#30

Čas ubíhá podivně, když se celý váš život změní od úplných základů.

Jako prostitutka... jsem přežívala. Život mě den po dni, kousek po kousku otupoval, vysával ze mě odhodlání. Bloudila jsem v kruzích, ztracená, bez cíle. Přežívala. Ostatně jako každý v Kaloenech, který se nenarodil pod šťastnou hvězdou a s mocnými ochránci, kteří mu umetali cestičku k zářivé budoucnosti. Vše se však změnilo.

Žila jsem v honosném sídle. Jediný problém se služebnictvem bylo jejich příšerné drbání a velmi "delikátní" zjišťování, kdy s panem Ankerem bude ten šťastný den. Kolem mého sídla se jako duchové pohybovali mí strážci se svými pokémony, takže jsem nechala své vlastní volně se potulovat, kde chtěli. Byla jsem finančně zajištěná a Keegan s Winthropem se měli ujisit, že to bude pouze lepší. Babička, jak předpokládali, je nechala uniknout ze své sítě a kouzelně prosperovali.

Člověk nemusel být génius, aby jim došlo, že se Matriarcha Nanoci ujišťovala, že budoucí příspěvek do Rodiny nenarazí ve svém malém impériu na žádné překážky. Bylo to popravdě lehce iritující. Dva roky jsem nakonec pro Macharyho pracovala a opravdu si v obchodu své ostruhy vysloužila. Ale stěžovat jsem si nejspíše nemohla.

Nemusela jsem se dívat na zítřky s obavou. Náhle jsem mohla nazírat dopředu bez zmrzačujícího strachu a bez stínu bezmoci. Nebo spíše beznaděje.

A tak jsem se každý den probouzela s jasným záměrem v mysli. Pracovala jsem k vytyčenému cíli, a jelikož to byla má volba, podivně mě to naplňovalo energií a vitalitou. Ani zdaleka jsem se nesnažila plést do politiky, to jsem nechala na Hagenovi. Ten, co se týče našeho malého nedorozumění, přijal mou výzvu a jako velmi ohleduplný snoubenec mi věnoval možná i více času, než kolik si mohl dovolit.

Po týdnu jsem jej přijala zpět do svého života i postele. Jiná volba nakonec ani nebyla. Proč to zbytečně natahovat?

Cvičila jsem se svými pokémony, trénovala Sofii, která se zlepšovala mílovými kroky. Měla několik zdvořilostních obědů s jejími sourozenci a mohla jsem říct, že jsme se respektovali. Co se Ichaboda týkalo, objevil se jednou dvakrát do měsíce, vyzval mě na souboj. A častěji jsem vyhrála než naopak. Což by jej v nejmenším nerozčílilo, kdybych pokaždé neužila jednoho ze svých "slabších" pokémonů. Jeho slabinou byla arogance. A, za což jsem jej ale nemohla vinit, jelikož to měl vintegrované v krvi a nakonec se s tím narodil, jeho nezpochybnitelná víra, že jako člen vyšší společnosti má přístup k tomu nejlepšímu zboží. I pokémonům.

Podezřívala jsem svůj úspěch, i s pokémony jako Swablu, Baletkou nebo Kileonou, za prostý výsledek způsobu pořízení. Ichabod si své pokémony koupil. Já si je vybojovala. Potila krev, když jsme spolu trénovali. A mí pokémoni pro mě dělali to stejné. I primadona Kileona.

cz.pinterest.com pin 713609503432732061

Ichabod měl s každou další porážkou temnější a temnější výraz, jeho neschopnost mě porazit jej užírala zevnitř. Tak dlouho byl oslavován jako pravá hvězda Kaloen, donucená politickými machinacemi vždy odstoupit... a nakonec nebyl schopný porazit jednu trenérku, která ani nebyla v žebříčku TUK. Nijak jsem to nekomentovala, ani neupozornila, že se stejně jako Sofie zlepšoval ohromnou rychlostí. Měl v sobě příliš zuřivosti a nesl na ramenou příliš šikany a nespravedlnosti, aby to dokázal nechat jít. A tak jsem pro něj dělala to jediné, co jsem mohla – cvičila jsem jej v co nejlepšího trenéra a nechala jej, aby mě s každým zápasem více a více nenáviděl.

