36, Major
Ekathe procházela perimetr tábora. Pro klid svědomí a také, uklidňovalo ji vše překontrolovat. Už skoro končila, kdy si toho všimla a zatajila dech.
"Och, ty maličký, patříš někomu?" zabroukala něžně a rozhlédla se. Pomalu se k objektu přibližovala, podezíravě se rozhlížela. Byla to past. Co jiného to mohlo být? Ale nic necítila. Nakonec si nemohla pomoct a navzdory podezření předmět popadla a uskočila.
Nic. Žádný vtípek jejich pitomých chlapců. Ani past lidí. Ještě chvíli naslouchala a byla v pozoru, všechny smysly rozprostřené do okolí. Váhavě udělala ještě pár kroků bokem a zaměřila se na věc ve svých rukou. Zkoumala sklenici, která byla skoro z poloviny plná sladkého, sladkého sirupu a laskala ji prsty. Smysly nenašly nic špatného. Jen stopu elfa, který ji dříve vlastnil.
Neuvědomila si, že tiše vrněla. V duchu si představovala, jak se zahrabe ve svém stanu v měkkých přikrývkách a celý sirup spořádá na jedno posezení. Libovala si v představách, dokud si někdo vedle ní neodkašlal a elfka nenadskočila.
"Našla jsem to, je to moje!" odvětila nekompromisně.
"Uh, jistě. Pane," souhlasil elf vedle ní zmateně. Neznala ho. Ale měl kurýrské tetování, z kterého cítila nenarušenou magii. Pokud věděla, tohle lidé ještě nedokázali zfalšovat. Takže na něj nevytáhla dřevěné jehly, ale byla v pozoru. Ať už pro možnost zrady, nebo pro jeho touhu po sirupu, pro ni to v tu chvíli bylo stejně vážné. Elfové a sladké, to byla seriózní věc.
"Poručík Ekathe?" Kývla a ukázala své náušnice. Kurýr jí podal tubus se zprávami. Natáhla se pro něj a otevřela schránku svou krví. Když si přečetla pokyny, zaklela. Měli za sebou týden pochodu v obtížném terénu hor, nemluvě o napětí a psychické únavě. Všichni prakticky celou dobu čekali, zda je lidé nenapadnou ze zálohy, tak zatracené podmínky okolo byly. A teď po nich chtěli, aby zachránili jednotku, kterou lidé zahnali do kouta, někde u Bílého drápu. Bylo to den pochodu daleko.
Věděla, že za den z oslabené jednotky nezbude nic, co by mohli zachraňovat.
"Podrobnosti?" štěkla, když dočetla pokyny a nenašla žádné podklady, terénní mapy, počet spojenců a nepřátel, nic.
Kurýr na ni unaveně pohlédl, ramena pokleslá. "Je to jen formalita," zašeptal.
"Formalita?" Sledovala kurýra, než jí to došlo. "Formalita?!" zopakovala zvýšeným hlasem.
Nechtěli napadené elfy zachránit.
Chtěli jen mít v hlášení poznámku, že poslali pomoc.
Najednou, náhle cítila takový vztek, takovou zuřivost... kurýr spěšně couval, všichni od ní ustupovali, za rozhovoru se vrátili do tábora a byli v jeho středu. Slyšela, jak náušnice na jejím uchu praskla, zda ta, co držela její mysl v těle, nebo ta pro duši, to netušila. Ale věděla, že vysílá do okolí své emoce. Její magie, jakkoliv slabá, kolem ní zuřivě vířila a ona křičela, řvala k nebesům a k Daay, protože tohle bylo neakceptovatelné.
Jak je mohli opustit? Byli jejich. Byli rodina! Armáda se o své starala! Voják neopouštěl své v poli, nikdy. Bun.
Mělo to být lepší. Ostatní fronty měly být lepší!
Pohlédla do boku, kde stál Jiril. Padl do kolen, hlava skloněná, projev úcty a respektu. Její mysl se uzamkla na jeho a elf strnul, jako ptáček polapený jeho milovaným Žlutým.
Dostaň mé chlapce do Stříbrného tábora, Jirile, mám práci, zašeptala mu jemně v mysli. Nechtěla mu koneckonců ublížit. Proto byl její hlas podbarvený io hravý, jako polaskání. Krotila se. Její zástupce se přesto třásl a zabořil prsty do tvrdé, kamenité půdy.
"Rozkaz, pane," zašeptal po chvíli hlasem, který se netřásl, což ji potěšilo. Sledovala, jak mu z nosu tekla krev, a povzdechla si. Nechtěla mu ublížit, ale tak strašlivě zuřila. Zkoumavě se rozhlížela po táboře, mentálním rozkazem vybírala ty, kteří jí budou k užitku, a ti okamžitě vyběhli, aby se připravili na rychlý přesun a boj.
Ty, uzamkla mysl kurýra a ten vykřikl bolestí, upřel na ní veliké, vyděšené oči. Tak mladý. V téhle prokleté válce byli všichni příliš mladí. Ty nás povedeš tam, kde na nás čekají.
*
Slyšela zvuky boje, stále se drželi. To bylo dobře.
Vytáhla svou mysl ze země a zaměřila ji před sebe. Mapovala rozestavění jednotek. V hlavě jí tepalo, tohle nebylo něco, co si mohla dovolit držet déle. Zaplatí, draze zaplatí, až dobojují. Ale to se zdálo tak daleko.
Vydávala krátké, neosobní rozkazy. Elfové pod jejím velením okamžitě poslouchali, dělili se do skupin po sedmi, plížili se tam, kam je poslala, bez otázek, i když byli tak unavení. Za chvíli se ozýval křik jiného druhu a Ekathe si dovolila chladný úsměv. Stáhla svou mysl striktně do svého masa, tak precizně, až z toho mrazilo, a část jejího vědomí si uvědomovala, že sklouzla do šílenství a třásla se strachem. Šílenství bylo špatné, špatné, špatné a ona ještě nebyla tak hluboko, aby nevyplavala na povrch. Měla šanci.
Ale v bitvě? V bitvě bude tak sladké a svůdné nechat se pohltit da. Bála se toho. Ale druhá část jejího vědomí, ta si vychutnávala situaci a těšila se na boj. Na krev, která bude téct. Rudá bude barva zdobící jejich nepřátele.
