#8.5

Sledoval jsem Mareepa a Teu. Ti dva byli tím nejbližším, co se dalo nazvat "přáteli". Nevěřil jsem jim, oba byli agenti mého otce, svých Rodin a možná i jiných stran. Ale nikdo nemohl vyrůstat v úplné izolaci a možná trochu sentimentálně jsem vzpomínal na divoké roky, které jsem si plně užíval, s Mareepem a jeho technologickými hračkami, bojácným jehňátkem, a Teou, která byla na aristokratku vcelku normální a měla páteř, kterou jsem v ní vždy obdivoval.

Nevšimli si mě, tlumenými hlasy probírali nějaké drby o tom či onom děcku nějaké Rodiny. Jména jsem matně poznával ale obličeje, vždy stejné, mi splývaly dohromady. Byli všichni jeden jako druhý. Se svou extravagancí a rádoby světáctvím se motali v tom stejném kruhu jako slepci, a vyhovovalo jim to. Opravdu, ti, na které jste si museli dávat pozor, byli poradci, pravá ruka vždy ve stínu, s vychytralým, pozorným pohledem a zářivým úsměvem. Kdysi jsem za jednu z neškodných loutek považoval i svého bratra.

Kdysi jsem byl idiot.

"Sab sab," ozvalo se z rohu místnosti. Na nějaké úrovni jsem věděl, že tam ten pokémon je, ale stejně jsem se nechal nachytat, což prozradilo mou přítomnost.

zdroj: https://cz.pinterest.com/pin/309200330639136413/

"Sableyi?" zeptala se Tea a poté sledovala pohled svého pokémona. "Uri." Usmála se široce.

Tea měla ryzí sexappeal. Byla příliš vysoká, příliš hubená, neměla prsa ani pořádné křivky. A přesto, když se usmála těmi svými úzkými rty a pohlédla na vás, nějak jste si ji představili pod sebou v posteli. Nebo na kolenou, s těma zelenýma očima upřenýma na vás, když...

"Teo. Mare." Kývl jsem jim na pozdrav. Odvrátil jsem od nich pohled a nenápadně si přeměřil místnost.

Ach ano. Přehrabovali se mi ve věcech.

Jízlivě jsem se ušklíbl.

Zrzka se lehce napjala a její úsměv byl trochu křečovitější.

Posrali jsme to, oba, když jsme se spolu vyspali. Ztratil jsem pro ni respekt, jelikož se ukázalo, že ta tvrdá schránka, kterou ukazovala světu, byla pouze to – skořápka. Lísala se pak jako kočka a požadovala věci, o kterých měla vědět, že žádné dostaveníčko na jednu noc neposkytne. Měli jsme být pouze dvě těla.

A ona chtěla budoucnost.

Tolik k její nezávislosti.

Měl jsem pocit, že mi nikdy neodpustila, že jsem viděl její zranitelnost a místo abych ji... cokoli, tak jsem to hodil zpět do jejího podivně exotického obličeje. Nezvládl jsem to dobře, uznávám. Občas jsem se dokonce cítil provinile, když mě vzpomínky na spěšné oblékání a její rozmazanou řasenku pronásledovaly za horších dnů. Kdo by to jen řekl, i já měl nějaké to svědomí.

"Dlouho jsme se neviděli," pronesl Mareep do ticha. Na klíně mu seděl jeho osobní počítač – nejnovější zázrak technologií, pokud se nepočítala umělá inteligence.

"Pravda." Hodil jsem na stůl peněženku a PMobil, hrál, že si nevšiml, jak oba na ty věci upřeli dlouhý pohled. Možná bych jimi opovrhoval. Ale oba byli pouze pěšáky svých Rodin a opravdu, možná bych se cítil uraženě, kdyby se nepokusili o nic. Opomenutí jako sofistikovaná forma urážky a tak dále. Uvažoval jsem, zda Mar měl mezi pokémony nějakého, který stahoval data i bez potřeby dotyku. Usoudil jsem, že to je více než pravděpodobné, a v duchu si poznamenal, že musím zajistit náležitá obranná opatření. "Jak se vede vašim uctivým Rodinám?"

"Sarkasmus je nejnižší forma vtipu," broukla jízlivě Tea.

"A nejvyšší formou inteligence. Doplň si vzdělání, drahá Teodoro."

"Jeden by shledal diskutabilním, zda jsi ty správný soudcem těchto záležitostí, broučku."

S úsměvem jsem kývl a zrzka se líně usmála a škádlivě mávla prsty.

