25. 10 2017 | 11.04
Ono se řekne DŮSLEDNOST, ale jak snadno se to slovo vyřkne, tak obtížně se dodržuje. Od prapočátku nápadu pořídit si mopse mi bylo kladeno na srdce, že u výchovy budu muset být velice důsledná, aby z něho vyrostl jedinec ušlechtilý, tedy jakási vizitka svého pána. (Zde se směju. Nahlas.) V reálu se však s důsledností člověk (myšleno já) potýká velice obtížně.
Tak si to představte. Malé béžové stvoření s očima, která zabírají pomalu půlku placatého obličeje, každé navíc směřuje na jinou stranu, pisklavý štěkot, dvě sametová ouška, ocásek stočený do tvaru vinné klobásy a naprostá nekoordinovanost. Poručte takové bytosti, aby si šla lehnout na své místo a opustila teplé prostředí vaší postele. To je věc vskutku nelehká, jež vyžaduje zatnout zuby, zavřít oči, zacpat uši, oprostit se od všech emocí a rázným tahem ho zahodit do pelíšku, stočit se zády pod deku a nevylézat, dokud vám nedojde kyslík. Následně si jen malinkou skulinkou trochu toho vzduchu pod peřinu pustit, ale jak se říká, neotáčet se, hlavně se neotáčet! I prd! Každý soudný člověk uzná, že toto není možné! Zkoušela jsem to zprvu, opravdu ano. Dokonce se Kevin učil rychle, jenže nakonec vždycky zvítězil jeho šilhavý a vyděračský pohled, pacičky opřené o kraj postele (ještě na ni nevyskočil) a vzlykání. Jsem citlivá osoba, jak říkávám, a po pár pokusech o ukázání, kdo je pánem a kdo psem, skončil Kevin u mě pod peřinou v pozici čerstvě narozeného mimina, které se poprvé objeví u maminky v náručí. Spalo se nám krásně!
Důslednost mi nevyšla, co se týče (ne)spaní v posteli, inu, řekla jsem si, zaměřím se na výchovu jinde. Samozřejmě jsem si představovala, jak drahý Kevin na zavolání přiběhne, sedne, přinese, lehne, podá pac, zaštěká a tak dále a tak dále... Povely sedni, lehni, dej pac se naučil bystrý psík poměrně rychle. Horší to bylo s přiběhnutím na zavolání. Kdykoli jsem ho vypustila a volala na něho...a volala na něho...a volala na něho..., nepřiběhl. Zatavil se, hodil jedním okem tam, druhým jinam a rozběhl se rovnou za nosem nebo za někým jiným. V oblibě měl cyklisty a běžce. Dnes už věnuje pozornost jedoucím automobilům.
Mé snahy změnit obtížnou situaci důslednou výukou na cvičáku se opět ukázaly jako velice naivní, ba přímo pošetilé. Jediné, co jsme si z cvičáku odnesli, kromě účtenky, byla závislost na piškotech. Ano, Kevin pro piškot i přes plot skočí! U nohy cupital, jak měl, jen do té doby, dokud jsem v ruce třímala sladkou odměnu. Přitom však nekoukal na cestu, nýbrž na mou ruku. Ušiska mu hopsala vzduchem, vypadal jak koník na přehlídce, a jak tak hopsal a hopsal hypnotizován oním piškotem, často se stalo, že narazil do psa před sebou. A to se potom děly věci. Ublížený pejsek se ohnal, Kevin se mi vysmekl a pádil, až se za ním vířily koule prachu jako v komiksech. Za mnou stejně tak. Honila jsem ho po celém areálu, zatímco ostatní na nás čekali...a čekali...a čekali... Po deseti minutách jejich prostoje, mého infarktu a Kevinovy radosti z pohybu na mě trenérka zavolala: "Slečno, nezlobte se, ale my budeme pokračovat, protože nemůžeme čekat celou hodinu, než vy ho chytíte." Zakývala jsem zpocenou hlavou na znamení souhlasu, dochroptila, sklopila zrak a vydala se znovu lovit toho líného, pasivního tvora, jenž mi každým dnem víc a víc dával najevo, kdo je tady pánem!