Svižným krokem vyběhla, bojová hůl v jejích rukou pulzovala v tempu jejího srdce. Její oči byly jedno lemované zářivou stříbrnou a druhé černou, která se se zákeřnou radostí rozlévala do zbytku duhovky. Široce se usmívala.
Tančila se smrtí tolikrát, že jí byla tak intimně známá. Stejně tak poznávala ostré kousnutí železa a bylo to jako starý přítel, který rozbušil srdce strachem, bolestí a zuřivou touhou žít.
Tak strašlivou touhou žít.
Tančila, lidi před ní ustupovali, tak, jako před desetiletími ustupovali před bojovými Mistry. Těmi, kteří nebojovali, ale ukazovali světu umění, které nikdy nemělo skončit tak pošpiněné krví a smrtí. Kdyby jen Mistry lidé nepozabíjeli.
Rozzuřeně vykřikla a oni utíkali, krysy, když viděli v očích svého protivníka smrt.
Poručík se zastavila. Zlomená hůl v jejích rukou spadla k zemi, když hleděla k vrcholku hor. Viděla sněhovou závěj, tak bělostnou čepici. A cítila smrtící kouzlo do sněhu vetkané, ta ledová ostří, roztříštěné kameny a železné střepiny. Jako klubko hadů, černých červů, hemžilo se, čekalo, chtělo se zakousnout do netušících obětí.
Sledovala výbuch, když lidští nekromanti vypustili svou magii. Pozorovala, jak bílá smrt běžela směrem k nim, její mysl tak chladná, oproštěná od emocí. Šílenství na bojovém poli. Nesmí se nechat ovládnout emocemi, tak ji učil její Mistr.
Bílá smrt řvala k nebesům svou výzvu a hory se otřásaly v základech.
Nemají šanci to přežít. Ale to byl přeci účel celé této léčky, že? Nenechat elfské vojáky přežít.
V prázdnotě její mysli se objevila jiskra. Plamen měnící se v požár živící její zuřivost. Taková zloba. I vůči sobě.
"Poručíku!" Rew ji chytí za paží a chtěl jí stáhnout k útěku, ale vyjekl, tak podivný zvuk, zrovna od něj. Pustil ji, jako by jej popálila. Pohlédl jí do očí a věděla, že pochopil. Zbledl, tak strašlivě zbledl. "Iš..." zašeptal, v jeho auře nesnesitelná bolest, která její zběsilost pouze vybičovala k ještě větší zuřivosti.
"Pane! Musíme utéct!" křičel Egge, který k nim přibíhal. Stmívalo se a její obličej byl ve stínech, neviděl to, co její seveřan. Že kráčí v plamenech šílenství. Možná také dobře.
Tancuješ na hraně temnoty, Ekathe, promlouval jí v mysli hlas. Zněl jako Kalous, léčitel, který vždy tak zuřil, když se tak nesmyslně málem nechala zabít. Byl to však její hlas. Poslední stéblo příčetnosti. Propadneš jí?
Poručík sledovala lavinu, která se k nim blížila. Pohlédla na Rewa, který stál velmi tiše vedle ní, svíral svůj meč tak silně, že měl klouby bílé. Pozoroval ji, v očích zoufalství.
"Pane, bojujte," zašeptal a natáhl se k ní, jeho krvavé prsty jí zanechaly chladné, vlhké šmouhy na tváři. Olízla mu prsty a usmála se.
"Skořápka," zašeptala a chytila jeho prsty, opřela si do nich líčko. Teplá dlaň, tvrdá ruka válečníka. Vibrovala životem a mocí, přestože nosila tolik smrti a bolesti. Na bolesti se najedla, její duch těla si spokojeně pomlaskával. "Tolik magie." Rozhlížela se. Chlapci, její vojáci, kteří v ní věřili. Přibíhali za ní, pomáhali raněným, čekali na rozkazy. Něžně se usmála. Byla jejich Matka. Byla jejich velitel.
Necháš je umřít?
Zuřivost v ní se bouřila, nenechá nikomu vzít, co je její. Nikomu.
Temnota kolem ní se stáčela, ale nedokázala se uchytit. Ještě ne, ještě stále ne. Měla své chlapce. Pro ně zemře. Ne pro temnotu, ne pro šílenství. Rozesmála se. Ta ironie. Většinu elfů válka zlomila. Ale jí, jí válka pomohla, když ji zlomila vlastní krev. Protože jí dala jinou rodinu, o kterou se musela postarat.
"Nemůžeme tomu utéct!" zařvala pak, protože hluk laviny byl ohlušující. Sledovala ji, tu nenasytnou bestii. Byla prolezlá zkaženou, lidskou magií. Ekathe bílé smrti věnovala chladný úsměv.
Lidská magie zde neměla co pohledávat. V Měsíčních horách, kde bylo Měsíční jezero, tak mocný zdroj přírodní magie. Zde lidská magie se svou špinavou nekromancií nepatřila. Zde vládla Kah, Příroda, zde kvetl život. Přestože byla smrt součástí Kah, tato lavina ne. Tato lavina byla součástí bestie, která ničila magii na severu, už po staletí. Zelenooká si byla jistá, že si to Země uvědomovala a pozná svého nepřítele.
Lidé byli pošetilí, když zatáhli boje do Měsíčních hor. Na místo s jedním ze zřídel moci země.
Ekathe byla prvorozená. Jakkoliv slabá její magie byla, dokázala se zemí manipulovat. Možná nedokázala donutit rostlinu vyrůst. Ale zatraceně jistě mohla darovat Kah, a dokázala zemi zavolat. Tak, jak to dělala při každém Připíjení v létě, když ji Příroda potřebovala. A kam šla Příroda, tam následovala magie země, zřídel, magie elementů, tak těsně propojené, že si je mnozí pletli.
"Všichni ke mně!" zařvala rozkaz. Elfové, i ti, kteří se dali na útěk, se zarazili. Pár jich pokračovalo v běhu, ale většina se vrátila. Možná věděli, že nedokážou utéct, možná cítili sílu a odhodlání v jejím hlase.
