Rodiče na sebe kladou obrovskou zodpovědnost, vybírají-li jméno pro své dítko. Takové jméno není jen tak. Nejde o název produktu, jméno vytváří část aury, patří k esenciálním prvkům tvořícím osobnost, své jméno by měl člověk nést hrdě a nevyslovovat ho s obavou či odporem. A zmíněná zodpovědnost se vztahuje i na pojmenování zvířat. U Kevina nám proces vybírání trval poměrně dlouho. Osvícení nakonec přišlo záhy ke mně i mamce a navíc současně. Vzali jsme si ho tedy k srdci jako jasné znamení. Kdo mohl tušit, že se jméno Kevin bude odvíjet od filmu Sám doma. Naštěstí už je vše v pořádku a tolik času sám doma netráví. Vybrané oslovení se zalíbillo celé rodině a i mops se s ním ztotožnil.

U druhého pejska jsme též váhali, jak ho pojmenujeme. Tentokrát měl hlavní slovo Filip, přece si chtěl druhý přírůstek vychovat k obrazu svému. Opět jsme prošli celou abecedu, ale nic se nám nezdálo dost dobré. Mně se líbilo jméno Figaro podle Figarovy svatby. Jednak jsem poznamenaná divadlem a jednak mi má intuice našeptávala, že nový mopsí spolubydlící bude pěkný vtipálek. Jednoho dne při listování v inzerátech jsme narazili na nabídku pejska, který se jmenoval Morris. Stejným jménem je přezdívaný FIlip svými kamarády. Patrně podle cigaret Phillip Morris. Když jsem inzerát své drahé polovičce se smíchem ukazovala, nadšeně vyskočil  a rázem bylo o jménu rozhodnuto. Brala jsem to opět jako impuls shůry, přestože k Figarovi mě to táhlo více. Ovšem, jak říkám, hlavní slovo měl Filip.

Když jsme přivezli Morrise domů, Filipovi rodiče nejprve ustrnuli nad naším malým společníkem, respektive tatínek, maminka se ke štěněti vrhla a odmítla ho dát z ruky (což se mimochodem nezměnilo ani po pěti měsících). Po chvíli vzájemného sbližování, poznávání a matčina šišlání se pantata optal, jak že se ten malý "skoták" jmenuje. Morris, sdělili jsme s Filipem unisono. Morris, Morris, brblal si tata pod vousy, načež zaplul do domu. Maminka, jakmile skončila vítací fázi, se nesměle ohradila, zdali Morris není příliš tvrdý na takového malého tvora. Ujišťovali jsme ji, že teď je sice malý, ale až z něj bude muskulaturní obr jako z Kevina, jméno získá na kvalitě. Zvedla ramena na důkaz přijetí našeho argumentu a zároveň jisté lhostejnosti a nechala se unášet dalším přívalem Morrisových polibků.

Ještě toho dne s námi obrazil Morris další stanoviště. Nejprve jsme ho představili mojí máti. Podstatu její osobnosti bohužel tvoří fakt vidět věci nejprve negativně a postupně se dobírat k těm pozitivním. I nyní zůstala nejdříve zkoprněle koukat na schoulenou kuličku ve Filipových dlaních, potom se nezdržela otázek, kde jsme TO proboha vzali, jak TO budeme zvládat a tak dále, načež se osmělila k dotyku a pochování. V tu chvíli už byla na pozitivní vlně. Mazlila se s mopsíkem, šišlala na něj, vstřícně odmítala jeho francouzské polibky a nakonec se zeptala jak jinak než na jméno. Když se jej dozvěděla, opět nás utvrdila v dávno nabyté domněnce, že upřímnost této ženě skutečně není cizí. Zaznělo něco ve smyslu - Morris?! To si děláte srandu, taková hrůza! Jak mu budete říkat?! Morrisku. To ne. Takových pěkných jmen a vy dáte Morris. Chudáku, pojď, já si tě nechám... A tak to pokračovalo, dokud jsem jí psa nevzala z rukou a nedala jasně najevo, že ona svým brbláním nic nezmění. Ovšem čistě mezi námi, ne že bych byla ovlivnitelná davem, ale trochu mě začaly hlodat pochyby. Ale vše jsem akceptovala, protože jak jistě víte, nyní mel hlavní slovo Filip.

Třetí a poslední návštěva toho dne patřila mé babičce, matce mé matky, obrázek o upřímnosti si udělejte sami. Babička chová ke Kevinovi velkou náklonnost, přestože ho někdy hubuje, ale nedala by na mopse dopustit. V duchu jsem doufala, že i Morrise obdaruje stejnou láskou. Její reakce při prvním pohledu na malého psíka mě mile překvapila. Podezřívám babičku i z drobného vykviknutí. Smála se, hladila a teprve poté, snad aby si nepokazila reputaci, Morrise upozornila, že si má čistit packy a neplést se jí pod nohy, protože sotva leze. A ano, očekáváte správně, nezapomněla se zeptat na jméno. Po naší odpovědi babičce ztuhl úsměv na rtech. Neřekla nic, ale její pohled vydal za všechno. V očích jí vzplanula hlasitá otázka: Jak jste mu to mohli udělat???!!! Byla hlasitější než mamčino halekání. Automaticky jsem nás začala obhajovat stejnými slovy jako u ostatních nevěřících. Babička nic nekomentovala, pouze suše odvětila, že mu bude říkat malý Kevin. 

Večer jsme s Filipem venčili malého Kevina na zahradě oba podezřele zadumáni. Štěně radostně běhalo kolem nás a užívalo svobody. Po zhruba dvaceti minutách našeho mlčení, když už měl mops splněny všechny stranické záležitosti, se Filip otočil k domovním dveřím a z jeho úst se ozvalo jasné a všeříkající, Figaro, pojď domů! Země se zase začala otáčet.