V prvé řadě bych chtěla poděkovat za povzbuzující komentáře, které mi udělaly radost :). Neukázala jsem se tu více jak měsíc, jelikož celý květen a následně i polovina června byly skutečně měsíce "výživné" na změny. A snad pozitivní změny.

Můj život nabral poněkud jiný spád, respektive začala jsem třást tou starou osobou ve mně, abych jí konečně vzbudila z letargie a začala se sebou něco dělat. A začaly se dít věci...

Anu, mou věrnou společnici, která mi nezapomněla nikdy připomenout, že moje tělo ještě není dokonalé a ať padám cvičit, jsem postupně vyhnala až za práh své mysli a aktuálně jsem ve fázi, kdy mi stačí zabouchnout dveře. Je to super, bez prášků se cítím už teď po dvou měsících duševně lehčí. Pravidelný přísun jídla bez zbytečného vážení a počítání kalorií se mi daří udržovat vcelku obstojně, možná proto, že jsem svůj negativní pohled na všechno, co by mohlo obsahovat víc jak 100kcal, přeměnila pozvolna na pozitivní. V kuchyňské váze se jako zázrakem vybily baterie, což byl taky poslední den, co jsem něco vážila. Od té doby leží váha mrtvá kdesi zastrčená a já si s klidným srdcem házím do kastrolu/na talíř všechno, na co mám chuť (mnohdy to dopadá tak, že snídám naprosto plný talíř ovesné kaše s ovocem a haldou ořechů a nejsem schopna to ani dojíst :D ). Navzdory tomu, že snídám za dva, svačím dvakrát denně, obědvám i večeřím (často také porce pro dva) a už mě tolik nebolí u srdce dát si sem tam zmrzku nebo sušenku, váha stále stojí. Zamrzla jsem na 45,2 kg a ať dělám, co dělám, nehýbe se. Začala jsem si dokonce do své ranní kaše i přihazovat lžíci čistého proteinu od přítele..

Jediné, co mi skutečně občas vadí, je absence cvičení. Když váha stála i po třech týdnech navýšení stravy, omezila jsem svoje cvičení ještě víc a aktuálně necvičím prakticky vůbec. Tento týden mě ale už chytil naprostý amok, že se jen válím a výsledkem jsou bolavá záda a můj otrávený pohled z toho, že se jen poflakuju a spím i 12 hodin denně - což je od pondělka ještě umocněno tím, že moje třída odjela na týden na vodu a já zůstala doma a nemám do čeho píchnout - kromě vaření, pečení, úklidu a čtení, což mi rozhodně celý den nenaplní. Proto jsem ve středu čapla boty a šla si zaběhat ven na čerstvý vzduch i s vědomím, že to mé váze asi moc nepřispěje. Bohužel jsem stihla nějak zvláštně rychle vypadnout z formy a po prvním kilometru jsem měla pocit, že mi explodují plíce. Takže můj výlet ven vypadal jako úmorná snaha něco málo odběhnout a většinu času se pak plazit jak spráskaný pes s vyplazeným jazykem. Je to paradox, když bych měla mít teoreticky více energie. Rozhodla jsem se tím ale netrápit a dál to omezovat, co nejvíc to půjde.

Co se týče pohledu na mojí postavu celkově, už nejsem tak negativní, což je další pozitivní změna. Sice se mi nedaří přibírat tak, jak bych chtěla, ale nehrotím to. Chtěla bych mít pěknou, zdravou a pevnou postavu a jsem si jistá, že ji mít budu. Až se dostanu na zdravou váhu, chtěla bych se zase začít pomalu věnovat cvičení. Občasnému běhu a pak celkově posílení těla. Do té doby mám před sebou ještě nějakých 7 kilo, abych nebyla takové vyzáblo (a abych oblékla většinu věcí ve skříni, byla jsem nucena koupit si dočasně o dvě čísla menší kalhoty a šortky, protože všechno staré ze mě spadne ještě dřív, než to na sebe navleču).