Má ochranka si zvykla na mě, na mé pokémony, my si zvykli na ně. Touto dobou pro mě byli přirozeností a Malena se tiše vytratila, s ujištěním, že jsem v dobrých rukou.

A to byl aspekt, který mou takřka idylu ničil.

V podsvětí zuřila studená válka, Kaloeny proti neznámé skupině. A z nějakého důvodu jsme prohrávali.

Každý týden třikrát jsem trénovala s Urim, cvičili jsme se zuřivosí a zákeřností, která mi rozproudila krev v žilách a vybrousila mé schopnosti zpět do špičkové formy. Byli jsme přátelé a překvapivě umně dokázali tlumit sexuální uvědomění o tom druhém. Fakt, že jsme dost z té frustrace vybili agresí, nejspíše pomáhal. Byl mi dobrým společníkem, jistým způsobem mi připomínal Zkažený ostrov. Cítila jsem se s ním nejpřirozeněji, náhle obklopená opulencí života na vyšší noze. Jediný kaz na jeho přítomnosti byla Griffith.

Opravdu, pěstovala jsem si na tu mrchu alergii, o Hagenově animozitě nemluvě. Ten ji nemohl vystát do míry, že často nebyl ani racionální. Pokud jsem ale četla některé z eskapád, které v novinách vypadaly tak nevinně, ale byly pečlivě promyšlenými šťouchanci do záležitostí Nanoci, dobře... kdybych byla v jeho botách, nejpíše bych jí už dávno zakroutila krkem.

Třetí z mini-turnajů byl před námi. Tlak na Matriarchu Nanoci byl ohromný, chtěli mě dostat z cesty, ale způsob, s jakým se s ním vypořádala, byl doslova geniální. Griffith předstírala vědoucnost a povznesenost velké intrikánky, ale oproti mé příbuzné nehrála ani ve školní lize. Nejúžasnější byl fakt, že nijak přímo nereagovala. Vždy to bylo slovíčko zde, popohnání tam, vybrání laskavosti, darování příleživosti... tisíce detailů, které spolu zdánlivě nesouvisely. Ale jedna věc vedla k další, má příbuzná rozehrála tucty takových scénářů a jeden se vždy vyplnil. Častěji většina, ale jeden nakonec stačil. Ve výsledku své oponenty vyšachovaly tak dokonale, že se náhle museli ohánět, aby na politické šachovnici vůbec mohli nadále hrát.

A mí informátoři lovili ve stínech podsvětí a zjistili podivný fakt.

Cokoli se to dělo, mělo to spojitost s letošním Turnajem.

Neopomenuli zmínit, že Surichyáš Romares, můj sparringový partner, mobilizoval své vlastní síly, které dlouhé roky nechával latentní. A že se Turnaje účastní, i když pro něj za celý život neměl nic než slova opovržení. Další zajímavý fakt – každá cena vypsaná na jeho hlavu byla takřka okamžitě stažená dolů. Jelikož se platícímu stala letální nehoda. Šeptalo se, že jeho lidé naháněli stíny jako zběsilí. Jelikož po jejich pánovi stále někdo šel. Měl jeho pachovou stopu. A nezaváhal už několikrát vyzkoušet své štěstí a zasáhnout.

Můj drahý přítel Surichyáš. O ničem podobném se nezmínil. Přesto mě má ochranka informovala, že jsem pod ochranou jeho lidí – a z jejich profesionálního pohledu to dělali opravdu pro mou bezpečnost. Takový drahoušek, to kocour byl. Bylo načase, abych začala splácet dluhy.

Ale první na menu byl mini-turnaj. Který jsem mínila vyhrát. A pokud se jediný trenér pokusí mé pokémony letálně napadnout...

