Ještě před dvěma lety jsem byla naprosto normální dívka. Taková, která vás sice překvapila tím, že je vegetariánka, rockerka a milovnice instantních pálivých polévek a zatvrzelá ochránkyně zvířat, ale jinak vcelku obyčejná holka. Dokázala jsem lidi kolem sebe pobavit, dělat si srandu z obyčejných věcí a nakonec jsem se dokonce i zamilovala. Měla jsem prakticky všechno, od čeho se člověk může skvěle odpíchnout do života – hrstku přátel, se kterými byla sranda, úžasného přítele, úžasnou mamku... A takhle bych mohla pokračovat dál. Vlastně jsem si skutečně neměla na co stěžovat. Jenže potom přišlo něco, po čem se můj život začal sypat.

To bylo tak. S novým vážným vztahem bylo třeba řešit i jistou ochranu. A všichni víme, co je dnes moderní. Ty malé kouzelné prášky, které spolknete a dál se nemusíte o nic starat. Tak přesně tyhle prášky se pustily do mého rok a půl trvajícího rozkladu osobnosti. Pustily se do "ochrany" skutečně vehementně a s plným nasazením.

První tři měsíce braní antikoncepce jsem byla v pořádku. Byla jsem šťastná, že jsem našla tu "vyhovující", která mi nezpůsobuje fyzické potíže. Jenže tou dobou už započal mnohem horší problém. Rozklad mojí osobnosti, kterou jsem budovala 18 let. Krůček po krůčku. Asi jako když vězeň dloube do zdi lžičkou a každý den se mu podaří vyhloubit menší díru do zdiva. První změny jsem začala pozorovat zhruba po čtvrtém, pátém měsíci. Začaly se mi nezvykle střídat nálady. Začala jsem být mnohem více citlivá. Psychicky jsem nesnášela odmítnutí, ať už zrušenou akci, nebo cokoli jiného. Přisuzovala jsem to kolísání hormonů, s tím, že se to brzy spraví.

Minulé léto začal doopravdy můj největší problém. Zpočátku dost nevinně, s dobrým úmyslem. Vždycky jsem byla příjemně štíhlá – ano, je to zvláštní pojem, ale skutečně to byla pěkná, zdravá štíhlost. Ovšem když se k nám domů přistěhoval můj přítel, měli jsme z toho takovou radost, že jsme v té euforii zahájili půlroční obžerství. Oba dva jsme dost přibrali, protože jsme si dopřávali všechno možné – večerní pizzy, smažáky, hranolky, čokoládičky, znáte to. Nedá se říct, že bychom se za půl roku dopracovali k silné nadváze, ale rozhodně nám to pozitivně neprospělo. Přítel to řešil posilováním ve fitku, já, uhm, ničím. Zastávala jsem teorii, že jsem hubená a že se mi nemůže stát, že bych přibrala. Ovšem v červnu minulého roku, kdy už jsem měla za sebou notnou dávku antikoncepčních pilulek a začaly se více hlásit ke slovu moje divné nálady, jsem se zařekla, že musím zhubnout. Moje váha se nebezpečně blížila k 58kg, což při mé výšce 164cm začínalo být mírně vidět. Jednoduše mi byl vidět žok, takový krásný špíček, když jsem si sedla. A poslední gól byl ten, když si toho všimlo i okolí. Nikdo mě za to nekritizoval, mamka mi s úsměvem mírně přitakala, když jsem se jí zeptala, jestli je tak moc vidět, že jsem přibrala, ale zároveň tvrdila, že je to dobře, protože jsem vždycky byla moc hubená. Přítel mě miluje za každých okolností (za což jsem mu opravdu vděčná) a nějakého žoku na mém břiše si nevšímal, spíše mi často dělal radost v podobě dovezených muffinků s karamelem. Moje kamarádka mi taky naznačila, že si všimla mého špíčku, ale opět v nikterak zlém úmyslu. Celý ten nesmyslný blok nastal v mé hlavě, když jsem si s létem na prahu uvědomila, že se budu stydět svléct do plavek a že už nedopnu šortky. A to byl přesně ten moment, kdy zaklepala na dveře Ana a já jí s úsměvem pustila dovnitř, netušíc, co má vlastně v úmyslu.