"Nechci probírat rodinu, když je tu něco zajímavějšího." Mareep se zavrtěl na židli a váhavě na mě pohlédl.

"A to?"

"Moje snoubenka ti včera seděla v podstatě v klíně." Usmál se šťastně zelenovlasý nerd.

"To je dobře?" Tea si hrála s pokéballem a zamyšleně Mara sledovala.

"Zatraceně jo. Můžu se pokusit kličkovat ohledně faktu, že je to nevěrná partnerka a kdo ví, možná mi to i uznají."

"Nebylo by jednodušší si někoho vzít, převzít zodpovědnost nad svým podílem ve firmě a mít pokoj? Nakonec s ní nemusíš mít nic společného. Ani dítě nebude několik let potřeba."

"Pokud by se nějaké neobjevilo i bez mé pomoci."

"Myslíš, že by tě podvedla?"

"Blázníš? To by si nedovolila, tak velké její jméno není. Spíše by byla schopná s Matkou intrikovat a nějak by dostali mé sperma i bez mého vědomí."

Odvrátil jsem se od nich a pohlédl z okna. V zahradě se nepohnul ani lístek, po chvilce jsem kolem pozemku detekoval hlídat smečku. Lucario, který byl pokémoní obdobou šéfa bezpečnosti. To znamenalo, že někde na opačné straně pozemku byl Liepard. Ti dva byli jako levá a pravá ruka, a díky Lucariově telepatii dokonale zsynchronizovaní. I když, možná jsem to označil špatně. Lucario byl ruka, a Liepard čepel v ní. A co se týkalo očí... Na trávník vběhl Luxray, lehounký na packách jako tanečník. Pohledem pročesával stíny, a věci za nimi. Otec měl osm těchto šelem, každý z nich táhl tříhodinové směny, a mezi nimi bylo jen málo věcí, které by jejich pozornosti unikly.

Na rozdíl od většiny sídel otec nepoužíval Arcaniny. Byl to hrozivý pokémon a mocný, ale co jsem pochopil, otec nevěřil v jejich koordinaci a spolupráci. Smečka Mightyen, na druhou stranu, byla jako umění. Sledovat je útočit v plánovaném útoku, byla to dokonalost, která vynahradila i lehce slabší predispozice k boji.

Ne že by na tom záleželo. Otec nekupoval nic, co nebylo vražedné.

"Uri?"

"Ano?" Otočil jsem se zpět. Tea pohledem naznačila dveře. A tam stál zlatý chlapec.

"Chce nás vidět otec," pronesl Prim a všechno jeho herectví přede mnou nedokázalo skrýt obavy v jeho očích.

"To jej nesmíme nechat čekat." Pohlédl jsem ven. Luxray stál pod oknem a sledoval mě. Zasalutoval jsem mu a vykročil za svým bratrem.

PMobil i peněženku jsem nechal na stole. Ať má i Tea něco, co může napsat do hlášení.

*

Thorsten Romares byla osoba, kterou jsem dlouho nenáviděl. Možná stále nenávidím. Ale co jsem cítil zcela jistě – strach. I když jsem dospěl a zesílil, možná proto jsem tu emoci cítil o to silněji. Můj otec nebyl někdo, s kým jste si mohli zahrávat a vyšli z toho nepozměnění. Neměl ve zvyku nechávat si v zádech nepřátele.

Prim zaklepal na dveře pracovny a po vyzvání jsme vešli. Posadil jsem se na levou židli. Prim zaváhal za pravou, než se do ní složil také.

Dnes to nebyly žádné mocenské hry, otec začal okamžitě zavírat otevřené složky a uklidil si pracovní plochu, dokud na ní nezářilo logo Romares Industries. Kdysi dávno jsme se proslavili jako stavitelé Lodí. A pod pojmem Lodě jsem měl na mysli behemoty, bestie oceánu, které konkurovaly a dokázaly ustát i nepříjemná překvapení z hlubin. Postupem let se to zaměřilo spíše na bezpečnost cestování a pak jen na bezpečnost a dnes bylo naše jméno spojované s industriální špionáží – z obou stran, přirozeně.

Otec nás tak postavil mimo Rodiny, jelikož jsme nemohli nabízet aliance v jedné ruce a krást informace druhou. A byl dost nemilosrdný, aby se nikdo nepokoušel nás zlomit. Ať to bylo čirou silou nebo vydíráním, držel vyšší společnost Kaloen v šachu s umem, kterému konkurovalo máloco. Pomáhalo, že většina zmíněných Rodin měla naše systémy ve svých ochranných okruzích a otec veškerou konkurenci bez milosti doslova rozebral na kousky a poté začlenil do rostoucího těla titána, kterým se naše obchody staly. Na trhu nebyl nikdo lepší. Doslova.