"Do kruhu!" Teď už spíše gestikulovala, tak ohlušující byl hluk. Vibroval jejich těly a probouzel strach. Usmívala se na ostatní, triumfálně, a ono to pomáhalo, přestože netušili, co chce dělat.
Přetvářka byla vždy vítězným kamenem v arzenálu dobrého velitele.
Lavina už byla blízko, cítila ledový dotek smrti, který sliboval věčnost bolesti.
Vzala za ruce Rewa a Egga, ti byli nejblíže. Egge sebou trhl a rychle na ni pohlédl, když ale ostře ukázala na elfa vedle něj, chytil ho. Ti chytli ostatní. A tak dále, lavina se blížila a oni vytvořili kruh. Stahovala je blíže k sobě, donutila je kleknout si a udělat ze sebe co nejmenší cíl, dotýkat se ostatních co nejvíce to šlo. Pak se do nich ponořila, bez dovolení hrubě popadla jejich magii a táhla ji k sobě. Sbírala ji a splétala, tentokrát ne do pavučiny, kterou rozhazovala kolem sebe, ale do lana. To obtáčela kolem jejich skupiny. Zuřivost v jejím nitru ji hnala rychleji a rychleji, bičovala k akci, zatímco magie do ní proudila, více a více. Ponořila se i do Rewa a Lika, do těch studnic síly, a pak brala, brala, brala.
Lano kolem jejich skupiny bylo jako zářivý kokon, tak nádherný v jejím vnitřním zraku, a skrze její oči i pro ostatní. Pustila ruce elfů vedle ní, ale spojení se nepřerušila, měla je už pevně zakotvené v mysli, byla všemi, a všichni byli jí.
Konec lana, které splétala, magie, kterou měla prosívat skrze svou po kapkách, tu chytila pevně do rukou. Pálilo to, protože to bylo příliš síly, tak strašně moc. Nevědomky prováděla naučená gesta, zároveň měla v ruce kostěný nůž a řízla se do dlaně.
Lavina už byla skoro u nich, tak blízko...
S ledovým závanem za krkem prudce vyrazila rukama proti zemi, lano magie jako kopí poslala do středu Prapůvodní Matky, ke středu země. Veškerou magii, kterou obvykle tak pečlivě prosívala, pustila jako záplavu svou podstatou ke Kah.
Elfové v kruhu se cukali, chtěli utíkat, chtěli svou magii použít, aby se bránili, panikařili, ale její lano je pevně drželo na místě, teď byli její a ona si s nimi mohla dělat, cokoliv chtěla.
Teď potřebovala jejich magii. Nemohla je nechat jít.
Všechno, nebo nic.
*
Lavina byla na nich.
Navzdory svému předsevzetí vykřikla a přikryla si hlavu rukama, padla k zemi.
Okamžik předtím, než si je mohla smrtící magie nárokovat, Kah z hlubiny země odpověděla. Vystřelila proudem magie, po lanu, které Ekathe spletla. Objala je do své moci, proudilo skrze ni více a více magie...
Poručíka zalilo stříbrné světlo, tělo jí pohltilo milióny žhavých jehel magie, které trhaly a drásaly. Krvácela a její krev byla krví země. Zářila.
A z dálky, z dálky stejně odpovědělo Měsíční jezero.
Křičela, když se lavina přehnala nad nimi. Udeřila, ale byl to pouze sníh, byly to kameny, špinavá lidská magie chyběla.
Křičela, když myslí držela svou křehkou síť, když zuřivě bránila ostatní, kteří byli s ní, když skrz sebe usměrňovala Kah.
Poté už nekřičela, pod metry sněhu, který na ni těžce doléhal a který ji dusil.
Už nekřičela, když se propadla do bezvědomí. Krvácela magii, nejen Kah, ale i svou, dokud nebylo, co by teklo a ona neztratila vše. I své rodové právo.
*
Ekathe ležela v posteli a tiše upíjela horký čaj.
Znovu pohlédla na svou ruku, sevřela ji v pěst. Byla to pouze ruka. Kost obalená svaly obalená kůží.
Necítila vůbec žádnou magii.
Jako by ten kousek, který předvedla u Bílého drápu, vše magické v ní vypálil. Dlouhodobý proces, který začal smrtí Bonifáce, jejich rodinného ducha, vyvrcholil v jediný, nádherný a děsivý okamžik. Nedokázala ovládat magii.
Oh, měla v sobě magii, to zcela jistě. Když se řízla, rána se jí rychle zahojila a takřka mohla cítit její podstatu, její moc... takřka. Elfové byli stvoření magie a přírody, kdyby neměla magii, nebyla by elf. Tak jí to léčitelka vysvětlila. Ale nedokázala ji vnímat. Nedokázala s ní manipulovat. Jako by neexistovala.
Léčitelka ji zavedla do části stanu, kde byli těžce zranění. Ekathe se zázračně cítila mnohem lépe, to se její duch bolesti živil na emocích v místnosti a posiloval ji. Ale nemohla to ovládat. Stejně jako neovládat vysílání bolesti do okolí, když ji léčitelé spravovali, co lavina polámala. Nedokázala ani sdílet štěstí pomocí své duše, něco, co dělala už jako malé ílško, protože duch štěstí byl vždy její součástí a velmi jasně si ho uvědomovala. Dokázala to jedině, když byla šťastná tak, že si její duch mysli nemohl pomoct.
Byla Rewovi a Likovi k ničemu.
Její dar Zpodobnění byl ztracený.
Zlepší se to, tvrdila ulo, která ji léčila. Za pár let znovu ucítíte magii, poručíku, a za pár desetiletí vše bude jako dřív.
Ekathe zavřela oči a hořce se usmála. Neobtěžovala se léčitelce vysvětlit, že jejich rodinný duch je mrtvý, jejich země umírá a že není nic, co by jí její magii vrátilo.
Ani to, že se takové budoucnosti nejspíše nedožije, ne ve válce.