Všechno mi běželo jako po drátkách, ze dne na den jsem úplně vyškrtla z jídelníčku všechno sladké a nezdravé. Kompletně se obměnilo složení lednice, špajzu i mrazáku. Místo křupek nastoupil kuskus a jáhly, pizzu nahradila mražená zelenina, pudinky neochucené cottage sýry, tučné jogurty nahradily neoslazené nízkotučné jogurty a tak bych mohla pokračovat hodně dlouho. Začala jsem aktivně cvičit a povedlo se – v polovině srpna jsem měla zpět svou váhu 52-53kg a zmizel žok. Jenže v té době jsem jedla čtyřikrát denně a v poměrně obřích porcích, takže jsem se cítila v pohodě a byla jsem ukázkovým příkladem toho, jak žít zdravě. Ovšem zcela paradoxně se zhoršila má psychika. Takovým způsobem, že ke konci léta zcela vymizel jakýkoli intimní kontakt s mým přítelem. Ani jeden jsme si to nedovedl vysvětlit. Nesnažila jsem se mu vymlouvat na bolavou hlavu, nohu. Řekla jsem, že prostě nemám chuť, náladu, dokonce ani potřebu cítit fyzickou blízkost. Jako kdyby mě někdo v tomto směru vypnul. I tak jsme se neustále snažili všechno znovu "nakopnout", ale marně. Jakýkoli fyzický kontakt mi byl postupem týdnů a měsíců čím dál více nepříjemný. Tímto způsobem jsem donutila sebe i svého přítele žít jako v klášteře. Prášky jsem ovšem stále brala - co kdyby se najednou všechno zase obrátilo k lepšímu, že? Ale to byl jen začátek funkčního období mé druhé přítelkyně Deprese.

Následoval můj nástup do třetího ročníku gymnázia a zároveň nástup úplně jiné dívky, než která odcházela ze školy v červnu na prázdniny. Zatímco dřív jsem hýřila vtipem a měla svou třídu poměrně ráda, v tomto ročníku se všechno naprosto změnilo. Aktuálně je pro mě třída plná idiotů a je to poslední místo na zemi, kde bych se chtěla zdržovat. Odmítla jsem účast na všech výletech a přestala komunikovat se svou malou skupinkou kamarádů. Nemohu jim nic zazlívat, snažili se zapříst se mnou rozhovor, zapojit mě do nejrůznějších aktivit, ale všechny jejich snahy byly marné. Moje nálady vygradovaly tak, že jsem netušila, jakou budou mít druhý den, natož za půl hodiny. A to nejhorší teprve přišlo, když jsem objevila kalorické tabulky a bezvadnou aplikaci na počítání kalorií. Pokud bych měla označit den, kdy všechno začalo jít na 100% do kopru, byl to den založení si účtu právě na tomto "kalorickém webu", protože se Ana projevila v plné síle.

Začala jsem si velmi pečlivě zapisovat každodenní jídla a sledovat příjem kalorií. Navýšila jsem cvičení na trenažeru na 40 minut denně a snížila kalorický příjem postupně z 1600kcal na 950kcal. Všechno to byl velmi pozvolný proces, který trval pár měsíců. Za těch pár měsíců jsem stáhla svou váhu o 8 kilo. Vážila jsem se denně a začala si úzkostlivě vážit i každé sousto jídla. Stojí za to zmínit, že minimální příjem kcal byl měl denně činit 1000kcal (ale je to skutečně hraniční číslo, jehož dlouhodobé dodržování ohrožuje zdraví). Všechno tohle mi bylo slepě jedno. Kalorické tabulky na mě pokaždé křičely s vykřičníkem, že mám příliš nízké BMI (které se rovnalo hodnotě cca 16 – měla bych mít minimálně 18) a měla bych zvýšit svou váhu. Pro mě to byla hloupá výstraha. Měla jsem strašnou radost, že se mi něco daří a že je každý den na váze o trochu méně. Jedla jsem 3x denně, žádné svačiny ani hřešení.

Došlo to až do toho stádia, že mi plánování jídelníčku a počítání kalorií zabralo denně zhruba 4 hodiny, musela jsem vstávat o 3 hodiny dříve do školy, abych si stihla zacvičit a pečlivě si navážit a zapsat snídani. Nedovedla jsem si představit den bez vážení sebe, jídla a bez počítání kalorií. Stalo se to pro mě silným zvykem, k čemuž se přidružily i jiné zvyky – určitý typ talíře na mou oblíbenou kaši, typ hrnku na čaj, přesný čas snídaně a cvičení a jiné a jiné. Pokud se něco z toho vychýlilo z mého zaběhnutého režimu, propadla jsem zoufalství. Celkem by se to dalo popsat jako obsedantně kompulzivní porucha.

Přestala jsem téměř komunikovat s rodinou i přítelem, o spolužácích nemluvě. Nevěděla jsem, o čem bych si s nimi měla povídat a popravdě mě to většinu času i obtěžovalo. Moje kamarádka byla Ana a všechno, co s ní souviselo – kalorie, váha, trenažer. A samozřejmě přidružené pocity zoufalství, úzkosti a stoupající nutkání k agresi. Nedovedete si představit, jak moc jsem se musela ovládat, abych bratra nepraštila něčím hodně silným do hlavy, když mi vzal můj ranní hrnek na čaj. Opravdu jsem se musela křečovitě držet linky, abych ho nezabila na místě...