Malý fanatik
Nebyla jsem si zcela jistá, jak stromek může snít, každopádně to tak bylo. Nacházela jsem se u Mirona. Nejprve jsem si myslela, že cestuji astrální projekcí. Ale Miron mě z nějakého důvodu nevycítil, i když jeho magické smysly většinou zachytily úplně vše, takže to muselo být něco jiného. Stařec nejspíše opět vystavěl ty zelené štíty, které mě odřízly od okolí. Jen já se vědomím nějak dokázala dostat skrz.
Miro seděl v autobuse na sedačce u okna a upřeně sledoval hvězdy. Přestože mě nevycítil, já podivně všechny jeho emoce a myšlenky četla jako v otevřené knize.
...každý člověk má svou hvězdu a ta v okamžiku jeho smrti padá...
...která z nespočtu hvězd patří Kostě? Se správným rituálem bych to mohl zjistit...
...jsou naše hvězdy spolu?
Naslouchala jsem jeho myšlenkám, vnímala jeho emoce a tak si přála ho obejmout. Praštit. Jak jen může láska tak bolet? Kdyby to byl bastard, který za to nestál. Kdyby mě nemiloval nazpět. Dávno bych ho zanechala za sebou. Jak jsem ale mohla, když jsem z něj pokaždé vycítila toto?
...matka není tím, čím se prezentuje...
... jsem s tím smířený? Tak ochotně jsem jí pomáhal. Matka mi dala smysl života, cíl a směr...
...ale Kosťa mi ukázala, že co matka považuje za správné, není nutně to nejlepší pro mě. Nebo pro Državu obecně...
Shlédl na displej mobilu a přečetl si těch pár zpráv, které jsme si vyměnili. Zasáhly mě emoce v jeho tváři. Přede mnou nikdy nic neprojevil. Ale v anonymitě a samotě autobusu jsem vše četla. Lítost, touhu, vinu i lásku.
Ach Miro.
...Kosma je ke svým nepřátelům nemilosrdná. Kolikrát jsem já sám držel nůž...
Ano. Tvá matka. Důvod, proč my dva nikdy nebudeme, že?
Autobus kličkoval vesnicí, obrázky obytných domků plných světla a radosti se za oknem míhaly jako polapené světlušky vzpomínek a nesplněných snů. Seděla jsem na prázdném sedadle vedle svého přítele a sledovala ho. Ještě dva přestupy a malá štreka. Poté se dostane k místu, které rezonuje s jistou jeskyní za Závojem.
Prokřupal si krk a povzdechl si.
[Pokud nebudete tušit kudy kam, následujte své srdce, jako když jste byli Dětmi,]
...Co to znamená? Je v nebezpečí? Je ten Stařec nakonec nepřítelem? Jak potom mohla napsat zprávu v Zelině háji? Můžu být takzvaným Hrdinou slovanského lidu, ale i já mám své meze. Kostičko, potřebuji detaily. Vědět, do čeho jdu. Věštění nikdy nebylo mou silnou stránkou, spíše tvou...
Znovu jsem se s ním pokusila spojit. Nepodařilo se mi to, zelená stěna energie mě uzavírala ve své klícce a všechny mé pokusy pohlcovala. Zmocnil se mě neklid, jelikož měl Miro pravdu. Ani jeden jsme nevěděli, do čeho se to pouštíme. Chtěla jsem utéct, ale ne za cenu toho, že se mu něco stane. Stařec nevypadal, že mi chce ublížit. Ale bylo to stejné pravda i u Mirona?
Nakonec dorazil na místo. Nervózně jsem ho obcházela, zatímco si sedl kousek od jeskyně. Začal stavět ochranné runy kolem perimetru - ani jedna mou přítomnost nezachytila - a ponořil se do meditace.
