Jsi sluníčko něžné,

co jemně mi vítá,

když závoje tmavé

ustoupí, že svítá.

Přes celý dlouhý den,

jsi jasným světýlkem,

k sobě mne vábíš jen,

zahřeješ plamínkem.

Tma pak když vévodí,

jsi mojí hvězdičkou,

co nikdy nebloudí

klikatou cestičkou.

A tak mne provázíš

Nocí i jasným dnem,

Mou touhu naplníš,

Jsi mojím osudem.

© Mariana Há, 2008