu, že k její tváři zvedl ruku. Odrazila ji a stejným pohybem ho udeřila. Počítal s možností, že na něj zaútočí magicky nebo psychicky, ale ne fyzicky. Překvapilo ho to, i když nemělo. Byla to nakonec Ekathe. Válečnice. Hlava mu kvůli tomu prudce trhla na stranu, kousl se do jazyka a zaskočeně sykl bolestí dříve, než ten zvuk stihl polknout.
Vše strnulo, jako by i déšť na chvíli zmrzl na místě.
"Dare?" zašeptala po malé věčnosti a princ v duchu děkoval Daay, jelikož její duše reagovala zároveň s její myslí. Odvážil se nad nimi vystavět štít proti dešti a uvolnil se, když nezaútočila.
"Tyranko," odpověděl. Cítil její prsty v koutku rtů, tak něžné, a viděl její oči, které těkaly po jeho tváři.
"Zranila jsem tě," prohlásila sotva slyšitelně. Sklonila se k němu blíže, její mokré vlasy ho studily na krku, ale neodvrátil od ní zrak ani se nijak nepohnul.
"Ši."
Začala křičet, řev plný emocí, které nedokázala jinak vyjádřit. Země pod nimi sténala s ní. Nechal se obejmout, zoufalý stisk jejích prstů na jeho pažích, zatímco obličej měla zabořený v jeho krku. A její duše se schovávala v jeho, konečně bez známky strachu nebo temnoty, které vždy tak rychle pošpiňovaly jejich mysli a definovaly je tím, čím byli. Nestabilními, křehkými elfy, vždy pouze krůček od kolapsu a šílenství.
"Padám, Dare. Nezvládám to. Nedokážu to."
"Ššš, milovaná. Jsem tu s tebou."
"Je to tak těžké. Tak těžké."
"Já vím."
"Proč my? Proč zrovna my? Proč to musíme být my?"
Neodpověděl.
Neopovažoval se tu otázku zkoumat.
Možná by se pak zlomil i on.
*
Dariae věděl, že je nesnesitelný. Nemusel sledovat elfy kolem sebe, kteří se mu vyhýbali, aby na ten prostý fakt došel.
Už přes třicet dnů neviděl Ekathe.
Což by nebylo tak zlé, každá bytost občas potřebovala být sama. Ale jeho instinkty ho doháněly k nepříčetnosti, jelikož věděl, že jeho milovaná byla každou chvíli této války v nebezpečí a on jí nebyl po boku. Tudíž – nebylo s ním k vydržení. Kdyby bylo po jeho, strávil by zahrabaný v teritoriu své družky konec věčnosti, ale nemohl si to dovolit z více důvodů.
Jedním z nich bylo podezření, které by vyvolal na Dvoře. Přestože byl v mnoha ohledech lehkomyslný, správu svých teritorií nikdy nezanedbal. Kdyby náhle přenechal veškerou odpovědnost svým zástupcům, političtí pavouci by se o to začali zajímat a zanedlouho by je měl za patami, a na hranicích Kirina teritoria.
Pak zde byly pochůzky, které mohl vykonat pouze osobně. Politická setkání stejně jako jeho povinnosti Zie. To, že minulý rok nešel se zbytkem rodiny k Věčnému stromu o Svátku perutí a nevzdal hold Daay při přislíbení obětiny si dovolil pouze proto, že mu to bohyně svolila. Ekathino teritorium bylo příliš nestabilní, aby ji mohl opustit a nechat bez vedení.
A jakkoliv Kiri začal zbožňovat, byla tu i Eudaelea. Jeho sestřička, která se vzdala svých zemí a pobývala v Ibysen, v prastarém Eri vždy náležícímu Zie. Stáhla se tam poté, co Daay opět o trochu více zmrzačila jeho Rodinu a nedokázala nadále čelit Kamennému srdci.
