#11

Pokémon mě stál velmi draho. Jak upozornil Morny, jsem na samé hranici minima. Byl ohnivý (což byl trošku risk), ale cítila jsem k tomu psímu pokémonovi podivnou náklonnost. Také jsem se při cestě stavila i v pořádném butiku, jak mě Machary stále nabádal, a nakoupila si šaty do společnosti. Kostýmek, sáčko, společenské boty, kabelky, doplňky... Poté pokéstředisko, nechat si zkontrolovat pokémony a při jednom i to vejce.

Čekala jsem asi hodinu, než se Joy vrátila i s pokémony zpět. Tvářila se zadumaně a vráska zamyšlení mezi obočím se k její tváři nehodila.

"Děje se něco?" zeptala jsem se s obavou.

"To jen... vejce i Vulpix jsou v pořádku, jen pokémon ve vejci je trochu menší. Zato tvůj Flareon–"

"Je to samice," broukla jsem a snažila se potlačit nervozitu.

"Tvá Flareon je naopak nadprůměrně velká, obyčejní Flareon mají okolo 0,9 metrů, ale tvůj pokémon je už přes metr vysoký a dle grafů stále roste, i když se to zpomaluje. V jistém směru je to dobré – bude určitě stejnou měrou nadprůměrně silná. Avšak... nejsem si jistá, jaký by to mohlo mít dopad na její organismus. Třeba klouby. Přestože Flareon roste, geneticky má dán nějaký standard. A ten je uzpůsoben na... dejme tomu 25kg, v rozhraní plus mínus tři kila. Tvá Flareon ale váží už jednatřicet kilo... chápeš, co tím chci říct?"

"Flareon může mít v budoucnu potíže. Bolesti. Jen proto, že..."

Je nějakým genetickým experimentem, dokončila jsem v duchu. Joy se na mě vyčkávavě dívala. Ani se nemusela ptát. V očích jsem jí přečetla otázku, kterou se neopovažovala vyslovit nahlas. Odkud ji máš? S povzdechem jsem se odvrátila a skousla si dolní ret. Co teď? Pevněji jsem sevřela pokémoní vejce ve svém náručí.

"Vybojovala jsem si ji. Nějací muži na Zákeřnickém ostrově ji chtěli násilím donutit k vývoji. S Vulpixem jsem si ji vybojovala," odvětila jsem tiše. Byla to poloviční pravda.

"Mám podezření, že na tvé Flareon byly... aplikovány nějaké... speciální postupy," pronesla Joy opatrně. Ztuhla jsem. "Samozřejmě, jsou to pouze dohady. Oba tví pokémoni jsou ve výborném stavu. Vulpix sílí, Flareon je ve špičkové formě. Nemám ti co vytknout..." Sestra Joy se na mě trvdě dívala a snažila se mi něco říct.

"Už se budu muset rozloučit," dokončila, "hezký den, Zukyo! Dávejte s pokémony pozor na počasí. Mění se zde na ostrovech z minuty na minutu – a venku může být nebezpečně, především když se zimou přichází první sníh," dodala spěšně.

Málem jsem se kroutila nad nešikovností jejího kryptického varování, ale bylo to od ní, jistým způsobem, milé. "Hezký den," zabručela jsem k zádům sestry Joy. Trošku zmateně jsem si vzala své věci a snažila se potlačit tíživé klubko v břiše. Byl to strach. Co chce Joy s tímto zjištěním udělat? Nejhorší bylo, že ať udělá cokoliv, nemám nejmenší šanci se nějak bránit.

*

"Pane Machary?" Tiše jsem zaklepala a vstoupila. Můj zaměstnavatel seděl u stolu a upřeně sledoval nějakou studii s nespočtem grafů a predikcí. Zahlédla jsem pár dat sahajících až dvacet let zpět a uvažovala, proč tak pozorně zkoumá neaktuální pohyby na trhu a ve společnosti. Po chvilce zvedl hlavu, sundal si brýle a promnul si oči. Unaveně se na mě podíval. Zajímalo by mě, jak svou práci zvládal předtím. Vždyť minimálně pětasedmdesát procent jeho práce teď dělám já. Předtím musel být úplně mrtvý...