Zběžně ji napadlo, že bude muset napsat Otci, že abdikuje. Titul Matriarchy přejde na Aiwuli. Nebo možná na Tamawu, bude záležet, zda Aiwuli, jako druhá v pořadí, bude chtít setrvat jako rie'ymue. Pokud mohla vsadit, Otec se postará, aby Aiwuli kněžství nezanechala. Nebo možná ano. Magie v její zemi pomalu vymírala už staletí, většina mocných elfů odešla, krvavě přísahala jiným Matriarchám, aby neztráceli magii společně s její rodinou. Možná nechá Aiwuli shnít se zemí, stejně jako to plánoval udělat Ekathe.
Její domov trpěl absencí Bonifáce. Kdyby jen stále žil... ale byl zavražděn.
Znovu upila čaje.
Neměla io, přesněji byla na tak nízké úrovni, že na tom nezáleželo. Neměla Kath, magii srdce, protože tu teď dokonale vypálila, v jediném zářivém útoku. Magii živlů nikdy zcela neovládala. Magii mysli ani léčitelství se učit nemohla, samotná Daay jí to zakázala, skrze ústa své kněžky.
Ale to nebylo to nejhorší. Stále byla dobrý voják a moc dobře to věděla. Jenže... Poručík bolestivě zavřela oči. Nemohla mít svou jednotku. Elf, který neovládá Kath, nemohl mít tak důležitou pozici. Byla by to zvrácenost.
Ekathe se hořce rozesmála, když ji docela absurdně napadlo, že jí to nejspíše pomůže. Její neschopnost dosáhnout na magii srdce. Zaašaj považoval vše spojené se zemí jako dílo Daay, a tu z duše nenáviděl. Vycítila to z něj, když ji přišel navštívit a gratulovat k perfektní záchranné misi. Z jeho otázek ohledně její magie, a z jeho spokojenosti, když zjistil, že nedokáže ani ubohý pozdrav zemi. Znepokojilo ho sice, jak zachránila jednotku u Drápu, nejspíše se přišel podívat, zda se jí zbavit nebo ne, ale teď byla jeho dokonalý voják. Nezradila by jej nepříteli, ani kdyby mohla, protože s ním neměla jak komunikovat.
Do hrníčku s čajem kaplo. Zelenooká vzhlédla, ale střechou stanu neteklo. Pohlédla dolů a pak si zamračeně utřela nos. A jistě, na rukou měla šmouhy krve. Měla podobné symptomy jako při Připíjení v létě. Krvácení, závratě, omdlévání. Ale vše jaksi... utlumeně. Neměla magii, a ta nemohla vyšlehnout dost proto, aby jí vážně ublížila.
S povzdechem položila hrnek. Pro jistotu, kdyby přeci jen omdlela. Svět na okamžik zalil zelený a stříbrný závoj, než ho silou vůle potlačila. Zachovala si svou částečnou imunitu vůči magii, svůj rys skořápky, pokud jí to bylo k něčemu dobré.
Lehla si a pohlédla na střechu stanu. Sledovala jemné prohýbání plátna, když na něj bušil déšť. Polní nemocnice nebyla v horách příliš vysoko, tam by pro pacienty byla zima. Byli v hezkém údolíčku, chráněni stěnami hor, tak, že tu takřka nikdy nepršelo.
Tedy, do doby, než sem Ekathe zavolala Kah, od té chvíle lilo v jednom kuse.
Pokud k sobě elfka měla být upřímná, byly tu i klady.
Přeci jen je zachránila. Každý život byl cenný.
Kah ji přerodila. Jako by ulehla v Eman. Vypálila z ní šílenství, temnotu, tělo, mysl i duši měla jako znovuzrozené, vše špatné tak mlhavé a bez... ostří. Kdyby neztratila magii, byla by na tom stejně dobře jako na začátku války.
A kdyby se přeci jen stala temnou, absence magie v její bytosti vytvoří tak ubohý příklad temného, že se ta stvůra nejspíše sama pozře, jen aby se sama sobě nemusela podívat do očí.
Ekathe se ušklíbla. Musela. Protože jinak by se rozbrečela.
*
Zelenooká se dlouho, dlouho vyhřívala v horkých pramenech, které zde byly tak pověstné. Jako by nebyla ve válce, ale na dovolené. Pak pečlivě, tak přepečlivě kontrolovala své zbraně. Olejovala je, pečovala o ně se stejnou důsledností, jako kdyby čerstvě prošla výcvikem před nasazením do války.
Oddalovala chvíli, kdy se bude hlásit do služby... a kdy se své jednotky formálně vzdá.
*
"Pane?" Ekathe nevěřícně zírala na dokument v jejích rukou. Přišla do kanceláře velitelství, aby podala svou rezignaci, a místo toho dostala sedmnáct elfů, které zachránila u Bílého drápu. Zemřelo tam třináct elfů. Osm, než dorazila Ekathe, a dalších pět, kteří k ní nepřišli a chtěli zkusit utéct na vlastní pěst. Kah, kterou Ekathe vyvolala, byla mocná. Eliminovala vražednou lidskou magii, ale začalo to u ní jako u ohniska a pomalu se to šířilo do okolí. Ukusovalo to monstrózní kouzlo pomalu. Ti, kteří byli daleko, zemřeli, jelikož je poručík nedržela v mysli, nechránila. Byli lehká kořist.
"Ještě něco?" Kapitán, jehož jméno si nevybavovala, na ni podrážděně pohlédl.
"Měla jsem... nehodu. Nejsem schopná plnit své povinnosti velitele."
"Slyšel jsem," kapitán na ni jízlivě pohlédl. "Absence magie neznamená, že nedokážete velet jednotce elfů. Nebo by to alespoň nemělo překážet. Pokud je velitel dobrý a nespoléhá, že magie vyřeší vše," odvětil ostře.
Ekathe zaťala čelist, už se nadechovala k poznámce ohledně darování zemi, rituálů, které důstojníci obvykle praktikovali... a kousla se do jazyka, když si uvědomila, jak by to vyznělo. Na první, kde se věřilo v Milostivou matku a Otce ohně.
"Máte námitky?" zeptal se elf, když mlčela.
