Tu růži, tu jsi držel ve své dlani

jak posel lásky z bílých oblaků,

a vůně, která každou ženu zmámí

mě zvedla kdysi ve svět zázraků.

 

Já o ní sním snad víc než třicet roků

a láska má se stala přeludem.

A stále slyším ozvěnu tvých kroků,

a ve vzpomínkách žiji každým dnem.

 

Snad zima tohle všechno navždy spálí,

snad jaro vzkřísí nové naděje.

Však růži, kterou na rtech svých jsme hřáli

tu navždy skryly sněhu závěje.

 

 

Copyright© Mariana Há, 2008Allrights reserved.