...měla jsem připravená stejně letální překvapení, která poté pro takové hlupáky čekala.

*

Zjistila jsem, že pod světly reflektorů dokáže být i pořádně horko. Tiše jsem stála a čelila své soupeřce. Věděla jsem, že uvažuji příliš dlouho. Ale má protivnice byla dobrá. Měla kolem sebe auru kompetence, na kterou jsem mezi trenéry ještě nenarazila. Ale co mě opravdu donutilo se pozastavit a celou věc znovu zvážit, byl její pohled.

Tak chladné oči.

Celý život jsem se pohybovala v podsvětí a vypěstovala si velmi přesný smysl pro věci, kterým se chci zcela jistě vyhnout. Přesto se mi čas od času stávalo, že jsem zakopla o situace, ve kterých jsem si opravdu nepřála být.

Jako když jsem slyšela z uličky podezřelý zvuk, bezmyšlenkově tím směrem udělala krok a až o zlomek okamžiku později si uvědomila, že cítím pach krve. Zhruba v tu dobu se ze stínů vynořila postava. Nemůžu říct, jak vypadala, zda to byl muž nebo žena, mladý nebo starý. Jediné co si pamatuji – chladné oči. Okna do duše bytosti, která už dávno překročila všechny hranice a nezaváhala by vzít mi můj život a poté klidně spát.

Sklopila jsem pohled, ruce před sebou a couvala. Poté velmi rychle odešla, s pocitem, že každou chvíli dostanu kulku od zad.

Nestalo se tak, ale dva celé měsíce jsem se té části města vyhýbala. Pokud někdo nadhodil případ mrtvého muže v jedné nejmenované uličce, rychle jsem změnila téma.

Teď jsem se nacházela na stadionu, já i moje protivnice jsme stály v kuželech světel reflektorů, hluk fanoušků na tribunách ztlumený, ale stále přítomný. A jediné, co jsem viděla, byly oči vraha, které mě poklidně sledovaly přes délku hřiště.

Jsi tu pro mě? ptala jsem se beze slov.

A, z nějakého důvodu, žena mou otázku dokázala zachytit. Usmála se na mě, podivně neosobním způsobem, rty tenké a čára úsměvu takřka neznatelná. Poté jednou zakroutila hlavou. Doleva, doprava.

Lehce jsem sklonila hlavu v gestě respektu.

Duchovní trenérka. I kdybych si o ní předem nevyhledala informace, nebylo by úplným překvapením, že se obklopuje tímto typem pokémonů.

Sledovaly jsme tabuli a generátor stadionu, který se trochu překvapivě zastavil na vodním. Bylo všeobecně známo, že je Amélie duchovní trenérka. Především však, jediný její známý pokémon měl pro vodní typy slabost.

A všichni věděli o mém Dragonairovi. Co vše dokáže s trochou vlhkosti.

Pokradmu jsem na svou protivnici pohlédla. Vzhlížela k tabuli, její výraz neutrální. Takže neměla podporu od hlavounů a ani žádnou nečekala. Sáhla k opasku a bez otálení vyvolala Golurka.

Jako u většiny excelentních trenérů, ani ona zatím nemusela použít dalšího pokémona. Kdybych přitlačila na pilu, nebo používala pouze Larana, bylo by to stejné. Ale já v tomto byla stejně tak pro trénink jako pro vítězství. Potřebovala jsem se poměřit s ostatními, vycítit, jak mí pokémoni reagují pod stresem. Byl to takticky dobrý krok. Strategicky však postup mých soupeřů dával větší smysl, držet si karty u těla a poté zaskočit. Pečlivě jsem si o Améliiném Golurkovi vyhledala vše, co se najít dalo. Ale další dva její pokémoni byli neznámou.

Sáhla jsem po svém pokéballu.

Na tom však nezáleželo. Jelikož jsem upřímně věřila, že jsem lepší. Amélie byla dobrá trenérka, ale ne... brilantní. Přirovnala bych ji k většině trenérů, tvrdě pracujících, ale bez fantazie. Což jí bohatě stačilo, s faktem, že si mohla dovolit koupit to nejlepší na trhu.