"Iš," odpověděla tiše. Zvažovala to, zamračeně, ale pak nechala svou tvář uvolnit se do úlevného úsměvu. Chvilku bojovala, ale pak se rozesmála, protože... byla velitel. Netušila, co by dělala, kdyby jí její chlapce vzali. Do té chvíle se nad tím snažila nepřemýšlet, a doufala, že Jiril, kterého plánovala navrhnout na kapitánskou hodnost a kterého nominovala jako vhodného velitele její jednotky, ji přijme k sobě. Ale že jí chlapci zůstanou, i když je v podstatě mrzák... Elf před ní se prudce narovnal a promnul se levé ucho.
"Kroťte to, zatraceně," sykl na ni a rozhlédl se. Ekathe na něj zmateně pohlédla. "Svou radost, cítím to až v kostech," zamumlal.
"Mou radost?"
Samec zamrkal a prohlédl si ji. "Neděláte to schválně, co? Zatracená magie, mrzačí i to, co má být nedotknutelné," zavrčel si pod nos. "Váš duch mysli je radost, pokud to chápu dobře. A vy jste mi právě poslala takovou dávku emocí, že mám chuť začít zpívat, nebo vás zatáhnout do rohu a odměnit vás za vaši štědrost. Dokonce mě přestala bolet i hlava," ušklíbl se. Ekathe zrudla.
"Neovládám žádnou magii, omlouvám se, pokud jsem vám způsobila nepříjemnosti."
"No," odvětil ten do té chvíle pochmurný elf a v očích mu zajiskřilo. "Váš partner alespoň bude vědět, když to předstíráte posteli. Výhoda pro nás," odvětil s pochmurným pobavením a pak ji odmávl. U východu ji ještě zarazil jeho hlas. "Dávejte si s magií pozor, poručíku. Není na ni zde nahlíženo vlídně."
Pohlédla mu do očí.
"Překupníci zde mají jisté... cetky, které by vám s vašim problémem mohly pomoct. Tlumiče magie. Různá šidítka. Taky by nebylo špatné mít medailon Milosrdné matky."
"Qi." Vážně kývla po chvíli a s dalším zasalutováním odešla.
*
Ekathe si prohlížela elfy, které dostala, a nemohla se zbavit pocitu, že je něco zatraceně špatně. A že se to "špatně" přenese velmi brzy i na ni.
"Kdo je služebně nejmladší?" zeptala se.
"Já, pane," ozval se elf zhruba uprostřed skupiny. Poručík k němu došla a prohlédla si ho. Byl vyšší než ona, ale pokud se brala kasta válečníků, všichni byli. Nebyl nové maso, ani zdaleka. Viděla jizvy, některé by dohnaly i veterána ke smrti bolestí. Pozorovala zbroj, o kterou bylo dobře postaráno, přestože byla obnošená. Stál před ní voják, kterému by bez zaváhání svěřila svoje záda i v té největší řezničině.
Zaašaj se zbavuje svých odpůrců, šeptal jí v paměti Kalousův hlas.
"Chcete mi nakecat, že tento elf je tu služebně nejmladší," zabroukala Ekathe a šla podél řady, prohlížela si je jednoho po druhém. Pak zpět. Těch sedmnáct ji bez pohnutky pozorovalo. "Daay, proč já?" zavrčela si pro sebe. "Jirile! Vezmi všechny, kromě těchto šesti," mávla k těm, kteří ji znepokojovali, "na plac a prozkoušej je, večer chci hlášení. A vy, chlapci moji, chcete mi vysvětlit, co šest čarodějů dělá mezi vojáky? Chcete se nechat zabít?"
Nikdo se nepohnul, těch šest čarodějů, ale ani zbytek nových vojáků. Zamračeně na ně pohlédla. "Nemluvila jsem snad jasně? Běžte na cvičiště, chci znát vaše schopnosti."
Jeden z elfů se kousl do rtu, okamžitě na něj zaostřila. "Chcete mi snad něco sdělit, vojáku?"
Ostatní se napjali, ve vzduchu náhle visela agrese. Nesáhla po dřevných jehlách, zatím, ale byla okamžitě připravená zaútočit. Bránit se.
"Doprdele! Ty pitomče!" rozeřval se Illor a poručík slyšela Lorafovo přerývavé omlouvání. Když Ekathe cítila, že ji krk ovanula vlna horka, oči se jí překvapeně rozšířily a okamžitě se otočila.
Ach ano, ti dva idioti něco podpálili. A co více, podpálili jejich kuchařský stan.
"Illore, okamžitě to uzemni!" štěkla Ekathe a rozběhla se tam. "Wele, kde kurva vězíš?!" Jejich vodní čaroděj měl ty dva ohnivé pitomce jistit.
"Pracuju na tom, pane!" ozval se dotčeně Wel.
Pozdě. Vyšel Lasička. A jeho výraz...
"Byl to Illor a Lorafa," opustila okamžitě své bratry v boji.
"Pane!" ozval se prosebně jejich nejmladší. Uzemnila ho pohledem. Pak stála bokem, zatímco se Lasička otočil ke dvěma čarodějům. Rozhostilo se ticho, když tábor čekal na verdikt jejich kuchaře.
"Spálil jsem večeři," odvětil Lasička s precizní výslovností jižanů, samé protahované hlásky.
"Omlouváme se, Lasičko," odvětil Lorafa provinile. "Můžeme ti pomoct to napravit?" dostal ze sebe dříve, než ho Illor stihl zarazit. Ekathe slyšela, jak mu ohnivý čaroděj nadává do pitomců, zatímco jim kuchař vyjmenovával seznam činností, které budou muset před večeří stihnout.
"A večeře je stále spálená," otočil se k ní kuchař vyzývavě. Ekathe zvedla ruce a ustoupila.
"Samozřejmě, jistě. Dalo se to předpokládat," odvětila rychle. Jakmile se kuchař otočil zpět k doutnajícímu stanu, upřela na dva ohnivé tvrdý pohled. "Jestli bude večeře spálená i zítra, vyžerete si to," zavrčela na ně.
"Udělejte něco se zásobami, pane, jinak nebudu mít z čeho vařit. Co si myslí, že tu žijeme ze vzduchu?" dodal Lasička.
"Podívám se na to."
