9. října 2011 se počal psát život jednoho psa mopsa z Třebíče. Od počátku netušil, kudy jeho cesta povede, a já naopak netušila, s kým budu mít v životě tu čest. 

Mé sympatie k úchvatnému plemeni se objevily řekněme v období základní školy a zcela nečekaně. Najednou jsem snila o psovi s placatou tváří, velkýma očima, zakrouceným ocáskem, který bude líný, milý, pasivní po všech stránkách, nebo jak se lidově říká "gaučák". V mých vizích, nyní už vím, že zcela naivních, byl mops nenáročná rasa, která kromě žrádla a trochy vody nevyžaduje mnoho potřeb. Například pohyb. Články v knihách nebo na internetu, které jsem nacházela, mým úvahám nakonec neodporovaly (nyní už vím, že by zasloužily radikální korekturu). Naopak je spíše utvrzovaly. Mops zdál se ideální zejména pro seniory, jelikož mu jeho krátký nos, potažmo žádný nos, nýbrž prostá zásuvka s dvěma dírkami, nedovolal dlouhé procházení. Zvláště v letních měsících, taky v jarních měsících, vlastně i v těch podzimních, zkrátka z pětasedmdesáti procent celého roku by mělo mopsům stačit pár kroků okolo domu.  

Z toho důvodu se i mně líbila myšlenka, že se s ním jednoho dne "nenadřu". 

Doma mi však psa dovolit nechtěli. V hávu mopsího Harpagona jsem tedy alespoň sbírala všechny možné předměty, jež obsahovaly motiv vysněného zvířete. A že se jich dalo dohledat mnoho! Zároveň však ještě nešlo o nic komerčního. Střádala jsem trička, hrníčky, tužky, bloky, sešity, zrcátka, krabičku na žvýkačky, o náušnicích nemluvě, a když jsem si jednoho dne objednala cedulku s nápisem Tady hlídám já!, maminka pronesla spásnou větu, která dosud zní v mých uších: "Tak si ho teda pořiď! Ale je to tvůj problém!" 

V tu chvíli jsem prakticky omdlela. Štěstím. 

 Věděla jsem, že jednoho dne svůj sen uskutečním, ale že to bude ještě pod maminčinou střechou, v to jsem ani nedoufala! 

Ještě onoho večera jsem rozjela pátrací akci po mopsovi. Nebylo snadné nalézt v blízkosti chovnou stanici či soukromníka, jenž by měl štěňátka tohoto plemene. Po pár tuze dlouhých dnech jsem se konečně mohla vydat na cestu. Cestu dlouhou, leč útěšnou do vzdálené Třebíče. Vždyť i sebedelší cesta smrskne se do kratičké, vyskytuje-li se na jejím konci mops. 

Ve chvílích čekání na den D jsem vymýšlela jméno. Padly nápady rozmanité, od Huga přes Karla, Bedřicha, Kvida, až jednoho večera zvolala jsem současně s mamkou: "Co kdyby to byl Kevin?!" Naše synchronizace jasně ukázala, že jsme na správné cestě, a tak našel budoucí člen rodiny své jméno. 

Lidé známí, kamarádi i přátelé mě odrazovali od nápadu pořídit si takovou práci na plný úvazek, ale touha a sen byly silnější. Neviděla jsem problémy, nepřemýšlela o komplikacích, proč taky? Nechci být pesimista, že. Najednou jsem mohla do reality převést své dosavadní vizualizace a mít po boku to nejkrásnější zvíře, které pro mě v tu chvíli existovalo, pominu-li lenochoda, ale ten by se sháněl těžko. 

Čas utekl jako voda a 3. prosince 2011 jsem si domů přivezla malého štěňáka Kevina, který měl být mým klidným společníkem, kamarádem a partnerem, a já jeho pánem. Jak smělá a naivní já byla...