"Mám pro vás dárek!" odvětila jsem vesele. Musela jsem se do toho tónu nutit. Machary se zmateně zamračil.

"Prosím?"

"Napadlo mě, že kdyby jste měl nějakého pokémona-" Za řeči jsem zpoza zad vytahovala pokémoní vejce. Machary ztuhl a pak reagoval až nenávistně prudce.

"Ne! Nechci to, odnes to! Hned!" křičel a v rozrušení se postavil. Převrátil židli. Zmateně jsem ustoupila a ohromeně zamrkala. Vejce mi málem vypadlo z rukou a já jej po chvilce žonglování jen tak tak chytila a vystrašeně přitiskla k hrudi. Už jsem jej viděla na zemi, jako rozbité vejce na omeletu.

"Pane –"

"Vypadni s tím! Myslím to vážně – odnes to, nebo poletí nejen to vejce, ale i ty!"

Narazila jsem zády do dveří. Teď jsem se Macharyho opravdu bála. V očích měl šílený lesk, prudce dýchal a rudnul v obličeji. V jednom oku mu praskla cévka a oko se mu podlilo krví. A doprdele... že jsem se bála, byla jedna věc. Ale pokud teď Macharyho trefí šlak, mohla bych si to nepěkně odskákat.

Položila jsem vejce na zem a odolala nutkání utéct. Vyšla jsem ze dveří pomalu, dveře jsem zavřela tak opatrně, jako by byly z nejkřehčího porcelánu. Roztřeseně jsem se o ně opřela a svezla se na zem.

Ne, ani tak moc mě nevyděsilo Macharyho chování – byla jsem zvyklá i na horší. Ale to, jak prudce se to stalo, zničehonic, jako blesk z čistého nebe...

"Slečno Zukyo?" zeptal se hlas. Když jsem zvedla pohled, viděla jsem Delema, jak mě nechápavě sleduje.

"Machary chce celý den klid. Nechoďte tam až do zítřejšího odpoledne," rozkázaka jsem takřka roztřeseným hlasem. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se sebrat. Zvedla jsem se a vyhýbala se Delemovi pohledem.

"Takže mám ignorovat příkaz pana Macharyho, který mi sdělil interkomem?" otázal se se zdviženým obočím. Pohlédla jsem na něj. Opětoval mi pohled, ticho mezi námi se prodlužovalo, měla jsem na okamžik pocit, že ten postarší muž, který mě ne zcela měl rád, na zlomek okamžiku chápe mě a já jej.

A pak se v jeho očích objevilo známé pohrdání. Otočil se a odcházel.

"Zítra doveďte doktora. Macharymu praskla cévka v oku – ať si to nechá překontrolovat," prohodila jsem ještě.

Zarazil se. "Předpokládám, že mi nechcete sdělit příčinu všeho toho povyku?" zeptal se ještě. Jen se zastavil, neotočil.

"Dala jsem mu dárek. A zjistila, že... na to Machary reaguje velmi bouřlivě," opatrně jsem volila slova. Delem chvíli mlčel. Pak si pro sebe odfrkl a odešel.

*

Zaslechla jsem, než jsem došla do kuchyně na snídani, podivný rozhovor. Byl to Delem a s někým se hádal... s doktorem? Aspoň jsem měla pocit, že to je ten pán, který obvykle Macharyho navštěvuje.

"...nemůže být pravda!" Tiše zuřil Delem.

