Jednoho vzácně slunného odpoledne pozdní zimy, kdy už cítíte ve vzduchu naději na brzký příchod jara, slyšíte cvrlikání ptáčků a občas kolem vás proletí bzučivá moucha vyvolávající zatím ještě úsměv na rtech, jsme si vyšli s paňmámou, Kevinem a Figarem na procházku na pole. Za moudrého předpokladu, že se na rozmrzající zemi objeví bahno, jsme nazuli holínky, mopsům kšíry a šlo se. Kevin nadšeně běhal od plotu k plotu, vše důkladně značkoval a vychutnával vyvedení z obývacího pokoje. Figaro se zpočátku věnoval snaze sundat ze sebe poutavé kšíry třením o naše nohy, přičemž jsme já i paňmáma měly co dělat, abychom nespadly do kaluže, načež svůj boj vzdal a vydal se za Kevinem.

Kráčeli jsme všichni zvesela, dýchali první závan jarního vzduchu a užívali pohledu na tající přírodu. Po chvíli, když už zmizela veškerá civilizace z dohledu a zbyl jen výhled na pole lány, jsem se rozhodla dát mopsům volnost. Však se rádi proběhnou bez vodítek a navíc jsme vůkol nespatřili živou duši. Kevin propustku přivítal s nadšeným štěkotem a okamžitě si ověřoval, zda mu nohy slouží, jak potřebuje. Rychlost měl, pravda, vynikající. Figaro se nejprve mnoho nevzdaloval, stále ještě kontroloval, jestli jsme v dosahu, ale nakonec vystřelil za rozverným Kevinem a tradičně se mu mandibulou i maxilou pověsil na krk. Běhali vesele kolem nás a my s paňmámou jim cupitaly v ústrety.

Cesta příjemně utíkala, když se najednou Kevin rozběhl s šíleným štěkotem a ještě šílenější rychlostí, na mopsa nezvyklou, do neznáma. A Figaro nelenil následovat svého kamaráda. Než jsme se stačily rozkoukat, zbyly za nimi jen chuchvalce dýmu. Vyběhla jsem ve směru jejich útěku přes pole a malý kopec a volala jak o život Kevina i Figara, ovšem neúspěšně. To ta moje výchova, že. Štěstí že v zimě Kevin netrénoval a brzy se zadýchal. Jakmile se zastavil on, Figaro též.  Vůbec totiž netušil, kam se běží a proč, naštěstí. Jakmile jsem s vyplazeným jazykem a nekoordinovaným krokem doběhla k nim, zahlédla jsem nedaleko důvod jejich startu. Uprostřed údolí, kam jsme měli teprve namířeno, si to štrádoval zástup divočáků. Pár větších kousků a zbytek selátek. Nejprve se mi na tváři rozlil blažený úsměv, protože prasátka já tuze ráda a hned si je chci hladit, ale potom se v hlavě ozval i ten rozumný tlumočník. Štěstí že divočáci neměli chuť zjišťovat, co za podivné tvory s placatým čumákem je pronásleduje. Nesnadno by se nám v holínkách a těžkém bahnu utíkalo do bezpečí. Uvázala jsem mopsy raději na vodítko a ani si nepředstavovala, co by jim asi takový divočák provedl, kdyby se zrovna nechtěl kamarádit. Naštěstí vše dobře dopadlo, došli jsme v pořádku domů, Kevin i Figaro padli za vlast, já za doprovodu jejich spokojeného chrápání odstraňovala kilo bahna, které se mi v úprku stačilo nalepit na holínky, a hned potom jsem pro potěchu své duše vyšla k sousedům pohladit jejich vietnamského vepříka, abych si vykompenzovala uprchlé kance.