Ale pokud by se dal Sofii čas, i ona by jednou Amélii porazila.

Pro někoho Ichabodovi třídy nebyla opravdovou výzvou.

A já byla ještě kousek nad jeho kompetentností.

Delphox líně polehávala u mého stolu. Ani na chvíli mou protivnici nespustila z očí.

Možná jsem byla arogantní. Ale stejný instinkt, který mi říkal, že vyhraju, našeptával, že jsem v bezpečí. Fakt byl, že kdybych byla opravdu její cíl, neviděla bych ji dříve, než při svém posledním nádechu. Pokud vůbec to. To mě ujistilo o pravdivosti jejích záměrů více než nějaké přitákání.

Byla tu však skutečnost, že se rozhodla tak veřejně vystoupit. Znamenalo to, že zde nebyla jiná cesta k jejímu cíli. A nájemné vražedkyni docházejí možnosti.

Takoví lidé bývali zoufalí.

Přesto jsem ale věřila, že jsem v bezpečí. Ne však natolik, aby mě nadcházející zápas naplnil vzrušením a očekáváním jako obvykle. Byla jsem napjatá a čekala katastrofu každým okamžikem.

Golurk. Oživlé brnění, pokémoní golem. Samotná masa, tvrdost, síla pokémona byly dost, aby to udělalo většinu pokémonů bezmocných. Pokud nemohou udeřit dost tvrdě, Golurk si toho ani nevšimne. Byla to nezastavitelná mašinérie.

zdroj: https://cz.pinterest.com/pin/576390452289732004/

Nemusel se pohnout a dokázal pokémona zničit různými energickými paprsky. Nebo změnit své tělo v kanón. Dokázal užívat telekinezi. Pokud se pohl a měl dost času, dokázal dosáhnout rychlosti zvuku. Naše malá Mach mašinérie. Jakmile se dostal na dosah, stačila samotná jeho masa, jeho fyzické útoky byly zdrcující už pro váhu za ranami a někdy to bylo opepřeno momentem jeho rychlosti.

Nemluvě o jeho speciálních útocích.

Slabost pro vodní, travní, ledové, temné a duchovní.

To znamenalo Dragonair, Baletka a Laran.

Zvedla jsem ‘ball.

Původně jsem plánovala užít Baletku. Larana jsem si přese vše chtěla nechat jako eso v rukávu a strávila jsem tři bezesné noci, kdy jsem krok po kroku plánovala přesně, jak Golurka zničím. Obrátila jsem každý aspekt plánu ze všech stran, zvážila všechny protitahy, s kterými by Amélie mohla přijít, až jsem si byla jistá, že jsem připravena na vše hlavní a zbytek byl na štěstěně a osudu. Ale vodní stadión náhle otevíral tolik možností. Upřímně jsem nečekala, že mi něco podobného darují.

Golurk byl pevnost, s kterou nic nepohne. Jakmile vystartuje, přijde zdrcující porážka. Amélie nám už několikrát ukázala, jak destruktivní může být.

Musela jsem se pouze ujistit, že potáhnu jako první. A Golurk udělá vše přesně podle mého plánu.

"Stormlorde."

Elegantní modrý had se zjevil kolem mě, s potěšením se protáhl. V jeho očích jsem četla dychtivost bojovat. Vyrostl ve více než jednom směru. Už to nebyl nevinný pokémon, který s radostí objevoval svět. Objevil v sobě dravce, který by nemilosrdně chránil divokou spleť svých kmenovců. A který všechny tyto instinkty zaměřoval na boj pro mě.

Vzdáleně jsem vnímala komentátora. Viděla jsem Améliiny oči. Prázdný pohled.

Stále chybělo vzrušení z dobrého zápasu, to očekávání.

Velmi dobře. Zničím ji tak dokonale, že mi bude muset věnovat pozornost –

Pozastavila jsem se. Nechci, aby mi věnovala pozornost...