Byl to přesně okamžik mezi bděním a nevědomím, kdy se naše pohledy konečně střetly. Miron se po mě překvapeně natáhl, ale rozplynula jsem se mu mezi prsty a o chvilku později viděla Starce, který se nade mnou skláněl a zadumaně mě sledoval.
Snažila jsem se nemyslet na to, že se někdo nachází někde, kam se sama potřebuji dostat a jsem v plánu pozadu. Bylo to těžké.
Ještě podivněji to Stařec opět přešel, jako předtím s tím útokem na můj domov. Nervózně jsem to vše zvažovala. Mohla to být arogance boha, který se malých životů smrtelníků nebojí... ale bylo to tak? Něco bylo na celé té situaci zatraceně špatně. A já věděla, že kráčím hlouběji a hlouběji do pasti a možná jsem dokonce minula okamžik, kdy se dokážu bezpečně vrátit zpět.
>X<
Já nevím. Prostě to tak je.
Stařec si mě prohlížel pohledem, který mě znepokojoval.
"A jak dlouho to děláš? Vedeš svůj koven?"
Pár let? Poté, co... nevím, jestli to víte, ale můj otec mě v dětství napadl. Zešílel a málem mě ubil k smrti. Probudil ve mně latentní cit pro rostliny a... ty mě chránily. Zabily ho.
"Předpokládám, že tě za to odsoudili," povzdechl si Stařec.
Celá jsem se roztřásla vztekem. "Byla jsem dítě! Slabá a vyděšená. A přesto... ty boční pohledy všech v komunitě. Říkali: "Otcovražedkyně! Vyžeňte ji, tu s tou aurou pošpiněnou smrtí!". Nikdy se na mě tak nepřestali dívat. Byla to skvrna, které jsem se nemohla nikdy zbavit. Přestože mě rodina byla ochotna chránit, já je s sebou stáhnout nemohla. Přechovávat si pod střechou otcovražedkyni by je do několika generací zničilo. Máme mezi slovanskými kmeny nepřátele a ti mé existence využili k nespočtu drobných machinací a intrik. Tak jsem se dobrovolně odebrala do vyhnanství, daleko od příkrých pohledů dospělých a jejich zkostnatělých pravidlech vidících pouze jedinou správnou cestu.
"Byla jsi dítě," povzdechl si Stařec a já se nad tou ironií musela smát. Slovanská komunita mě odsoudila, i když mě náš vlastní bůh zprostil viny. Zuřivost mě pod chápavým pohledem Starce rychle opustila a větvičky mi lehce poklesly. Ale to se stalo až pak. Nejprve jsem stále ještě žila na našich prastarých pozemcích. Netušila jsem, co se dělo. Byla jsem sama. Když jsem se vzpamatovávala, vedení města zabavilo naše pozemky a rychle je rozprodalo. Nejsem na to hrdá, ale pamatuji si, že jsem tehdy seslala kletbu. Na vedení města. Na firmu, která demolici našeho rodinného statku realizovala. Na právníka, který mi to sdělil. Tak to bolelo, vše najednou ztratit.
"Tak o této kletbě mluvil," zamumlal si pro sebe.
Kdo?
"Ježíš, kdo jiný. Pokračuj, Břízko."
Byl to rozkaz, ne prosba, takže jsem se dále nevyptávala a pokračovala: Poté, co otec zemřel, si mě česká strana rodiny na chvíli vzala k sobě. Jak jsem zmínila předtím, musela jsem pak odejít pryč ze Závoje. Vzpomínala jsem na ty temné roky a lehce se zachvěla. Lidé s magií v krvi jsou nebezpeční, jelikož jejich emoce ovlivňují nejen je samotné, ale i okolí. Přitahovala jsem k sobě zlé bytosti nižší magie a nesla si v srdci démony, kteří díky magii neuvěřitelně rychle sílili.
Rodina mé rozhodnutí respektovala, především proto, že jsem se vydala do dlouholetého sporu s městem o neprávně získané pozemky naší rodiny. Vše prastaré sice mohli zničit, ale magie v zemi stále je. Je to mé dědictví.