"Prosím, pane," zavrčel a rozhlédl se, jako by hledal někoho, s kým se pohádat. "Zatracené hory, nic se tu ani nedá pěstovat," bručel si pod nos, když odcházel. Založila si ruce na prsou a pohlédla na Wela, který se dostavil, ohořelý a promočený.
"Spokojený?" zeptala se ho. Prudce se narovnal.
"Nebyla to moje chyba! Ten debil mu vyhodil meč z ruky, když kouzlil –"
"Proto jsi je měl jistit."
"Měl jsem skočit do rány hořícímu meči, pane?" zeptal se Wel jízlivě. Když viděl její výraz, náhle přešlápl a odvrátil pohled.
"Zatraceně, idioti! Řekla jsem jen velmi nenápadná kouzla! Cvičení jemnosti, přesnosti! Jsme na první, do háje," připomněla jim tvrdě. Čarodějové se napjali. Pamatovali si, co jim říkala. O magii, o Zaašajovi. Nejspíše to i věděli. Ale uvědomovali si to?
"Omlouvám se, pane. Už se to nestane," slíbil Illor upjatě. Nikdy ji plně nerespektoval a omluva ho musela stát zatraceně hodně z jeho hrdosti.
"Rozchod. Běžte rozšířit historku, že se Lasička naštval kvůli nedostatku zásob a podpálil nám večeři," zavrčela.
Čarodějové kývli a rozprchli se.
Ekathe si promnula spánek a pak si vzpomněla, že má rozhovor s neposlušnými vojáčky. "Na cvičiště, mazáci, a ten zbytek, zítra náš rozhovor dokončíme, rozumíte?" zavrčela na ně. "Rozchod," štěkla dříve, než měli možnost reagovat, a pohledem je vyzývala, ať neuposlechnou.
Rozprchli se, až na jednoho, který na ni vážně hleděl.
"Není pravda nic z toho, co byste o nich slyšela. Za to bych dal život."
"O kom?"
"O čarodějích," odpověděl. Ostře na něj pohlédla.
"Jméno, vojáku?" zeptala se po chvíli. Chtělo to koule, vystoupit kupředu a ozvat se, když ji ten elf v podstatě neznal. Něco takového respektovala.
"Kyru, pane."
Dlouze si ho prohlížela. Pak kývla a pohlédla směrem, kterým čarodějové zmizeli. "Já vím, že ne. Já to nakonec vím," zašeptala si spíše pro sebe. Zamířila ke svému stanu. Čekala na ni sklenice zpola plná sladkého sirupu. Možná jí sladkost vyžene hořkou pachuť na patře.
*
"Poručíku," doběhl k ní Jiril.
"Co se děje?"
"Nemáme znecitlivující jedy. Nic. Míchač tady nemá dokonce ani zatracenou Rez, natož Železo. Nejlepší, co tam mají, je Psaníčko. I to je kurevsky předražené, což je nejspíše důvod, proč ještě nedošlo."
"To není možné," dostala ze sebe po chvíli.
Její zástupce zaváhal. "Pane, můj názor je, že zdejšího míchače popravili a cech zde neposlal náhradu. V míchačově obchodě sedí učedník a ten toho příliš neumí. Vaří z vody."
"Děláš si kozy?"
"Ne, pane." Jiril narážku neotočil ve vtip, což ukazovalo, jak zatraceně špatně na tom byli.
Ekathe se posadila zpříma a promnula si spánky. Kde byl Kalous? Ala a Alka, léčitelská dvojčata, poslala domů a přišla jí zpráva, že se na fronty nevrací, protože to bylo příliš traumatizující. Nemohla říct, že by ji to překvapilo. Takže její jediný léčitel byl Kalous. Podle dopisu se měl vrátit už před dvěma dny, ale nebyla po něm ani stopa.
Zatím se ještě neznepokojovala... ale vše se začínalo kupit. Drobná zranění, která doháněla její chlapce k šílenství a frontový léčitel toho měl nad hlavu. Povzbuzující jedy a teď dokonce i základní jedy proti bolesti, bez kterých své chlapce nemohla poslat do pole.
Ano, ty, kteří s ní byli dlouho, naučila základní úroveň odolnosti vůči bolesti. Ale ani v nejdivočejších snech by se neodvažovala poslat zelenáče do bojového pole bez řádné dávky Železné odvahy. Stres z bitvy, strach ze smrti, vše by otočilo i lehkou ránu, kterou by při tréninku v pohodě přestáli, v kapku, která by je poslala do náruče šílenství. Viděla to už mnohokrát.
"Co zdejší mistr zásobování?"
"Neví, kam dřív skočit. Má problém sehnat i jídlo, natož ostatní nezbytnosti."
"Neříkej mi, že tu je horší organizace než na té zasrané třetí," zavrčela a postavila se.
"Víte, co se šeptá, pane. Od chvíle, kdy zde začaly čistky plukovníka Zaašaje, vše jde do háje."
"Ticho," štěkla a ostře na něj pohlédla. Její zástupce semkl rty, ale kývl. "Ujisti se, že rozumí i ostatní. Nechci o plukovníkovi slyšet ani jedno zasrané křivé slovo. Dej všem řádně najevo, že pokud toto neposlechnou, všichni skončíme na hranici jako hřeb večera."
"Rozumím, pane."
"Běž," Ekathe se od Jirila odvrátila a pohlédla na nebe.
Kalous ji varoval. Šílení a temní, věděla, že to bude zlé. Ale nepředstavovala si, že to bude až takto zlé.
Že to bude horší než na třetí.
Otočila se zpět ke cvičišti a zachmuřeně sledovala, jak její chlapci a elfové pod dočasným Kyruovým velením trénují. Pozorovala i šest čarodějů, které adoptovala a kteří se nemohli přiznat ke svému umění.
Byli prohlášeni zrádci. Někteří jmenovitě, jiní ve spojitosti s jinými zrádci, ale každý z nich propadl hrdlem.
Neměla z nich pocit zrady. V žádném případě by na ně nepoložila Zrádcovskou pečeť, cokoliv si oficiální dokumenty tvrdily. Byli oběťmi chycenými v pavučině lží a zrad a teď byli její.