"Bohužel to už tak bude. Kdy...?" Zrovna okolo šla nějaká služebná s vozíčkem plným nádobí, které tiše cinkalo, přesto natolik hlasitě, že přehlušilo rozhovor. Takže jsem nic nezaslechla. Rychle jsem se otočila ke stěně a obdivovala obraz. Celkem dost nevkusný, tak jsem prohodila něco na ten způsob, že se bude muset vyměnit. Služebná mi nevěnovala pozornost. Naoko. Ale věděla jsem, že zrovinka tato je děsná drbna. Odjela (hodila na mě nakonec podezíravé očko) a až po chvíli jsem zase zaslechla   Delema.

"...mu to zítra." Pronesl Delem těžce. Doktor něco zabručel a odcházel. Zamyšleně jsem stála za rohem a uvažovala, co to mělo znamenat.

*

Poslala jsem na výzvědy Vulpixe. A když se vrátil, "sdělil" mi vše tak, jak to bylo.

Zprvu Machary zavolal Delema, ať vejce odstraní, ale když nepřicházel, vztekle (a trochu bojácně) se rozhodl se ho zbavit sám. Zatrnulo mi, když jsem si uvědomila, že ho chtěl vyhodit z okna. Jenže... když se Machary vejce dotkl... vylíhlo se.

zdroj: cz.pinterest.com

Zjevil se malý Growlithe! Nejprve na Macharyho vrčel a Machary ucukl jako uštknutý, když však Machary odcházel, Growlithe začal vyděšeně kňučet. Strach zvítězil nad instinktivním odporem. Můj šéf pak rázně ujistil pokémona, že to bude jen chvilka a dostane se na hezčí místo.

A Growlithe naříkal a tiskl se k němu. Zmateně jej olizoval a střídavě vrčel, rozpolcený svými instinkty. A Machary, váhavě, vysvětlil malému štěněti, proč má na rukou krev pokémona.

A pokémon, jelikož neexistuje zlý nebo špatný, podobně jako lidi, mého šéfa sledoval jako boha, kterým pro mládě byl. Machary to tak řekl. A tak to tak bylo. Byl jeho trenér.

Už se od sebe nehnuli ani na krok. Nechala jsem je o samotě.

*

Zrovna jsem seděla v zahradě a upíjela čaj, když se stalo něco zvláštního. Flareon na Vupixe použila ohnivou kouli. Byl dostatečně rychlý, aby se jí vyhnul, on ji však jen rozpustile sledoval. A když už byla koule těsně u něj...

"Vyhni se Vulpixi!" křikla jsem vyděšeně. Byla jsem zvyklá, že se vyhýbá, proto už jsem se přestala bát, že by ho děsivě silný útok Flareon dokázal udeřit. Avšak kdyby přeci jen zasáhl... Raději jsem ani nechtěla vědět, co by se s Vulpixem stalo. Návštěva v pokémoním centru by bylo to nejmenší.

Oči mého pokémona však začaly rudě žhnout a náhle mu dorostly dva zbývající ocasy – až jich měl šest jako dospělý Vulpix. A koule se zastavila před ním. Doslova. Zírala jsem a nevěděla, co si o tom myslet. Vulpix se na mě nejistě podíval a má nečinnost ho vyvedla z rovnováhy. Koule se začala nestabilně převracet a ohrožovala jej. To mě probralo.

"Vulpixi! V-vrhni to na Flareon!" plácla jsem první věc, která mě napadla, "Flareon, rychlý útok! Vulpix, rychlý útok!"

Mému prvnímu pokémonovi zazářily oči ještě jasněji a koule letěla na Flareon. Vyhla se jen zpola, útok ji nabral a vyhodil do vzduchu. Ta rychlost...! Flareon spadla na zem a odletěla pár metrů dozadu. Vulpix vítězně štěkl. Pak zamrkal, jeho oči se vrátily do normálního stavu. Zmateně štěkl, poté široce zívl a ustlal si rovnou na trávníku. Do půl minuty byl tuhý. Spal. Flareon na mě upřela podivný pohled. Něco mezi přesvědčením, že jsem idiot, a rozmrzelou zmateností. Pak si sedla a opatrně si položila na zem levou packu. Byla ožehlá.

