Směle a beze strachu
Neohrabaná a dle mě nejhůře napsaná (zveřejněná) báseň - ne báseň, básnička! Dětské hraní se slovíčky, veršíkování. Avšak napsala jsem jí těsně po dočtení knihy To od S. Kinga a nemám srdce jí měnit. Ani v nejmenším. Protože pak by to nebyla ta samá básnička, kterou jsem nanpsala. Byla by jiná. A už by nebyla na počest Stephena Kinga. Ta kniha ve mě zanechala hluboké dojmy a hodně mi dala. Ze začátku jsem se tak úplně nechytila, dost často jsem knihu odkládala, ale na konci už jsem se nemohla odtrhnout. Kéž by byla taková i má básnička.
Pokud si chcete užít básničku tak, jak jsem jí napsala a má být melodická, závorky zprvu přeskakujte, s nimi je totiž ta básnička strašně neohrabaná (a zadrhává), ale právě PROTO jí nechci měnit. Někteří možná nepochopí souvislost vraždícího klauna s tím dole, ale s tím si nelamte hlavu. Doporučuju si knihu přečíst, pak to určitě budete chápat dokonale.. ;))
...
Cítit odvahu, s jakou kráčí maličcí
(Hlava vztyčená! Hruď vypjatá!)
Jak snadné je být dítětem!
Jak svobodné - osvěžující!
A ten jejich pohled na svět!
(Není nudné, být dospělí?)
Není k pláči - je udivující!
...
Nebát se usmát se strachu do očí...
S odvahou pošlapat obavy!
V té jednoduché a pevné víře...
Že se vždy vše podaří.
...
Nebála jsem se... jako dítě.
(Nebála! Nikdy!)
To co jsem cítila nebyl strach.
Jen lehké obavy. A jen z maličkostí.
...
S chutí jsem vylezla na strom
v sousedovic zahradě, česala jablka
(dávané do kapes, stahující mi kalhoty)
Věříc, že mě nikdo nevidí
(nikdo nikdy nechytí)
Netuší, že mě kdosi pobaveně sleduje.
...
Vyrostla jsem
(BĚDA! Bojím se!)
Ale stále je ve mně něco z dítěte.
Stále!
(doufám)
Neopustí mě to. Nedoufám. Chci věřit.
(Jako dítě.)
Nedopustím, abych vyrostla natolik, aby mě opustila odvaha.
(doufám, stále doufám)
Zavrhla bych tím totiž svou duši.