Museli pryč z první, nebo alespoň pryč ze Stříbrného tábora, než je někdo nachytá. Taky se nějak potřebovali dostat k zásobám. Veškeré úplatky a kontakty, které udržovala, se vztahovali na třetí. Zatímco tam měla solidní síť dodavatelů, tady stěží tušila, na koho se obrátit. Potřebovala změnit prostředí a potřebovala čas na plánování. V klidu. Vyhnout se na chvíli bojům, jinak přijde v první bitvě o nováčky. Bez znecitlivujících jedů, bez Kalouse, žádný jiný výsledek nemohl nastat. A ona nemínila v nejbližší budoucnosti natírat nové korálky.
Mračila se a pochmurně sledovala její chlapce.
*
Voják je voják, po pár letech se to dostane každému pod kůži, i nestálému elfovi. Proto rozkazy, i pitomé, přijala jako každý jiný. Nadávala nad jejich blbostí, byla podrážděná, ale dostavila se tam, kde ji chtěli.
Tak stála venku na dešti a hlídala velitelský stan, zatímco se choulila pod lopuchovým listem, který předvídavě utrhla cestou. Pomocí magie už nedokázala odklánět déšť a šidítka byla vyprodaná. Nudila se tak strašlivě, že po chvíli v mysli začala komponovat zprávu Otci, i když se tomu už nějakou dobu vyhýbala jako moru. Příležitostně do toho nadávala svým nadřízeným.
Mít hlídku mimo stan. Šílení a temní. K ničemu. Dobré leda tak pro odhánění zhrzených milenek. Nebo družek, to se někdy těžko poznalo. Jak by asi chránila plukovníka a další, kteří tam ve stanu plánovali, kdyby je napadli? Než se dovnitř dostane, šikovný vrah by mohl dostat dva z nich.
Ekathe dotahovala poslední linie zprávy Raffedorovi k dokonalosti, když se vedle ní objevil elf. Vysoký, pohledný... staré krve. Ale... byl to míšenec. Nebyla si zcela jistá, jak to poznala, ale něco jí říkalo, že před sebou sice mohla vidět dokonalou ukázku elfa, ale čistokrevný rozhodně nebyl.
"Lady, co děláte na dešti tak sama?" Míšenec odněkud vykouzlil deštník, což Ekathe neviděla už roky, a galantně ho přidržel nad ní. Zdvořile se usmála, ale lopuch nespustila.
"Poručík Ekathe. Držím hlídku, jelikož byly plukovníkovy stráže zmasakrovány a někdo tu nepříjemnou práci dělat musí," odvětila příjemně. "Zajímalo by mě, kdo to byl. Ráda bych s nimi strávila sladkou chvilku. Stojím tu už hodiny a jsem tak znuděná a, ano, nasraná, že by to byla velmi intenzivní záležitost. Mnoho zlámaných kostí a bolestivých zranění." Věnovala mu její temný úsměv a míšenec zbledl, mimoděk ustoupil. Na lopuch zabubnoval déšť.
"Zrádci jsou ten nejhorší druh, který válka zplodila. Možná kromě míšenců, nemyslíte?" zabroukala suše. Samec si ji chvíli nejistě prohlížel.
"S míšenci není nic v nepořádku."
"Až na absenci jejich jyn," sykla.
Napjal se a přes tvář mu přelétlo zhnusení. "Stejně zaslepená jako ostatní."
"To řekněte mrtvým vojákům, kteří padli při ochraně Školy, když ji míšenci prodali," odvětila Ekathe lhostejně a míšenec strnul, pevně stiskl rty.
"Nikdo neřekl, že to byli míšenci."
"Zabila jsem čtyři, kteří mě chtěli bodnout do zad." A to také udělala. Nebyli to míšenci, kteří byli puštěni do Školy, díky Daay, ale žili okolo. Nechali se koupit a dovolili lidem volně cestovat elfskými teritorii.
Samec před ní zbledl a ustoupil, deštník mu vypadl z náhle chabých prstů. Pak se beze slova otočil a rychle odkráčel, z rozčílení se ani nechránil před deštěm. Zelenooká na chvíli pocítila vinu. Tohoto míšence zjevně znepokojilo, co se stalo, nebyl zrádce. Ale byl míšenec a nejspíše byl náchylnější k tomu se nechat koupit. Jeho lidé neměli stín, který je poutal k zemi, zajišťoval místo v koloběhu života. Nemusel se tak zoufale bát o teritoria, protože se, nakonec, mohl přesunout kamkoliv.
Ale stejně nemusela být tak nepříjemná. I chování elfů k míšencům nakonec ovlivňovalo jejich loajalitu. Kdyby byli všichni takoví kreténi jako ona, mohla se pak divit, že je bez zaváhání prodali?
Zachmuřeně se vrátila ke své zprávě. Její chlapci teď s největší pravděpodobností byli zalezlí ve vyhřátém jídelním stanu, hráli kameny, chlastali, užívali si společnosti milenců a milenek... a ona mokla tady venku.
Čest. Pocta za velkou záchranu málem ztracené jednotky.
Zrovna tuto čest by si nechala s radostí ujít.
Daay, za co mě trestáš?
Ekathe postřehla pohyb, v tak hustém dešti se zrovna moc elfů venku mezi stany nepohybovalo, a už z dálky sledovala sebejistou chůzi hrdého elfa. Mířil si to rovnou k plukovníkově stanu. Ekathe uvažovala, jestli se chystat k boji.
"Někdo k vám míří, pane," houkla pro jistotu.
"Kdo?"
"Neznám jej, pane, ale na první frontě jsem nová," odtušila. Ze stanu vykoukl jeden z poradců, a když elfa uviděl, zašklebil se, jako by kousl do něčeho nechutného.
"Zadržte jej, jak nejdéle budete moci, poručíku," odvětil a zmizel ve stanu.
"Rozkaz," zabručela směrem k zastrčené plachtě stanu, jako by snad čekali na její reakci. S narůstajícím zájmem sledovala přicházejícího samce. Byl zmoklý, což jí až tolik nepřekvapilo, mnoho z vojáků zde nepoužívalo magii. Ale na rozdíl od většiny tvorů, kteří když zmokli, vypadali prostě promočeně, tento samec rozhodně stál za druhý pohled. A třetí. A hodně, hodně dalších.