"Dragonair," zavrněl můj pokémon.

...ale prohra také nebyla možností.

"Začněte!"

"Extrémní rychlost. Tornádo do středu bazénu. Dostaň vodu do vzduchu, drahý. Poté tři formy dračího srdce – Tanec Vládce nebes."

Vlasy mi vyletěly před obličej, tak rychle Stormlord zmizel.

"Superpower. Telekineze. Kamenné ostří."

Golurk těžce dosedl na zem, kousek od hrany bazénu. Ze země vytřelily smrtící bodce. Ale místo, aby zaútočily na Stormlorda, jako hradba rostly kolem Golurka, telekineze se postarala i o těch pár malých mezer v obraně.

Dravě jsem se usmála. Vyloženě defenzivní tah, který Amélie ještě nepoužila. Nejspíše si myslela, jak chytře se připravila na můj zcela jistě zdrcující útok, který bezpochyby bude následovat. Byl hezký pocit předvídat svou protivnici tak dobře. Čekala jsem více. Připravená byla na vše.

Tornádo vysálo část bazénu, Dragonair byl pouze stín v jeho srdci.

Amélie vyčkávala, klidná jako hladina jezera za bezvětří.

Oko tornáda se rozzářilo modrou a stín se pohl, pomalé, elegantní pohyby.

Tanec deště. Nebe nad stadiónem se zatáhlo, ale ne bouří, kterou každý očekával, pouze deštěm.

Dračí tanec. Mystická choreografie pohybů, které z nějakého důvodu znásobovaly sílu dračího pokémona, který jej vykonal.

Amélii možná chyběla kreativita, ale trenérkou byla dobrou a její informovanost a dedukce byly brilantní. Pronesla další příkaz a Golurk začal sbírat energii na jeden z energických paprsků, které měl k dispozici, stále skrytý ve své kamenné hradbě.

Příliš pozdě. Dragonair dokončil Dračí tanec a v srdci tornáda ledové modré světlo zintenzivnělo do takřka oslepující záře. Dešťové mraky potemněly a navzdory fyzikálním zákonům poklesly níže, zatímco Dragonair ze své obrany vodního tornáda vystoupal do nich. Déšť se změnil ve sněžení. A to v krupobití, splývající s tornádem, vyvolávající monstrum ledové vichřice.

Hřiště ozářil hyperpaprsek, ale bezohledná síla tornáda živeného zuřivostí bouře čirou sílu roztrhala na kousky. Oslabení útoku takřka ani nebylo poznat, především proto, že rotace tornáda stále ještě nabírala na momentu a zrychlovala. Okamžitě na to následoval bleskový útok a já se zasmála, když Stormlord posbíral energii přesně, jak jsem jej učila.

Ale hádala jsem, že lidé zde v hledišti ještě nebyli připraveni vidět Zuřivost Vládce nebes, což byl můj útok Pěti forem dračího srdce. A který elektřinu užíval.

Ozval se výbuch a Golurk se konečně vyhrabal ze své kamenné pasti, kterou celou dobu zasypávalo krupobití útoků, pomalu uždibujících i na jeho úctyhodné obraně a vytrvalosti. Plynule se přehoupl na ruce, zatáhl nohy, zvedl tělo a spodek začal zářit sbíráním energie na útok. Živý kanón, to tento pokémon byl.

"Extrémní rychlost! Supersonický útok!"

Ozval se výbuch, to Stormlord překonal rychlost zvuku, společně se supersonickým útokem jako modrý blesk zamířili ke golemovi. Další oslňující záblesk, výstřel z kanónu, ale Golurk nebyl rychlejší než zvuk. Supersonický útok jej zmátl dost, aby byla jeho muška o chlup mimo.

"Omotání, blesková vlna!"

"Fantomová síla."

Dragonair byl jen o zlomek okamžiku pomalejší. Golurk zmizel.

"Giantický dopad."

"Mlha."