"Stárnu," začal.

Zamrkal jsem a s bratrem jsme na sebe pokradmu pohlédli.

"Netvařte se jako párek idiotů. Potřebuji stanovit dědice."

Opřel jsem se a pohlédl k oknu, připravil se na dlouhé sezení, kdy budu poslouchat, co vše Prim-

"Surichyáši."

"Ano otče?" Obrátil jsem k němu obezřetně pohled.

"Jsi můj druhorozený syn."

"Ano."

"Primochyáši."

"Ano otče?"

"Jsi můj dědic."

"Ano."

Krátké, výstižné. Nejbezpečnější způsob, jak s otcem komunikovat.

Sledoval nás. "Začátkem nového roku bude vyhlášena nová hlava Rodiny Romares."

Prim byl tak strnulý, že snad ani nedýchal.

Thorsten pohlédl na mě. "Jsi členem Trenérské Unie Kaloen."

"Ano."

"Primochyáš převezme roli hlavy rodiny. Ty mezitím budeš trénovat a staneš se brilantním trenérem. Další rok touto dobou se zaregistruješ do Kaloenského Turnaje. Vyhraješ. Odměnou budou tři pokémoni. Dej mi je, a máš přístup ke svému svěřeneckému fondu a můžeš táhnout, kam se ti jen zlíbí."

Musel jsem v tu chvíli vypadat stejně bolestivě opatrně jako bratr. Ale na rozdíl od něj jsem znal svou cenu. A našeho otce nenáviděl.

"Ne."

Vše strnulo.

Lucario po otcově boku mě propaloval pohledem.

Ticho se prodlužovalo a já polkl, což bylo hlasitější, než by se mi líbilo. Stejně tak jsem tušil, že otec nějak ví, jak zběsile mi buší srdce.

"Jakákoli výhra je, nechám si ji."

Thorsten Romares si mě přeměřoval pohledem a já odmítal ustoupit jako první. Nakonec se ušklíbl a byl to temný výraz, který mě znepokojil, jelikož v očích otce bylo příliš spokojenosti proto, že jsem mu právě měl překazit nějaký plán.

"Pokud si výhru přeješ ponechat, nemám námitky.  Ale do dne po vyhlášení odjedeš z Kaloen a už nikdy nevkročíš zpět. Rozumíš?"

Primo se prudce nadechl. "Otče,"

"Rozumíš, Surichyáši?" zopakoval ostře.

Sledovali jsme se a na okamžik se znali a přesně věděli, co ten druhý cítí. "Dokonale," odpověděl jsem klidně a nebylo to předstírané. Otec překročil linii.

Skončili jsme spolu.

"Urichu!" Otočil se ke mně Prim a v jeho hlase byl vztek.

"Dost, Primo, nedělej ze sebe hlupáka. Nepasuje to k hlavě Rodiny, kterou se máš brzy stát," usekl otec. Pak se zamračil. "Tento příkaz bude platný i pod tvým patronátem, synu," dodal varovně.

Primo svíral opěrky sedadla a já na něj zíral. Můj bratr mě dlouho nenáviděl, nejprve proto, že jsem mu zničil dokonalý, šťastný svět, ve kterém vyrůstal. Později, když mě otec dotáhl, jelikož jsem byl vetřelec v jeho jiskřivé bublině slávy a exkluzivity. Nepotřeboval mladšího bratra. A stále mě nenáviděl.

Jak bylo možné, že jsem si za všechny ty roky nevšiml, že mě bratr... že... tohoto? Věci, která jej nutila za mě bojovat, toho zlatého chlapce, který otci nikdy nic neodmítl a viděl v něm boha?

Natáhl jsem se a položil mu ruku na rameno. Prudce na mě pohlédl.

"Díky, bratře. Ale to stačí." Zápasil jsem se slovy, neschopen najít ta, kterými jsem chtěl vyjádřit, co pro mě jeho postoj znamenal, a že jsem jej také považoval za víc, než jen osobu sdílející DNA. I když jsem si to dodnes neuvědomoval. Nakonec jsem však potřásl hlavou a bez dalšího slova odešel.

*

"Orricku. Najdi mi vše o Kaloenském turnaji, tento ročník. A chtěl jsem to mít v systému včera."