Byl jsem prosakující lůno nadouvající se příslibem vědomých myš­lenek: mrazivý les kdesi daleko za mnou, holčička na houpačce z pneu­matiky, drnkání prstů o kovové struny. Budoucnost a minulost se slé­valy v jedno, sníh a po něm léto a pak zase sníh.

Roztříštěná pestrobarevná pavučina v popraskaném ledu. Nezměřitelný smutek.

"Same," řeklo to děvče. "Same."

Byla moje minulost, přítomnost i budoucnost. Chtěl jsem odpově­dět, ale byl jsem na padrť.