"Vyhrála jsi?"
Ano. S dosažením osmnácti let mi musí být vše odevzdáno nazpět. Právnické spory netrvaly dlouho, i když jsme si museli trochu vypomoct magií. Zbytek času jsem pak strávila v dětském domově, jelikož mě měly instituce smrtelníků pod dohledem a nemohla jsem jen tak zmizet. Mělo to však i své výhody. Strávila jsem roky sezeními s psychology, kteří mě krok po kroku prováděli zmateným klubkem emocí a předsudků, které jsem si nosila v hlavě. Tudíž vím, že nic z toho nebyla má chyba. Měla jsem dobrou psycholožku, která mi neuvěřitelně pomohla a navrátila mi klid mysli, který jsem ten den ztratila.
"Smrtelníka?"
Překvapivě ano. Navrhla mi také, abych po vzoru svých předků vytvořila něco jako chatovací skupinu, kdy se s podobně smýšlejícími mladými lidmi z naší komunity spojím a pokusím se najít své kořeny. Byla jsem z jejího pohledu podstatnou část svého dětství vedena k až nezdravé poslušnosti bohům a prospělo by mi, kdybych udržovala kontakt s ostatními podobně smýšlejícími. "Ukotvilo by mě to" a "poskytlo známé a bezpečné prostředí, které jsem postrádala". Dodnes její logiku nechápu, jelikož by mě měla od těchto "špatných vlivů" izolovat, že ano? Ale rozhodla tehdy tak a jsem za to ráda.
Z její zprávy vyplynulo, že jsem byla malý fanatik, který byl vytržen ze svého přirozeného prostředí a měl nebezpečné tendence. Bylo nutné mě co nejrychleji stabilizovat. Nejspíše za to mohlo jedno sezení, kdy jsem se nehlídala a popsala, jak se při jedné z oslav obětoval pánu Svarogovi býček.
"To je špatně?" nakrčila Stařec obočí.
V očích smrtelníků ano. Zmínila jsem ještě, když jsem dělala jeden z nespočtu jejích testů, že mi nedělá problém zabít, pokud by mi to tak nakazovala má víra. Nebyla to nejšťastnější odpověď a vyprofilovalo mě to jako potenciálně nebezpečného jedince. Ve spojitosti s otcovým činem mi to udělalo vroubek, který jsem pak musela žehlit roky. Tak či onak, vznikl Zelin háj. Internetová chatovací místnost. Nebo aspoň embryonální fáze mého kovenu, kde jsme byli pouze já a další dva kluci, kteří se cítili stejně vyčlenění jako já.
Má kouzla byla slabounká, sama jsem toho moc nesvedla. Ale s rituály se vše změnilo, až jsem se plně oddala myšlence kovenu s virtuálním hájem a svatyní. Jedním z faktorů nejspíše byla i propracovanější virtuální realita, která začala zaplavovat herní trh, a se stupidně jednoduchým architektonickým programem se dalo vytvořit vše. Když mi užití VR hradil stát skrze doporučení psycholožky, byla jsem její malý projekt a dostávala na mě nějaký grant, proč jsem se měla ostýchat?
Znovu jsem se nad tou nesrovnalostí zarazila. Neměla nakonec má bývalá psycholožka nějaké spojení se Závojem? Nikdy jsem žádné takové náznaky nepochytila, ale takto zpětně to bylo jediné vysvětlení, které dávalo smysl. Jinak byla ta shoda nespočtu náhod až příliš podezřelá.
Natočila jsem lístky, abych zachytila poslední paprsky podzimního slunce. Za chvíli bude sněžit, cítila jsem to v kostech - nebo možná v kořenech.