"Potřebuješ to ošetřit, nebo to mám nechat být?" zeptala jsem se zadumaně. Flareon si odfrkla a dala jasně najevo, že jí nic není. Přesto jsem jí to pro jistotu obvázala. Flareon obvazy nesnášela, já však nemínila riskovat. Zadumaně jsem se pak otočila na spícího Vulpixe.

*

Rozhodla jsem se zjistit, odkud můj Vulpix je. Vydala jsem se do útulku, ve kterém jsem ho koupila. Naštěstí jsem se nemusela moc doptávat, můj Vulpix byl známý.

"Znáte Zakázaný ostrov?" zeptal se vedoucí útulku ve své kanceláři.

"Slyšela jsem o něm. Nejzápadnější ostrov v Kaloenech. Mám pocit, že to bývala laguna, dokud se pod ní neprobudila sopka a nenahradila vodu lávou..."

"Ano. To je on. Jednoho rybáře zákeřný spodní proud jednou zanesl až k Zakázanému ostrovu, tak blízko, že se voda kolem něj vařila a vzdušné výpary samy jej nejspíše přiotrávily. To, co teď řeknu, tvrdí ten rybář, ano? Takže... Rybář tvrdil, že poté to uviděl. Velký gejzír lávy. Moc jsem mu pak nerozuměl. Mluvil o černých mracích padajících do jícnu sopky, nejspíše popel. Rudá vše okolo, láva, plameny? Avšak jedno je jisté. Tam a v té chvíli vylovil vejce, z kterého je váš Vulpix."

"Aha." Ohromeně jsem naslouchala. Znělo to jako pohádka, ale zároveň jsem měla pocit, že je to jen čistá pravda a ne reklamní trik, kterým mi chtěl ředitel nastrčit dalšího pokémona.

"Považuji to za povídačku starého blázna. Nejspíše chytil vejce do sítě a tím blábolem chtěl zvýšit jeho cenu. Bylo to totiž malé vejce, na hraničním průměru."

"Hm..."

"On tomu nejspíše věřil," dodal ředitel po chvilce. S poděkováním (také 150PK jako platbou za konzultaci a 200PK jako dar útulku... podívejme se na to, jaká jsem hned rozhazovačná!) jsem odešla, stále zadumaná. Venku jsem se pak zarazila. Jak že se ten rybář jmenoval...?

*

Muž měl určitě po devadesátce. Byl nahluchlý a téměř slepý, s posledním zubem. Už asi chápu, proč ho vedoucí útulku nebral vážně.

"DOBRÝ DEN, CHCI SE ZEPTAT –" opakovala jsem, tentokrát křikem, svou otázku.

"Co?!" zaskřehotal stařík.

"ZEPTAT! NA VEJCE!"

"Zejrat na vejra? Proč chcete zejrat na vejra? A proč chodíte za mnou?"

"VEJICE! VAJÍČKO VULPIXE!!" křikla jsem netrpělivě, až se po mně pár lidí otočilo.

"Ach ták. Vejce," šeptl náhle tiše muž, "já nejsem blázen!" dodal hned.

"Já vím," odvětila jsem unaveně. Jaké bylo ale mé překvapení, když to ten chlap zaslechl. Vždyť on nebyl vůbec nahluchlý! Jen to hrál!

"Temné mraky se stahují dolů, k zálivu, k liščímu tělu a JEHO pohledu plný rudé zloby..." Stařík se náhle odmlčel. "Tekla mi krev z nosu," uchýlil se nečekaně z tajemného dramatického šepotu k lhostejnému konstatování. Cukl mi koutek, ani vlastně nechápu proč.

"Kdo je ON?" zeptala jsem se po chvíli ticha.