Pokémoní golem se zjevil jakoby z ničeho, ale kolem Stormlorda se objevila mlha, která jej skryla.

"Supersonický útok, zjisti, kde je. Omotání, blesková vlna."

Amélie si se mnou mohla hrát na honěnou hodiny, ale gigantický dopad byl z její strany špatný tah. I když útok mého pokémona nezasáhl, stále musel být proveden – a byl to pověstně útok, který ubližoval i samotnému aktérovi. Golurk byl drilován k poslušnosti, ale nemožné bylo nemožné. Stále zmatený, Dragonair jej dokázal najít, omotat se kolem něj a k následkům jeho předchozího útoku přidat paralýzu z bleskové vlny. Jak paralýza fungovala na pokémona, který neměl svaly, jsem nechápala, ale pokémonní golem strnul.

"Hyperpaprsek."

Dragonair, který sbíral energii na tento útok po celou dobu zápasu, perla na jeho krku jako důkaz zářivá, se pouze trochu odtáhl a poté devastující útok plivl do obličeje druhého pokémona takřka okamžitě.

Hřiště ozářil další záblesk světla.

Bouřkové mraky i se zuřícím tornádem se vytrácely, až na plující kusy ledu v bazénu po bouři nebyla ani stopa.

Golurk ležel převrácený na boku, nehýbal se.

Stormlordův ocas zářil připraveným útokem železný ocas, zatímco sbíral energii na dračí pulz. Ale nezdálo se, že toho bude potřeba.

"Ukaž nám představení," zamumlala jsem jemně, "první forma dračího srdce – Rej nebes.

Dragonair se v napodobenině Dračího tance začal hypnoticky stáčet, zářící ocas vytvářel pěkné optické iluze. A poté se před Stormlordem objevila koule fialovočerné energie, z které se stala dračí napodobenina, zuřivě letcí směrem k posledním cárům černých mraků, které úplně roztrhala.

Kolem mého pokémona padaly sněhové vločky podivně zářící temně fialovou energií pozůstatku dračího útoku. Poslední mraky vymizely a sluneční paprsky dopadly na jeho modré šupiny, perly na jeho krku a ocase, které pulzovaly energií. Levitoval těsně nad povrchem bazénu, hladina vody byla naprosto klidná, jako povrch zrcadla, navzdory dopadajícím vločkám. Odrážela záři mého hadího pokémona a na okamžik se zdálo, jako by voda pod ním zářila magickým světlem.

Instinkt mě donutil podívat se doprava. Z nějakého důvodu můj pohled padl na Duskulla, který právě mizel ve stěně tribun.

https://www.designzzz.com/wp-content/uploads/2010/09/57.jpg

Pohlédla jsem na Amélii. Chladně se usmála a přejela si prsty po hodinkách.

Ozvala se rána, oči mi cukly k muži, za kterým zmizel Duskull. Padl k zemi a nehýbal se.

Má protivnice se lehce zahanbeně usmála. "Měla jste pravdu, slečno Zukyo. Neměla bych takto hloupě sázet. Zde, vaše výhra." Hodila pokéball. Automaticky jsem jej zachytila, zatímco žena s chladnýma očima přitiskla jeden dlouhý prst na svá ústa. "Ale předmět sázky bude našim tajemstvím, že ano?"

Prázdný úsměv. Smrt v očích.

"Netuším, o čem to mluvíte."

"Výborně." Potměšilost v cynické křivce jejího úsměvu, na první pohled andělského. "Porazila jste mého nejlepšího pokémona a vyhrála mého druhého favorita. Budu muset odstoupit. Děkuji za skvělý zápas, slečno Zukyo."

Amélie mi vesele zamávala, její výraz dokonalý, držení těla bezchybné, neškodná, přihlouplá bábika.

Ale její oči.

"Potěšení bylo na mé straně. Můžete si být jistá, že si přeji pouze a jen, abyste na mne vzpomínala s náklonností. Žádné neshody mezi námi. Z mé strany žádné neexistují a nikdy nebudou."

