Tu noc spal Sam zase v mé posteli, ze začátku cudně přitlačený až na samý koneček matrace, ale během spánku se naše těla bezděky pře­sunula těsně k sobě. Ještě dlouho před rozbřeskem jsem se napůl pro­budila. Pokoj zářil bělostnou čistotou, jak ho zalévalo bledé měsíční světlo, a já se tiskla k Samovým zádům, aniž jsem věděla, jak se to stalo, s rukama pevně založenýma na prsou jako mumie. Nejasně jsem před sebou rozeznávala tmavou křivku jeho ramene a něco v jeho tvaru nebo gestu, které naznačovalo, ve mně najednou vzedmulo směs di­vokých, neúprosných pocitů. Jeho tělo hřálo a on tak hezky voněl, jako vlk a stromy a domov, až jsem se mu zabořila tváří pod lopatku a znovu jsem usnula. Tiše ze spaní povzdechl, přivinul se blíž a opřel se ramenem o mě.

Těsně předtím, než jsem znovu upadla do spánku a můj dech zpo­maloval v souladu s jeho výdechy, prošlehla mi hlavou kratičká, spa­lující myšlenka: Bez toho nedokážu žít.

Musí přece existovat nějaký lék.