Ve vztazích jsem na tom také vcelku dobře. Začala jsem oprašovat stará přátelství a s potěšením zjistila, že mě hrstka lidí opět přijala mezi sebe a že jsou dokonce rádi, když konečně ode mě slyší po roce nějaký vtip nebo nadšený souhlas, že se s nimi zúčastním nějaké akce. Kde to trochu drhlo, je můj vztah s přítelem. Před 14 dny jsme si dali na dva měsíce sbohem. Dohodli jsme se na tom po jednom z mnoha nedorozumění. Oba jsme potřebovali chvíli klidu. Může se zdát, že v této situaci to bylo absolutně nevhodné a taky to tak první den vypadalo s mým neustále opuchlým obličejem a černými myšlenkami alias "sotva jsem se začala z něčeho hrabat, tak přišel další klacek pod nohy". Nicméně přineslo to naopak pozitiva, jak jsme oba s přítelem předpokládali. On má čas srovnat si věci v hlavě a já mám čas na boj se sebou samotnou. Je to věc, ve které mi nebyl schopen pomoci. Při mých ubrečených nocích mě sice držel za ruku a vyslovil tolik povzbuzujících vět, které bych dnes mohla opakovat jako mantru, ale jediný člověk, kdo mi skutečně mohl pomoct, jsem já sama. Tím, že jsme se odloučili, jsem dostala nový náhled na všechno. Máme před sebou ještě měsíc a půl, během kterých si přítel možná splní svůj sen a odletí na měsíc za oceán, ale já už bych tu rádoby pauzu nejraději zrušila hned. Existuje tu samozřejmě možnost, že ačkoli já budu mít zájem náš vztah plnohodnotně obnovit, on to tak cítit nemusí. Šrotuje mi to v hlavě každou noc. "Co když pozná jinou a ambicióznější holku?" "Co když jsem v jeho očích už jenom dobrá kamarádka?" "Proboha, nespali jsme spolu rok, však jsme byli skoro jen přátelé!" "A co když odletí a už se nevrátí?" A podobné myšlenky se mi míhají hlavou od doby, co vstanu, do doby, než zase usnu. A i pak se mi zdá sen, který na tohle téma naváže...

Tento týden jsem na tom už podstatně lépe. Snažím se tolik nezabývat otázkou našeho vztahu a nechat prostě věci volně plynout. Důležité je, být šťastná sama se sebou, uvnitř sebe. Vždycky, když si tohle připomenu, je mi lépe. Nesmím stavět své štěstí na příteli, ani na nikom jiném. Musím najít štěstí v sobě, protože jedině to je pravé a trvalé štěstí. To už jsem se ovšem naučila dávno, kdysi na buddhistických přednáškách, kterých jsem se zúčastnila s obrovským zapálením. Jen jsem na to poslední půl rok úplně zapomněla. Pokud se naučím milovat samu sebe, bude všechno lepší. A taky na tom makám :). Obnovila jsem dokonce i své chabé znalosti z meditace a opět se pustila do dechových cvičení, abych si vyčistila hlavu... Doufám tedy, že už se tu budou objevovat vesměs jen pozitivní články :).

A když mluvím o čištění, čeká mě příští týden i očista těla. Narazila jsem na přírodní detoxikační kúru Neera. Mnoho lidí ji zná, mnoho lidí ji má vyzkoušenou a nenašla jsem jedinou negativní recenzi či zkušenost. Rozhodla jsem se do toho jít, ačkoli mám jisté obavy. Nejdřív jsem myšlenku detoxikace těla zahnala někam dozadu do hlavy s celkem logickým zdůvodněním "potřebuju přibrat, ne hladovět a ztratit ještě víc kilo!". Jenže čím více jsem se o kúru zajímala a četla o tom, v čem vlastně spočívá, tím víc mi začalo vrtat hlavou, proč to vlastně nezkusit. Ano, kúra je nevhodná pro osoby trpící bulimií a anorexií. Ale já ničím takovým netrpím. Netvrdím, že jsem definitivně ze své posedlosti venku, ale nehodlám si už něco takového připouštět a vztahovat na sebe. Začala jsem se konečně usmívat a radovat se z maličkostí, vychutnat si dortík a kapučíno v kavárně a nedělat z jídla strašáka, nýbrž přítele. Nečekala jsem, že něco takového budu schopna naplno napsat, ale skutečně tu věc považuji za téměř uzavřenou. Takže, proč ne? Naopak pro lidi s podváhou kúra vhodná je. Sice ne desetidenní, ale třeba jen ta nejzákladnější třídenní. Chtěla bych tělo vyčistit od všech těch zbytků sajrajtu, který ve mně ještě stále koluje. Za tři dny se asi kompletně nevyčistím od všech toxinů a já nevím čeho všeho ještě, na to je třináctidenní až patnáctidenní kůra, kterou já bych ale aktuálně nezvládla.Třídenní kúra je vhodná pro lidi, kteří s Neerou začínají, nechtějí primárně zhubnout, ale spíš jen nakopnout tělo. Což je přesně to, co potřebuji. Lidem s podváhou, kteří mají problém přibrat, je zkrácená kúra doporučována vzhledem k tomu, že detox pomůže vyčistit vylučovací ústrojí a podnítí tak lepší vstřebávání živin z jídla... Věřím, že jednou z příčin toho, proč nemůžu přibrat, je právě bouře mých hormonů a možná přítomnost zbytků hormonů z prášků... Kdybych si to mohla dovolit, vrhla bych se klidně na dvoutýdenní kúru, abych měla jistotu, že se tohle všechno ze mě odplaví. Chce to ale začínat pozvolna, se vším :). Takže pokud se mi kúra osvědčí a zvládnu tři dny, stoprocentně se ještě tento rok pustím do delšího detoxu... Potřebujeme to občas každý jako sůl.

Příští týden tedy můžete čekat můj třídenní Neera deníček, kdy budu doufat, že se nesesypu z absence tuhého jídla :D. Snad to alespoň k něčemu bude :).