Drazí čtenáři, mopsí přátelé, mopsomilové a mopsovodi,

poslední dobou jsem nebyla mnoho tvůrčí, co se týče příběhů Kevina a Figara, a mám pro to vysvětlení! Tvořil se totiž příběh zcela nový, který se jistě stane základem pro příběhy další. Kevin s Figarem se dočkali dalšího spolubydlícího. A pokud se domníváte, že máme nového mopsíka, není tomu tak. Tentokrát jsme se totiž dočkali požehnání dvounohého. Přibyl k nám malý člověk, miminko, v podobě krásné Žofinky. A jelikož se občas vyskytují v mopsích skupinách dotazy, jak takový pejsek snese miminko, ráda vám sem tam poreferuji o našem sžívání.

Kevin se už za svůj život setkal s novorozenci dvakrát a to s mými neteřemi. Vždycky k nim byl velice ohleduplný, řekla bych spíš letargický. Očuchal, olízl, odešel. Neměla jsem tedy z nějaké prudké reakce strach. U Figara jsem jistotu postrádala. Stále u něho převažuje nátura štěněte a do všeho se vrhá po hlavě. Doslova. A přesnou reakci jsem čekala i po spatření Žofky.

Když jsme si ji přivezli domů, kluci se vyhrnuli ze dveří a první, co udělali, radostně zaútočili se na mě. Štěkali, skákali, Figaro až hystericky olizoval můj obličej a nemohla jsem ho sundat. Ale jejich nadšení jsem chápala. Cítila jsem po těch dnech odloučení stejné. Z důvodu lepší dostupnosti do porodnice jsem totiž čekala na porod u mamky. A jelikož se ona doňa na svět nehrnula, bylo z toho najednou čtrnáct dní bez Kevina a Figara. A se vzbouřenými hormony si to představte. Takový stesk. Ale ať neodbočuji.

Hned po mém uvítání si mopsi všimli našeho zavazadla a začali se o něj velice zajímat. Položili jsme vajíčko s Žofkou na zem, aby pejskové měli přístup. Avšak oba dva pojali naše gesto velice otevřeně a na miminko se vrhli za použití všech smyslů, nejvíce chuti a hmatu. Okamžitě jsme zvolili úhybný manévr a rozhodli se postupovat v seznamování pomaleji.

Když jsme odnosili všechna zavazadla a uložili Žofku do postýlky, čekalo nás v obýváku nemilé překvapení. Kevin s Figarem se rozhodli nového člena rodiny pokřtít a počurali Žofce tašku plnou oblečení. Nového. Byl to dárek. Neviděla jsem viníka a nemohla tedy hubovat konkrétně. Nicméně po mém úleku a výkřiku raději oba dva zalezli do pelechu. Inu, kdo by se zlobil. Pro ně je to také nové. Navíc nemohli pochopit, proč najednou trávíme tolik času zavřeni v místnosti, kam jsme předtím prakticky nevstoupili. Neztráceli tedy čas a se zvědavostí jim vlastní se rozhodli onu místnost navštívit též. Nespatřili však nic než pár kusů nábytku. Oba dva svorně zaútočili na postel, odkud jsme je, rozumějte páneček/tatínek, hnali rychlým krokem. Najednou se však odkudsi ozvalo podivné pištění. To když se Žofka domáhala pozornosti. Mopsi zbystřili sluch a okamžitě jí hrdě odpovídali hlasitým štěkotem. Já protáčela oči v sloup při představě, jaký rámus nás čeká při každém zabrečení. Tedy stále.

Po dvou dnech sžívání však Kevin s Figarem ukázali svou moudřejší tvář. Přestali štěkat a patrně si srovnali v hlavě, že jakési podivné nechlupaté štěně nyní patří k nim domů a že ho zkusí tolerovat. Na oplátku dostali propustku do postele v dětském pokoji, kde spím já, panička/maminka. A když přijde čas krmení (z)dravé Žofky, usednu do křesla vedle svého lůžka, Kevin vyskočí do peřin a přes vysoký rantl na mě dohlíží, zda vše dělám správně. Figaro na postel nevyskočí, proto dostal za úkol hlídat Žofku, když odpočívá v hnízdečku na gauči. Každý má svou důležitou úlohu a já se snažím, aby se jim dostávalo co nejvíc pozornosti i nadále. Ovšem s aktuální hormonální nevyrovnaností mám neustále pocit, že je šidím a jsou nešťastní. Pročež jsem se rozhodla, že Kevina nastěhuju na noc do dětského pokoje k sobě do postele. Páneček to zvládne v ložnici sám. A Figo? Toho nám babička přece už dávno nedává.

A jak to půjde s Žofkou a mopsíky dál, na to jsem sama zvědavá. O všem vám povyprávím. Nyní mě však omluvte. Končí odpoledne, za chvíli začnu slzet, musím tedy nahnat Kevina a Figara na jedno místo, abych je mohla plačky ujišťovat, že mám oba pořád stejně ráda, překrmit je haldou piškotů a ulevit tak svému svědomí.