Rád jí nabídl útočiště, možná jen překvapený lokací, kterou si vybrala. Že si vybrala jeho a ne Balraeho. Ale nejspíše to měl tušit. U něj ji nikdo hledat nebude a jak dlouho bude provádět potřebné rituály pod kápí a s maskou, nikdo ji ani nepozná. Možná i bez masky. Poté, co Jejich drahá udělala, by v ní princeznu hledal málokdo...
Nejmenší, co jí dlužil, byla návštěva. Zastupovala za něj většinu úřednických funkcí, které nemohl provádět mimo své Eri, zahrabaný v posteli své družky. A také ji zbožňoval, svou nejmladší sestřičku.
Byl pryč více než třicet dnů. A nebyla to pouze Kiri, kterou postrádal.
Elfové se vždy cítili přirozeněji v zemi ovládané elfkou. Tvrdě ten rozdíl poznal, když překročil hranice Ekathina teritoria. Když vstoupil do Ibysen, bylo to o trochu lepší, jelikož země byla mocná energií Ley. Ale fakt, že se země po tisíce let dědila v mužské linii, jí dala příchuť, kterou ani jeho mocná sestra nedokázala přebít. Takže až když jeho kůň překročil neviditelnou linii Eri'Ekathe, teprve poté pocítil klid.
"Zajímalo by mě, jak se cítí špehové," odvětil lehce pobaveně Dura. Princ se ohlédl a postřehl úsměvy na tvářích svého doprovodu, jejich náhle uvolněnější držení těla. Ach ano, i oni to cítili.
"Nejspíše se každou chvíli ohlíží a čekají, kdy se na ně snese hněv z nebe," pronesl suše a rty se mu zkroutily do úsměvu, když uviděl v dálce siluetu Psa... který zakroutil ocasem a zmizel.
Vítal ho... doma.
Přestože nepřinášel žádné vyloženě dobré zprávy, jelo se mu lehčeji. A když ho jeho zelenooká samice přivítala způsobem, který mu každý samec v Teritoriích musel závidět, a poté ho po několik dnů nepustila z postele... poté se dokázal poprvé za těch pětatřicet dnů upřímně usmát.
*
"Něco dobrého tvůj odjezd přeci jen přinesl," odvětila jedno odpoledne, když jeho, Garena, Pěnkavu a Riela vedla lesní pěšinou někam do divočiny.
"Ano?"
"Nebyl jsi tu ty, ale stavil se Výr."
"Ši?"
Ekathe se jeho chladnému tónu pouze zasmála, letmo ho políbila a pokračovala v cestě.
"Co vás ten zatracený kath'mag naučil?" zeptal se rezignovaně vzdušný čaroděj a Dariae se zamračil, jelikož to musela být věc, na kterou jeho družka narážela.
"Spoustu věcí, když tu můj vlček nebyl, aby mě rozptyloval. Už tam skoro jsme. Vybírala jsem to místo pečlivě. Uvažovala jsem nad tím od zimy, kdy jsem sledovala tisíce soch bytostí, které se neměly kde schovat, když duchové jezer odcestovali na jih..." elfka si povzdechla.
Byl to brutální fakt. Tím, že na jih poslali jejich vzácné duchy, na severu mizela magie. Především ta, která chránila vše živé před umrznutím při Ničivém dechu a Žáru ledu. Obvykle existovala jezera, které obýval specifický jezerní duch, a v jeho okolí zima nepanovala tak nemilosrdně. Byl to obranný mechanismus Přírody, jinak by vše živé do několika zim vymřelo.
"Ah, tady to je." Les se otevíral do dlouhých lánů polí. Kiri vyběhla. Zasmála se, když se vnořila do po pás vysoké trávy, hravě plácla pár šlahounů rostlin, o kterých si byl Dariae jistý, že byly dravé a masožravé.
"Co zde děláme, Lady Ekathe?" zeptala se Pěnkava, když šli několik minut mlčky.