"Nikdy? Uvidíme." Na zlomek okamžiku příliš široký úsměv plný zubů a monster z temnoty. Bavila jsem ji, to vražedné stvoření. Poslední piruetka, dívčí zachichotání a byla pryč.

Odešla jsem mimo zraky diváků a těžce dosedla do židle, kterou mi Torny podržel.

"Kurva," vydechla jsem. Třásly se mi ruce.

"Vše bylo pod kontrolou. Nedostala by se k vám blíže než na deset metrů," hlásil bezvýrazně Anselm.

"Jsem si jistá, že si to ten mrtvý chlápek na tribunách taky myslel."

Má ochranka strnula.

"Vše naznačuje přirozenou příčinu smrti. Přílišné vzrušení z vašeho zápasu – který byl, jako obvykle, naprosto přes míru."

Mazlila jsem se se Stormlordem, který nás všechny zvědavě sledoval. Hodila jsem pokéball Amélie Lennartovi, ať si jeho počítačové hračky s ‘ballem pohrají, než se jej opovážíme otevřít. Koutkem oka jsem na obrazovce v místnosti zahlédla představení, které Dragonair předvedl na konci zápasu.

Dokonalé odvedení pozornosti.

Do háje. Ona mě využila. Plánovala jsem ji donutit mi věnovat pozornost – a ona přitom celou dobu jistým způsobem závisela na mně. Chytila jsem její oko mnohem dříve, než jsem si vůbec přítomnost takového predátora uvědomila. Znovu jsem se otřásla a Torny mi se staroství v očích přehodil své sako přes ramena.

Doufala jsem, že je Amélie nebo jakkoli se ta žena jmenuje dobrá. Jelikož pokud něco najdou, zcela jistě mi to namaluje obrovský terč na záda. Zápasila jsem s ní. Energie mého pokémona se prohnaly celým stadionem. A nezáleželo na tom, že jsem muže nikdy neviděla a neměla nejmenší motiv. Hlubino, ani jsem netušila, jak se jmenuje.

Lidé milovali drby. A skandály.

Anselm se mi velmi výmluvně postavil do zorného pole a zvedl obočí.

"Byl tam její Duskull, za tím mužem. Zmizel v tribunách. A něco aktivovala na svých hodinkách," zamumlala jsem, "byla zoufalá, jinak by s tak příšerně veřejným plánem v první řadě nepřišla."

"Oběť se jmenuje Ludha Tooros. Možné motivy: 85% Rodina Souri, se znásilněnou Rosalií Souri, druhorozenou Patriarchy Paola Souri, údajně napadenou Ludhou Toorosem a jeho přáteli před dvěma měsíci. Oprava, pravděpodobnost 99,99%. Zbytek jeho přátel plave obličejem dolů v kanálech, před měsícem a půl, měsícem šesti dny a devětadvaceti dny."

"To by vysvětlovalo, proč se k němu naše krásná Amélie nemohla dostat. Čekali na ni," zamumlal Torny.

"Buď je ten svět opravdu malý, nebo to ta mrcha plánovala," zavrčela jsem.

"Slečno?" obrátil se ke mně zdvořile Anselm. Dle jeho rezignovaného pohledu čekal to nejhorší.

"Nejspíše neexistuje žádný důkaz, ale kdysi se náš drahý zesnulý pokusil znásilnit i mě. Vymluvila jsem mu to. Jaká je pravděpodobnost, že se to ta chladnokrevná čubka snaží hodit na mě? Nebo mě alespoň nastrčit jako jednen ze slepých konců?"

Torny obdivně hvízdl.

"Postarám se o to," odvětil Anselm zachmuřeně. Dle jeho výrazu jsem mu jeho nejhorší očekávání splnila a možná i předčila.

"Vynahradím vám to na bonusech," slíbila jsem srdečně.

"Mé žaludeční vředy jsou za to velmi vděčné," odvětil s vážnou tváří a začal zadávat příkazy na svém osobním počítači.