"On. Devět černých ocasů," tiše a spiklenecky mi šeptl bývalý rybář. Sáhl si do záňadří a sundal si řetízek. Ten mi pak podal. Zmateně jsem ho přijala. Jako přívěsek na šňůrce z kůže byl neforemný kousek černého kamene. Teplý. Když jsem jej vzala do ruky, měla jsem pocit, jako by pulzoval vnitřním životem. Jako by v něm byla...

"Je to hvězda, která spadla do jícnu sopky a sopka jí při tom vyvrhla pryč. Udělala mi do člunu díru velkou jako pěst. Málem jsem nedoplul zpět ke břehu..." stařík se uchýlil zpět k divadelnímu šepotu, "pohltila život sopky. Dala život. Vzala život... Jako by ON umíral..." muž začal mluvit nesrozumitelně, něco si mrmlal pod nos, ale horečnatý pohled na mě stále upíral. "ON! Kterého rozřezali na patnáct kusů! Mysleli si, že zvítězili. Ale ne. Ale ne... můj, můj..." Začal vzlykat.

Po zádech mi přeběhl mráz. Byla jen jedna městská legenda, která vyprávěla o monstru rozřezanému na patnáct kusů. Devět ocasů, hlava, nohy a srdce. Každá jedna packa měla přinášet, jaksi diskutabilně, pro mstivou povahu Ninetalesů, štěstí. Hlava a srdce měla zajistit smrt pokémona. A devět ocasů? Každý mýtus tvrdí, že to ocasy jsou zdrojem až tisíc let dlouhého života těchto pokémonů, a každý z nich měl mít jinou mýtickou moc. Už u obyčejného Ninetalese byla legenda, že devět svatých nebo devět mocných čarodějů bylo znovuzrozeno jako hrdý Ninetales.

Ale Kaloenský Ninetales...

Ve zbytku světa byl Vulpix a jeho vyvinutá forma obyčejný pokémon.

V Alolanském regionu byli trochu blíže, jednu dobu jejich formu Ninetalese uctívali jako božstvo.

Ale Kaloenský Ninetales...

Zbytek světa to nevěděl, Kaloeny nechtěli, aby kdokoli tušil, co udělali. Ale ten, který má černý kabát a srdce žhnoucí jako sopka...

První Ninetales – Sopečný Lord. Znovuzrození elementů. Duše sopky a srdce prvních ostrovů. Velký ochránce lidí a Hrůzostrašný kat nespravedlivých.

Z prvního Ninetalese, z jeho devíti ocasů, se pak zrodili další. Jeden z tří legendárních Kaleonských pokémonů...

"A teď už vypadni!" Náhle zakřičel rybář. Nadskočila jsem překvapením. Rychle jsem se sebrala a chtěla se ohradit, ale nic jsem nakonec neřekla, jelikož stařeček ležel v posteli, odvracel se ode mě a vypadal... špatně. Strašně nemocně.

"Pane?"

Rybář mě ignoroval.

Po chvilce jsem odešla z pokoje a opatrně za sebou zavřela dveře.

"Je to smutné, že?" Zastavila mě sestřička na odchodu. Měla oblečený nevkusně rudý a bílý úbor všech zde, v Ústavu pro mentálně méně vyspělé. Zvláštní název.

"Prosím?" Otočila jsem se k ženě. Byla mi nepříjemná na pohled, jelikož měla vychytralé, zákeřné oči. Společně s tím, jak jsem ji viděla chovat se k jednomu z pacientů na druhé straně pokoje, hádala jsem ji na jednoho z těch, kteří nemají rádi staré lidi. Nikdy jsem nepochopila, proč takoví pracují na podobných místech.

"Je mu jen devětatřicet let. Šokem z toho, že viděl výbuch sopky z takové blízkosti, zestárnul o minimálně padesát let," pronesla žena, zřejmě ráda, že může roznášet drby. Zírala jsem na ni. Pak bezeslova odešla.