"Tato pole nikdo nevyužívá, je to jeden z prázdných prostorů, kde nic není. Pokračuje na sever až k pobřeží. Zkoumala jsem podnebí i vzdušné proudy, vodní toky a biom. Co udělám, ničemu neublíží. Když budu opatrná, tak vlastně naopak. Rozhodla jsem se zde vytvořit útočiště pro kouzelné bytosti. Těžce dostupné lidem, ale nakloněné všemu nezkrocenému."
"Kiri?" zeptal se a začínal cítit první známky obav. "Co tě Výr naučil?"
Svítilo na ně slunce, které těsně před západem vrhalo teplé, oranžové a zlaté stíny. Jeho družka na něj pohlédla divokým pohledem, v její auře vytržení. Poklesla do kolen a zabořila prsty do hlíny.
"Koukni, Dare!" uculila se na něj. Cítil, jak se pod jeho chodidly sbírala energie, Ekathe se stávala jejím středem, tolik, možná až příliš... Trvalo to takřka střípek. Garen celou dobu svou žačku ostře sledoval, Pěnkava se mračila, jako by se snažila vyřešit nějakou hádanku. Dariae se ji neopovažoval oslovit, ve strachu, že naruší její soustředění a ona nad tou obludnou masou moci ztratí kontrolu. Duší ji něžně kontroloval.
A pak... když zapadlo slunce a energická hladina byla takřka nesnesitelná...
Zdálo se, jako by Srdce na obloze jednou zapulzovalo. Všichni k němu vzhlédli, a když se podívali zpět na zelenookou, seděla s širokým úsměvem na zemi a sledovala je.
Energie zmizela.
Nic se nestalo.
Všichni zírali s pečlivě neutrálními výrazy.
Dariae věděl, že ty nejkomplikovanější kouzla velmi často mívaly takřka neznatelné účinky. Zhluboka se nadechl...
Jeho pohled, v náhlém šeru, přitáhlo podivné světlo v dálce. Garen vedle něj zalapal po dechu. Až když Pěnkava zašeptala prastaré jméno pro to, co viděl, pochopil.
Nebyla to bludná světýlka. Objevovali se duchové.
"Bezpečné místo pro duchy i bytosti v mém Eri," šeptala Ekathe, ale její hlas se rozléhal. Dar si uvědomil, že vychází ze země samotné. Rozesmála se, vstala a zatočila se dokola. Volala duchy na pomoc, pochopil. Náhlý vzestup moci, Pěnkava vykřikla a klopýtla, Garen, samotný její zatracený učitel, tiše zaklel ohromením. Jeho milenka s očima plnýma magie se divoce smála.
Země se třásla.
"Ekathe!"
Ozýval se zvuk podobný lavině a Kiri náhle nebyla s nimi, ale daleko od nich, propadala se společně se zemí, její vlasy za ní divoce vlály, oči jí zářily magií, zelená a stříbrná. Takřka kolem ní viděl glyfy, které obklopovaly Srdce jejího teritoria.
"Arisa'qonh'rre'Kath'da'íl'Kah'elf‘zue," slyšel Pěnkavu. Modlila se. Garen byl prozaičtější a nevěřícně nadával. Dar pouze sledoval, jak se Ekathe společně se zemí nakonec zastavila a obrátila se k nim zády. Stále kolem sebe měla tolik energie.
Poté, co natolik změnila povrch země, neměla mít tolik energie.
Pozvedla ruce.
Nejprve se země před ní zavlnila, neuvěřitelně hravě, jako moře. Pak začala stoupat výše a výše.
Ekathe něco vykřikla a zaťala ruce v pěst.
Vše kolem ní vybuchlo. Na její povel se z nitra země zvedaly hory, masy kamene, které se škrábaly k nebesům.
Pěnkava vyjekla a kvůli agresivním otřesům země upadla. Utichla, příliš šokovaná reagovat. Stejně tak Garen. Nebo je možná jen neslyšel v lomozu, které zrození pohoří doprovázelo.
