Rubíny pláčí a slzou tvář smáčí,

kdysi tak šťastnou, láskou se rdící,

lehá na polštář, jako do bodláčí,

modlí se k vesmírné létavici.

Samota tíživá i duši drásá,

odchází miláček zahalen tmou,

k nebi se točí, tam její je spása,

pro jednu předtuchu, tak hanebnou.

Copyright © Mariana Há, 2008Allrights reserved.