Zahrnul jsi mě něžným psaním
pak časem nosil květiny.
Vytvořil tak jen jedno zdání,
že ty jsi sám můj jediný.

A jak čas běží, vše se mění,
pomalu na to přivykám.
Zůstává mi jen sladké snění,
s vědomím, že chceš jít dál sám.

Přestáváš říkat slůvka vznosná,
i květy ani nevnímáš.
V představách vím, též citem poznám,
kdy jinou ženu objímáš.

Snad pykám za své dávné hříchy,
tak piji kalich hořkosti.
Nač vzlykám, raděj padnout smíchy,
že nedočkám se milosti.

Copyright© Mariana Há, 2008Allrights reserved.