Celé zatracené pohoří. Příliš. Až moc.
Zie se vytrhl z transu, pocit nevěřícnosti nahradil strach. Zaťal zuby a dřepl si, zabořil prsty do zeminy, rozhodnutý to zarazit, než se jeho družka ve své zbrklosti vypálí... a náhle před ním byl Pes. Položil packu na jeho ruku a Dariae ji okamžitě přestal cítit. A tam, kde bylo spojení s Eri, tam byl takový děsivý chlad...
Padl do kolen a pohlédl směrem ke své družce.
Byla maličká, ve vortexu své moci. Příliš mnoho energie. Roztrhá ji to na kusy! Pse! Pust mě!
"Příliš moci," zachraptěl Garen, jako ozvěna jeho myšlenek.
Ekathe se zastavila a ohlédla Dariae věděl, i na tu dálku, že sledovala pouze jeho.
Ukazuje to tobě. Tvoří pro dobro své země, ale především potřebuje tvé uznání. Potřebuje vědět, že je to stále ona a že budeš vždy stát s ní.
Vše utichalo, energie v zemi se uklidňovala a vyzařovala spokojenost, jako nakrmená, rozmazlená kočka.
Pole zmizelo. Místo nich tři šlechtici a dva strážci sledovali, jak se před nimi rozprostírá propast, která se dole měnila v dolinu. Dále začínalo zcela nové pohoří, které sahalo tak vysoko do nebe, že přes fakt, že obloha byla bez mráčku, z takové blízky až na vrcholy nedohlédli.
Bojí se, Zie.
Sledoval postavu, která se pomalým tempem vydala nazpět, všude kolem ní poletovali rozverní duchové, a přesto měla oči pouze pro něj.
Ochutnala život, poznává svou moc. Našla svého druha.
Bylo to tady.
Potřebuje vaši sílu, Zie.
Ekathe ovládla své dědictví.
Protože nechce umřít. Ale musí. Sama to nedokáže.
"Iš," zašeptal jí, když k nim došla.
Pohlédla na něj.
"Jsi moje."
Usmála se a křehká důvěra v jejích očích zářila ještě jasněji než její magie. Jelikož věděla, co tím myslel.
Že ji nenechá umřít.
Přitiskla se k němu a nechala ho objímat ji. Dar zatínal čelist bezmocí, jelikož v její auře bylo smíření se smrtí, pokud bude stát za ní, jelikož věděla, že jiný způsob nebyl.
"Chci, abys žil. Ale bojím se čelit tomu sama," zašeptala po dlouhé chvíli. "Uvědomila jsem si to, když jsi odjel. Bez tebe nejsem celá. Nemám dost odvahy... ne. Ne bez tebe."
"Pšš."
"Rozhodla jsem se."
Zavřel oči a mlčky ji objímal.
*
Eri‘Ekathe. Teritorium Ekathe. Její teritorium.
A její poddaní se jí všichni do jednoho tak báli, i po dvou letech, kdy se snažila začátek své vlády osladit a zpříjemnit. Na vrtkavé elfy její poddaní dokázali hrát ublížené překvapivě dlouho.
Ale ne všichni. Nikdo doopravdy důležitý, usoudila, když klečela ve sněhu a něžně k sobě přivinula napůl promrzlé mládě. Třáslo se, chudinka, ale přitisklo se k ní s veškerou silou, která v něm zbyla. Jak jen bylo možné, že tam, kde se dospělí, kteří se mohli bránit, od ní tak rychle odvraceli, bezbranné ílško tak slepě věřilo?
"Už je to dobré, kiri, mám tě a ochráním tě."
Bálo se věřit, četla v jeho duši.