Jednoho dne jsem pak vedla slavnost a nějak se virtuální realita stala natolik reálnou, že vznikla opravdová svatyně. Dokázala jsem vědomí všech vtáhnout do střípku teritorií za Závojem a náhle jsme stáli v malém hájku ve svatyni pod širákem, všude kolem poletovaly bludičky a v trávě nás pozorně sledovali všelijací šotci. Netuším, jak se Zelin háj dokázal napojit na Závoj, ale naše svatyně existuje.
"Někdo tvrdí, že ne?"
Všichni, s kterými jsem se snažila poradit? mávla jsem unaveně větvičkou. Není to možné, technologie a magie spolu nemůžou koexistovat, nemám si vymýšlet jen proto, abych získala ctihodný status žrečky... stačí se zeptat jakéhokoli Slovana kolem, jsem tím doslova proslavená. Proč nemůžu být tech, myslím spojit techniku, i natura, jako můj virtuální háj? Větvičkami jsem naznačila ramínka váhy a obě "misky" potěžkala. Magie ze své podstaty umožňuje zázraky. Stačí jen věřit! Je to k vzteku.
"Tak proto nechali pobíhat autentickou žrečku ve světe smrtelníků. Nikdo doopravdy nevěří, že držíš merit," zamumlal Stařec a povzdechl si. "Ale mohu se jim divit? Kdybys to podala takhle a já neměl náhled boha, i já bych to odsoudil jako báchorku. Spravedlnost by ti mohl přinést pouze jeden z vidoucích, a k těmto žrecům by ses nedostala, ne v tomto zapomenutém koutku našich teritorií."
Ale proč?
"Slovanství ze své podstaty stojí na přírodě. Bohové jsou zosobněními přírodních zákonů. Naše vztahy představují realitu každodenního či každoročního života. Bouře a deště. Změnu ročních období. Život a smrt. Lidské vynálezy jsou mnohdy proti přírodě a v nejhorších případech nás tráví a zabíjejí."
Proto mě tak nesnášejí? Jelikož jim ničím jejich představu tradičního, správného způsobu uctívání? Vždy jsem si myslela, že to bylo kvůli tomu, že jsem nechtěla být novicka v jejich učení...
Stařec si promnul čelo. "Kdybych měl být upřímný, možná je to prostá žárlivost. Jsi ještě mládě, a přesto jsi dokázala něco, na čem ostatní pracují desetiletí, někdy i staletí. S tvým obrázkovým hájem ses nějak dostala skrze Závoj a do dobré vůle bohů, i když oni dlouhé roky dřeli na svých polích a ve svých přírodních svatyních a žádného znamení se nedočkali."
Neberu jim jejich starosvětské rituály! Jen chci, aby přijali, že přináším něco nového.
Stařec se dobromyslně pousmál a pohladil mě po kmínku. "Klid, Břízko. Samým rozčílením si natáhneš kořen a zase budeš celou dobu usínat. Přitom už jsme takřka na místě. Potkáš se s jednou z prvních Rodin, která se mě rozhodla následovat. Je to první krok na cestě... ke splnění tvého úkolu."
Oh? Budu muset dělat něco specifického?
"Požaduji pouze, abys naslouchala a pokusila se pochopit mou magii. Snažit se vycítit... srdce zeleně. To je vše. Nevyžadovala jsi po ostatních žrecích to stejné, jen minutu předtím?" uchechtl se.
Srdce? Zeptala jsem se nejistě. Znělo to prostě, ale instinkty vědmy mi našeptávaly strašlivou pravdu.
"Ano, mé srdce," zasmál se Stařec. "Umírám, jelikož mi ukradli srdce. Musíme ho najít, to semínko prvního výhonku zeleně po dlouhé zimě, dech života a nadcházející nadvlády jara a přírody."
...jelikož mi ukradli srdce... pomyslela jsem si otupěle.
Došel ke dveřím. Ani nestihl zazvonit a dveře rodinného domku se otevřely a vykouklo malé dítě.
Kapitola 7 | Úvod | Kapitola 9