Sledoval jsem ji.

Byl jsem duch z lesů, tichý, chladný a nehybný. Byl jsem ztělesně­ním zimy, ledový vítr v hmatatelné podobě. Stál jsem na okraji lesa, kde stromy začínaly řídnout, a větřil ve vzduchu. Touhle roční dobou byly pachy většinou mdlé a bez života. Ostrý závan jehličí, vlčí pižmo a její sladká vůně, to bylo všechno.

Zastavila se ve dveřích a zůstala tak na dobu několika nádechů. Tvář měla obrácenou ke stromům, ale já byl neviditelný, nepostihnutelný, nic než oči vyhlížející z lesa. Občasný vánek ke mně zas a znovu při­nášel její vůni, zpíval mi jazykem vzpomínek z jiné podoby.

Konečně, konečně vyšla na verandu a obtiskla do sněhu na dvoře první stopu.

Byl jsem tady, skoro na dosah, a přesto na tisíce mil vzdálený.