Chvíli poté, co jsem dopsala článek o nemocích, které Kevina a Figara doposud potkaly, se nám rozšířily obzory o další moribundus. Začalo to zcela nevinně. Kevin si občas drbal ucho a občas to druhé. Dost nekomfortně působilo jeho drbání v noci, když se mi usadil na hlavě, hodil zadní nohu k uchu a jel. Postupem času tuto kratochvíli praktikoval stále častěji a my ho jen bezduše okřikovali, ať toho nechá. Podlé, vím, ale na uších jsem nic divného nezpozorovala.

Jednoho dne při dalším hledání Kevinovy ušní neřesti na mě vykoukla počínající lysina na jeho levém sluchovém orgánu. Trochu jsem se vyděsila a konečně se dokopala natáhnout v autě psí potah, čapnout mopsa a vyrazit vstříc lékařské pomoci. Paní doktorka Kevinovi uši vyčistila, prohlédla, vyšťárala vzorek mazu a odešla ho zkoumat do zákulisí. Já se zatím snažila hlasitého mopsa umlčet, protože hystericky štěká, jakmile zří vstupní dveře veterinární kliniky. Nedařilo se mi. Štěstí že se paní doktorka umí obrnit silnou trpělivostí a tolerancí. Přes hlasitý štěkot jsem částečně zaslechla a částečně odezírala z jejích rtů zprávu, že Kevin má v uších kvasinky. Obdarovala nás kapičkami za pár set korun, pozvala za týden na kontrolu a s přáním hezkého dne jsme opustili ordinaci. Opět o pár kilo lehčí a tentokrát s kvasinkami.

Kevin po výstupu ze dveří tradičně vyloučil velký bobek přímo před vchodem a já tradičně marně hledala igelitový pytlík. Nenašla. Avšak v čekárně jsou připraveni na všechno a vyzbrojeni štosem papírových sáčků, které mi téměř vždy vytrhnou trn z paty a někomu jinému exkrement z boty.

Doma jsem Kevinovi ihned aplikovala kapky do uší podle pokynů lékařky a doufala, že splní svůj účel a Kevina zbaví trápení. K našemu překvapení účinkovaly poměrně rychle. Velký mops už toho dne snížil frekvenci drbání na polovinu a mohl se věnovat častějšímu odpočinku. Další dva dny nastalo zlepšení ještě větší a my se radovali. Dokud nepřišel nový objev. Kevin najednou vůbec nereagoval na zavolání. Mluvili jsme na něj, nic, apatie. Nejprve mě napadlo, že se urazil. Nedivila bych se, však mnozí víte, jaká jsou mopsíci urážlivá stvoření. Po dalších dnech už mi jeho trudomyslnost přišla přehnaná a snažila jsem se mu ji rozmluvit, leč neúspěšně. A vzhledem ke střídání jeho nálad, kdy se chvíli mazlil a chvíli trucoval, jsme si museli přiznat nemilý fakt. Kevin ohluchl. Skutečně neslyšel. Přesvědčili jsme se snadno, nereagoval ani na kouzelné slovíčko PIŠKOT, při jehož vyslovení vždy okamžitě letí k plechovce se sladkou odměnou.

Okamžitě jsem si začala přisuzovat vinu za jeho náhlou indispozici. Jistě jsem špatně kapala kapky, ale všichni mě ubezpečovali o opaku. Hledala jsem vedlejší účinky, zkušenosti uživatelů, ale žádnou hluchotu nenalezla. Doufala jsem tedy, že snad došlo k pouhému zalehnutí uší a sluch se mu vrátí. Pro jistotu jsem přestala kapičky aplikovat, beztak už drbání ustalo úplně.

Za týden při permanentní hluchotě jsme se vydali na kontrolu, kde nám paní doktorka gestikulovala, že je vše v pořádku a ouška má zdravá. Kevin snad štěkal hlasitěji než jindy. Aby taky ne, když se neslyšel. Poděkovala jsem za dobrou zprávu, ale mou radost potlačovala možná ztráta sluchu. Výměna kvasinek za hluchotu se mi nezdála jako atraktivní obchod. Lékařka se však nad mým strachem jen pousmála a ubezpečila mě, že Kevinova ouška skutečně jen zalehla, ale neztratila svou funkci. Poděkovala jsem a omluvila se za svůj vyčerpávající dotaz. Panička hypochondr, no a co.

Uplynulo dalších pár dní a Kevin skutečně nabyl svůj sluch zpět. Nyní už přiběhne na zavolání (pokud se mu chce) a při slově PIŠKOT už zase zvesela capká ke kouzelné plechovce plné jeho oblíbené dobroty.