"Myslíš, že nezabiji vše, co by se tě chtělo dotknout?" Prstem hladila jeho líčko, jen lehounce se dotýkala modré kolem jeho oka. Tolik modřin na tak malém tělíčku, a jelikož se jejich nejmladší hojili takovou rychlostí, že jim vojáci mohli jen tiše závidět, musela být jeho zranění opravu rozsáhlá.
Hladila ho po vlasech a mládě plakalo. Ekathe se postavila a nesla ho cestou, kterou viděla jen ona sama. Došla k nejbližší lovecké chatce a pak do samičky vnutila výživné jedy a ještě poté sladké ovoce. Byla ospalá a její pohyby pomalé. Propadalo do hibernace. Potřebovala do něj dostat co nejvíce živin a energických zásob.
Přemlouvala ji k další a další lžičce, snažila se zjistit, kdo samička byla, ale mládě zarytě mlčelo. Tak ji začala nazývat Nira, po jedné odvážné válečnici, která se jí dokázala postavit i v její nejtemnější náladě. Starala se o ni, dokud, když vyšlo slunce, jí elfinka v rukou neusnula, její fyziologické funkce se nezpomalily a ona nepropadla do dlouhého spánku elfů.
*
Ležela na zemi, omotaná kolem mláděte, a když otevřela oči, skláněl se nad ní Dariae. Oči mu zářily vnitřním jasem a slunce za hlavou s paprsky pronikajícími listím stromů mu kolem hlavy vytvářelo zářivý oblak.
"Bál jsem se o tebe, milovaná," usmál se. "Vše v pořádku?"
A fakt, že ji našel a nezlobil se na ni, když se vykradla z jejich postele uprostřed noci, to vše jí zvedlo náladu a na chvíli ho zbožňovala. Uculila se nazpět. "V pořádku."
"Co jsi to našla?" zeptal se lehce a poodhrnul přikrývku z kokonu na jejích prsou. Oči mu potemněly, když viděl ílško, které se k ní tisklo. Kost a kůže. Jizvy a temné stíny jako výpověď o jeho životě. "Ach, má drahá tyranko, rosteš do své role Matriarchy možná až příliš rychle," zašeptal. Sklonil se a ona ho nechala, aby si vzal Niru do náruče. Když k ní natáhl ruku a pomohl jí vstát, přitiskla se mu k boku.
Před loveckou chatkou byli Riel a Erzi, oba tiší a zachmuření, když sledovali mládě v rukou svého Zie.
"Znamená to něco?" zeptala se, jelikož jejich pohledy byly příliš vážné.
"Toto ílško není z tvého Eri, Kiri," odvětil Dar něžně. "Natáhni se smysly, najdi své spojení se svou zemí a zkus najít propojení i k této malé. Cítíš ho?"
"Cítím... něco jiného," odvětila po dlouhé době, kdy to konečně našla. I když jí to Dar nejprve musel ukázat. Dech se jí zadrhl. "Je to... je to teritorium Arisa‘se?"
Princův pohled byl temný a plný žalu.
"Kiri," předal Niru Erzimu a přitiskl ji k sobě. "Je mi to tak líto, milovaná, tak líto."
Sledovala ho, čekala na odpověď. Věděla, že ji nechce slyšet. Musela.
"Je z teritoria Lady Ewaelliry."
"Co to znamená, Dariae'Zie?" zeptala se Ekathe formálně. A její milenec na ni pohlédl.
"Lady Ekathe, s žalem vám musím sdělit, že Lady Ewaellira roztáhla svá fantomová křídla a vydala se na svou poslední pouť. Závazky, které byly její, přecházejí na vás. Nejsem si jist, zda se znovu formuje i jednou zlomené pouto se zemí, ale živé duše následují tam, kam je to celý život vázalo. K vám." Sledoval ji. "Elf nemůže žít bez pouta k zemi. Hledá cokoliv."
"Matka... s'Arisa‘se je mrtvá?" zírala na Dara velkýma, nevěřícnýma očima.
"Ši, milovaná."
Něžně ji zachytil, když se pod ní podlomila kolena.