Život na míru - Nikki Erlick
Život na míru by Nikki Erlick
22.08.2025 - 3*
Anotace:
Na jaře, které jinak není ničím výjimečné, se stane něco, co paralyzuje celý svět – v průběhu jedné noci se objeví před dveřmi každého člověka na Zemi staršího dvaadvaceti let tmavá krabička. Do víka je vyryto jméno příjemce a nápis: Uvnitř se nachází míra vašeho života.
Ti, kdo se odvážili podívat dovnitř, objevili provázek. A každý provázek má jinou, specifickou délku.
Na celém světě propukne chaos a panika, nikdo neví, co to znamená, lidé se zoufale snaží najít vysvětlení. Výzkum neotálí a brzy vznikne takzvaná domácí kalkulačka, do níž můžete zadat, kolik měří váš provázek, a na oplátku zjistíte, kolik let života vám ještě zbývá.
Zanedlouho se ovšem začnou provázky a jejich majitelé dělit do dvou kategorií – na krátké a dlouhé. Zatímco ti, kdo obdrželi dlouhý, se radují, ti s krátkým žádný důvod k radosti nemají. A jako by nestačilo, že se musejí vypořádat s krutým osudem, po několika násilných incidentech, jež mají na svědomí "krátcí", kteří celou věc neunesli, je začne společnost považovat za ohrožení. Tématu se chytí i kandidát na prezidenta a využije ho při své špinavé předvolební kampani...
*
Recenze:
"Na umělce se dá vždycky spolehnout, že se ozvou. Zvlášť v době krize." str.155
Příběh není ani sci-fi, ani apokalyptický. Jediné, co se pro všechny v příběhu změní, je objevení krabiček. Nápad je super, jelikož autorka narušila status quo společnosti krabičkami a provázky a skrze postavy sleduje, jak to mění zaběhnutý řád věcí. Střípky životů maličkých postaviček tonoucích v moři šílenství.
Úvod byl krásně poetický, což zvedlo má očekávání. Jelikož číst krásně napsaný příběh je radost sama o sobě. Bohužel se po úvodu styl psaní posunul a změnil v pohledy postav žijících svůj obyčejný, všední život, a poetičnost se tam už objevovala jen zřídka.
Byl to příběh postav, o tom, jak se s novou realitou perou, jaké to má dopady. Různorodost postav nám představila nejen různé pohledy, ale často s sebou nesla i společenské nebo politické problémy.
Práva menšin, homosexualita, děti, povinnost vůči rodině, svět žijící online a neexistence soukromí.
Většinou to bylo podáno vkusně a umně, takže to nelezlo na nervy okázalostí a neupřímností.
Hank si vzpomněl, jak ho Anika zavlekla na Tichý pochod. Nejprve nechtěl, nebyl přesvědčený, že se tím dá něco ovlivnit.
"Třeba ne," argumentovala tehdy. "Ale řeknu ti totéž, co jsem řekla kamarádkám na Pochodu žen. Nejde jen o to, že by to mohlo spustit změnu. Pochodujeme, abychom jim připomněli, kolik nás je. Abychom předvedli, že si nemůžou dovolit nás opomíjet." str.234-235
Na to navazovalo probírání etických otázek nového řádu světa, který krabičky s provázky přinesly.
Byly to věci, na které jsem byla neuvěřitelně zvědavá a těšila jsem se, jak se s tím autorka popere.
V jednu chvíli jsem si dokonce říkala, že mi to připomíná film Slepota (knihu jsem bohužel nečetla), a mělo to náběh i nad Kingovo Pod kupolí.
Mini spoiler ohledně srovnání těch prací => (view spoiler)
Nápad byl super, ale zpracování mě zklamalo.
Řekla bych, že to bylo právě tím počtem postav, z kolika pohledů jsme příběh sledovali.
Nina, Ben, Maura, Amie, Hank, Anthony, Jack, Javier. Osm postav.
Naštěstí je autorka představovala postupně, a často jsme jednu odhalili díky životu jiné, takže jsme si je mohli postupně začleňovat do celé mozaiky příběhu. Ale to je tak jediné pozitivum, které jsem na počtu postav našla.
Hlavní problém byl, že na všechny jednoduše nebylo místo. Ve výsledku mi čtení o nich přišlo jako zčeření hladiny jejich životů. Sledovali jsme děj z jejich pohledů a za sebe můžu říct, že jsem s nimi neměla žádný vztah a jednoduše mě nezajímalo, co se s nimi stane. Ano, každá postava byla trochu jiná, řešila jiné problémy, které se vytahovaly - vřeštící a vrčící - na světlo světa především vlivem provázků. A příběh nebyl moralizující, bylo to vyprávění lidí, kteří se prostě snažili. Ale těch pohledů a problémů tam bylo tolik, že vše bylo strašně povrchní.
"Ty fotky většinou nějak souvisí s drogami a drobnými přečiny," vysvětlovala Maura. "Billa Gatese zatkli za řízení bez řidičáku."
(...)
"Nerada to přiznávám, ale u většiny jsem ani netušila, že je někdy zadrželi."
"Částečně proto jsem si je tu taky vylepila," opáčila Maura a rozhlédla se po té výstavce. "Připomínají mi, že občas každý něco podělá a někdy s ním zamete systém, ale když člověk žije vášnivě a s odvahou, nakonec všichni vzpomínají právě na tohle. Ne na ten svinčík, co při tom nadělal." str.67
K tomu se mi občas zdálo, že se postavy chovaly mimo svůj charakter. Některé činy sloužily pouze k tomu, aby děj směrovaly k cíli, který si autorka vytyčila, i když to pro charaktery samotné nebylo tak úplně organické. Možná i proto jsem se do nich nedokázala tak vžít.
Celkové dojmy:
+ Dobrý, zajímavý nápad. Skvělá premisa.
+ Přestože postav bylo dost, jejich charaktery a problémy byly unikátní a kdyby dostaly dost prostoru, určitě by to bylo plus.
+ Kniha byla místy nádherně poetická.
- Styl psaní mi nesedl. Obraty jako "nevěřící Tomáš", "párkrát nám bouchly saze", to snad už dnes nikdo nepoužívá. Zajímalo by mě, jestli se překladatel držel originálu a byl tam takový kýč, nebo to je styl překladatele.
- Celá kniha mi přišla nedotažené, ne dost. Politická situace vykreslená v knize tak nějak vyšuměla do pryč, prolétla se jen tak jakoby a mimochodem. Některé pohledy postav byly pouhými záblesky, krátkými epizodami, které sice ovlivňovaly hlavní dění klíčových postav, ale jejich scény byly právě ty povrchní, díky kterým jsem k nim neměla žádný vztah.
"Sí, sí. Priority. Jenže u nás v Itálii jsme to věděli už předtím. Už dávno stavíme na první místo umění, jídlo a vášeň," vysvětlila a mávla kolem sebe. "A rodinu. Žádné provázky nám nemusely vysvětlovat, na čem v životě nejvíc záleží." str.312
Není to můj žánr a nesedne mi ani samotné psaní. Kdyby to nebylo do čtenářského klubu, asi bych přestala číst po pár "kapitolách". Celá kniha mi nakonec přišla jako příslib, který ale zůstal nenaplněný. A možná proto mě to žere o to více. :D
*