Ostré rysy, inteligentní pohled v očích, rty měl sice úzké a stočené v zamračení, ale stejně by se vsadila, že by dokázaly s její tělem divy. Neskrývaně si prohlížela elfovu postavu – široká ramena, bicepsy, silná stehna a dlouhé nohy. Určitě měl nádherně vypracované břišní svalstvo. A níže by mohlo být taky zajímavé překvapení.
Pak si všimla náušnic v jeho uchu. Nedávaly smysl. Nebyl to podplukovník, ale nebyl ani kapitán. Byl něco mezi tím. Major, napověděla jí paměť. Major, který dostal svou hodnost od svých podřízených. Byla to lidská hodnost, kterou elfové nepoužívali. Byl jediný, byl Major, a byl známý napříč všemi frontami. Přestože nebyl povýšen svými nadřízenými, ti, kterým velel, donutili ostatní jeho postavení respektovat. Nejvýše postavený elf, který nepatřil k julir'aegi.
Zatraceně, pomyslela si a vypjala se. Stála před ní legenda. Zmoklá legenda.
"Majore," postavila se do pozoru a zasalutovala, když elf došel až k ní. Překvapeně se na ni podíval a už chtěl jít dovnitř. Ekathe nenásilně ukročila do strany, aby ho zastavila. "Omlouvám se pane, ale mám rozkazy nikoho dovnitř nepouštět."
"To se vsadím," zavrčel elf. "Uhni, samice, nebo projdu přes tebe."
"Promiňte, pane," odvětila Ekathe a opravdu jí to bylo nepříjemné. Ale nepohnula se ani o krok.
Přeměřil si ji a nezdálo se, že by se jí bál. Nedivila se mu. Přestože plukovník nebyl změkčilý elf, celý jeho poradní štáb měl k vojákům daleko a jeho stráž byla jen parta ílšek, která si prošla pouze základním výcvikem. Privilegovaná mláďata s hodností kvůli krvi, ne schopnostem. Kdo ví, proč si je Zaašaj vybral.
Nejspíše to byl zbytek, který se vyškrábal nahoru, když ostatní hořeli. Bezcharakterní krysy.
Bleskurychlý pohyb, kdyby poručík nebyla zvyklá i na rychlejší, skončila by v blátě. Takto jen chytila zápěstí, protočila ho a kopnutím poslala Majora pár kroků dozadu. Překvapeně zamručel a promnul si ruku. Sledoval náušnici v jejím uchu.
"Komu patříte, poručíku?" odvětil a na tváři mu začal růst pobavený úsměv. Pohlédla na něj. Teď začal hrát hry a metat dvojsmyslné narážky?
"Ještě jsem nebyla přidělena nikam, pane."
"Co děláte u něj? Vypadáte, že na rozdíl od ostatních dokonce i něco umíte," složil jí poklonu a zdálo se, že uvažuje, jestli to bylo pro konexe, nebo jestli s plukovníkem spala. Málem se nad tou myšlenkou otřásla. Nechat na sebe sáhnout někoho, kdo s klidným svědomím pálil jedince jejich rasy?
Major čekal na odpověď, tak pokrčila rameny.
"Ohlaste mě," rozkázal a jeho autorita se kolem něj usadila jako pohodlný plášť.
"Pane, je zde Major," houkla.
"Plukovník nemá čas," ozvala se odpověď a Majorovy rysy se napjaly.
"Plukovník ví, že bych ho neobtěžoval zbytečně," reagoval Major netrpělivě a poručíka překvapilo, když v jeho hlase postřehla stopy respektu. Ať si elf před ní myslel o plukovníkových vojácích cokoliv, zdálo se, že Zaašaje samotného měl v úctě.
Chvilka ticha.
"Nechte ho projít," pronesl Zaašaj. Ekathe ustoupila a Major se na ni usmál.
"Co si dát společnou večeři, poručíku?" zarazil se ještě, ruku na plachtě stanu. Když se dotkl její tváře, neuhnula, pouze ho sledovala.
"Co nabízíte?"
"Čokoládu," protáhl smyslně. Zachvěla se. V očích Majora zajiskřilo, dokonce se mu i vzrušením zachvěly špičky uší. Popravdě? Ekathe by šla i bez čokolády, ale ta byla sladkým, sladkým bonusem. A co bylo ještě lepší, tento samec mohl být odpovědí na její modlitby. Zásoby, lehké boje, léčitelská péče, pro tuto legendu vše bylo k dispozici a ona uměla být mezi přikrývkami zatraceně přesvědčivá.
"Čekejte mě," kývla ostře. Major jí něžně přejel palcem po spodním rtu. Nečekala, že ten dotek vyvolá okamžité vzrušení, a on nejspíše také ne. Nejdříve kvůli zranění, pak starostem, jednoduše si dlouho nikoho do stanu nepozvala a její tělo si to žádalo, když tak příhodně zpozorovalo tak slibný exemplář. Oba polkli, náhle vzrušení. Věděli to i o tom druhém... a potřebovali uvolnění. Ekathe, s očima upřenýma do jeho, záměrně spustila lopuch a oba zchladila ledová sprška.
Vyrovnala se, odstoupila a podržela mu plachtu stanu, kterou rozevřela s ostrým plesknutím. Pohled měla upřený za jeho rameno, uctivá, ale odtažitá.
Major se odvrátil, tvář se mu vyhladila od emocí, do očí se vrátila tvrdost. Vešel do stanu, napjatý jako válečník před bitvou. A pak začala hádka. Toho druhu, kterou si každý voják rád poslechne. Kdy vysoce postavený důstojník nadává jinému vysoce postavenému důstojníkovi kvůli jeho pitomosti a co to stojí ty pod ním.
Argumenty eskalovaly, začínalo nadávání, barevné a plné fantazie. Racionalita vyletěla oknem a vytahovalo se špinavé prádlo. Elfku potěšilo, že se Major držel slušně a jeho nadávky měly ostrou hranu a jízlivý vtip. Taky směr, jelikož každého pomalu dostával, kam chtěl. Což bylo zkurvené zásobování.
Upřímně a královsky se bavila.